.:Matsui Unda - Nový věk ninjů:. - 7. Nový úsvit ninjů

Hodiny právě odbily čtyři hodiny ráno, ale v Tomochiho restauraci to doslova žilo. Všichni už jsou připraveni vyrazit. Matsui přišla dolů ve svých starých šatech. Samotnou jí stále překvapuje, jak jí hezky padnou. Sice si s nimi musela přes noc pohrát, už nebyly tak bílé, jako když jí je Itachi daroval a i když spousta ozdob se už ztratila, stále jí sluší. Matsui připadalo jako by s nimi oblékla i minulost a dávné vzpomínky.
„Takže můžeme vyrazit?“ zeptá se všech Ichiro a upraví si na zádech vak.
„Můžeme. Už mám všechno. Máte připravený nějaký vůz?“ Z kuchyně se vyřítí Miroku, v jedné ruce drží batoh s jídlem a v druhé svůj plášť.
„Tomochi-san, my vozem nejedeme. Celou cestu poběžíme.“ Zarazí ho Ichiro a pokračuje, když zahlédne v jeho obličeji otázku: „My všichni jsme ninjové a do Konohy je to odtud daleko.“
„Má pravdu, nemůžeš s námi. Více nám posloužíš tady, musíš tu zůstat.“ Matsui ho obejme a zavelí k odchodu.
„Myslíte, že nám budete stačit?“ zeptá se ještě Ichira, když vyjdou z města a před nimi se objeví volná cetsa.
„Madam, jsem sice starý a můžu říci, že hodně starý, ale dovolím se zeptat spíše já vás, jestli nám budete stíhat.“ Usmál se.
„O tom nepochybujte. Jdeme!“ všech šest na její povel vyrazí. První Matsui se jedním skokem odrazí a skočí do korun stromů, odkud přeskakuje z jedné větve na druhou. Na chvíli se otočí a zjistí, že v jejím těsném závěsu jsou Itachi, Jahiko, Deidara, Hidan a poslední běží Ichiro. „Pche, prej, že nebudu stačit.“ Matsui se stále dívá dozadu a vydí, jak Ichiro dělá nějaké pečetě. Ušklíbne se a zvolní tempo, aby mu dala možnost. V tu chvíli nad ní něco proletí a přímo před ní to skočí na cestu. „Ichiro.“ Probleskne Matsui hlavou, ale dlouho se nad tím zamžšlet nemůže, protože dole se objeví i ostatní. „Jsem pozadu.“ Seskočí dolů a je překvapená, jak rychle jí ubývají síly. „Ty pečetě.“ Okamžitě se v hlavě snaží najít správnou pečeť na uvolnění síly a rychlý běh. Nakonec si vzpomene na něco hodně primitivního, ale zabírá to a ona okamžitě ostatním stačí.
„Nikdy bych si nemyslela, že to bude tak těžké, stát se po těch letech ninjou.“

Jsou skoro tři hodiny odpoledne a všech šest ninjů konečně stojí před bránou konohy. I když Matsui používala tu techniku, museli velmi často odpočívat a nabírat síly. Jejich příchod se zpozdil asi o hodinu a půl.
Matsui a Ichiro už jsou skoro u brány, když na ně zavolá Itachi: „Počkejte, jdu s vámi. Pusť mě Hidane.“ Ožene se po zmíněném.
„Jak chceš… Tak jdeme taky.“
„Itachi, nemyslím si že…“ chtěla mu to rozmlouvat, když si všimne jeho pohledu, vzdá to.
U brány je nečeká milé přivítání. Akatsuki jsou ihned poznáni a označení jako hrozba a vůbec nepomáhá, že se za ně přimlouvá Ichiro. Nakonec je poslán posel pro Hokáge.
„Já vám říkal, že je to blbej nápad, ale poslouchá mě tu vůbec někdo? Ne.“ Zabrblá Hidan, ale nikdo mu opět nevěnuje pozornost. Pohledy všech se stočí k cestě, po které k nim přichází mladý muž v závěsu s několika muži. Když dorazí až k nim, pozorně si je prohlédne. „Matsui?“ zeptá se ženy před ním.
„Naruto. Ty žiješ.“ Vydechne Matsui nevěřícně. „A jsi hokage.“
„Co tady chcete?“ zeptá se jich podezřívavě.
„Je to na dlouho…“ začne Matsui, ale stařec ji přeruší.
„Potřebuji mluvit s hlavou rodiny Hyuuga.“
„Oni?“ ukáže Naruto na Akatsuki. „Pokud si pamatuji, máte přísný zákaz vstupu do Konohy i blízkých objektů. Trest je smrt na místě.“
„Nejsme tu kvůli tobě. Je to kvůli mému synovi. Čím více nás zdržuješ, tím je větší šance, že ho zabijí.“ Zavrčí Itachi a udělá krok k Narutovi.
„Stát. Nepustím vás do vesnice. Itachi, ty, ani tvůj bratr zde nemáte co dělat.“ Zvedne hrdě hlavu a Matsui žasne, jak vyrostl a dospěl. Nebyl to ten snílek z dřívějška, už to byl zodpovědný muž. „Jestli chcete do vesnice, tak jedině vy dva. Ostatní odvést!“
„Hokage-sama, přišli jsme do vaší vesnice s čistým úmyslem. Potřebuji získat informace o tom, kde se nachází můj syn, abych ho mohla zachránit. Tito čtyři muži jsou semnou a bez nich by můj syn zemřel.“ Matsui ho chytne za rukáv a zatřepe s ním. Kdysi byl menší než ona, teď je mnohem vyšší. Naruto se na Akatsuki zadívá. „Dobře. Ale chápeš, že nemohu vesnici vystavit nebezpečí. Zůstanou zde, s ochrankou, a pokud se o něco pokusíte, nechám vás zabít.“ Matsui se pokloní a za doprovodu Naruta a Ichira se vydá k sídlu Hyuuga klanu. Vyslaný posel už Hiashimu vzkázal, že přichází návštěva, takže na ně již čekal.
„Hokage-sama, Yu… Ichiro-sama, co vás sem přivádí?“ Hiashi je očividně v rozpacích, jeho zaváhání nikomu neuniklo, ale rozhodli se ho ignorovat.
„Hiashi, příteli, přišli jsme k tobě pro informaci… Můžeme jít dovnitř? Je to na delší dobu a tady venku to není pohodlné, i když je krásně.“ Chopí se slova Ichiro. Hiashi přikývne a rozkáže přinést čaj do jeho pracovny. Když se všichni usadí, začne Ichiro s vysvětlováním celé situace. „Vím, že ses s nimi také stýkal, pamatuješ si ještě, kde to jejich sídlo je?“
„Vím.“ Hiashi přikývne a Matsui se zaraduje, už je tak blízko, tak blizoučko k tomu, aby mohla obejmout svého synka. „Je to však daleko a bojím se, že sami tento úkol nezvládnete. Rád bych šel s vámi, ale povinnosti mi to nedovolují. Mohu s vámi, ale poslat svého synovce Nejiho, je to vynikající ninja a také vás neomylně povede.“ Matsui se cítí být ještě šťastnější.
„Děkujeme vám, pane.“ Poděkuje mu úklonou.
„I já mohu postrádat několik svých lidí. Tihle Nakatami nás ohrožují už nějakou dobu a tak se chopím každé příležitosti je zničit.“
Na to se rozdělili. Ichiro s Hiashim probírali cestu a Naruto pozval Matsui do své kanceláře.
„Vyprávěj Matsui, co s tebou bylo?“
„Celkem nic. Mluv ty… Slyšela jsem o rozbrojích, které tady teď vznikají i o tom, že je nedostatek ninjů.“
Naruto posmutní. Na jeho tváři se objeví stín obav. „Jo… Přesně tak to je. Když jsem studoval já, škola praskala ve švech, děti chtěly být hrdinové a rodiče je podporovali, ale teď jich je čím dál míň. Ztrácí se nadání u dětí a vytváří se nové obavy u rodičů. Už teď jsme museli akademii z poloviny uzavřít a zřídit tam obyčejnou školu. Mám strach, že pokud nepřijde nový ninjí úsvit, tak už na světě nezbyde žádný mladý ninja.“
„Až tak je to zlé? V mém městě také žádný rodič neposílal své dítě do akademii do ninja vesnic… Ani já ne.“ Matsui sklopí hlavu.
„Tvůj syn… Jeho otcem je Itachi, že?“ zeptá se najednou Naruto.
Ona přikývne. „Ano… Pamatuješ si na ten večer, kdy jsem ti pomohla utéct od Akaktsuki? Byla jsem už těhotná. Itachi, jako můj syn, není zlý chlapec, je jako ostatní děti, živý a má nadání na maléry, ale nikdy by nikomu neublížil.“
„Jo na ten večer nikdy nezapomenu… Dlužím ti za svůj život. Kdybych ten večer nezažil to, co jsem zažil, tak tady nejsem. Vlastně jsem ztratil iluze kvůli tobě a dospěl jsem.“ Naruto se opře do křesla a zadívá se na Matsui celou v rozpacích.
„Mrzí mě to.“ Vyhrkne.
„Ne! Nech už toho, to je minulost… Jsi moje kamarádka Matsui a vždycky budeš, a proto ti dám na cestu nějaké ze svých lidí. Nebo víš co, složím tým a půjdu tam s tebou.“ Zamyslí se Naruto.
„Ale to přeci…“
„Pšt… Něco jsem řekl ne? Už nejsem malý kluk, abys mě vedla. Jsem dospělý a navíc, Nakatami zužují vesnici…“ zastaví ji. Chvíli jen tak sedí a pozorují jeden druhého, než se Matsui rozhodne zeptat na to, co ji celou dobu zajímalo.
„Naruto, víš… Od toho večera… Jak jsi dokázal porazit Peina? Vždyť byl…“
„Jo… Nepřipomínej mi ho. Jenom díky němu padla půlka vesnice a kámen hrdinů se rapidně rozšířil o spoustu jmen. No dobrá, odpovím ti… To liška, vypustil jsem toho démona v sobě.“
„Padla vesnice? Bylo to tak zlé?“
„Ano.“ Naruto se zadívá na vzorek na zemi. Kdybys věděla, kolik bolesti jsem za tu dobu zažil. „Nagato zpustošil půlku vesnice, kvůli němu zemřela Gondaime hokage, Kakashi sensei nebo…“ hlas se mu zadrhne. „Nebo Hyuuga Hinata, nejstatečnější dívka na světě.“
Matsui si všimne jeho bolesti. „Byla ti moc blízká, že? Miloval jsi ji?“
„Vlastně jsme si blízcí nebyli. Byla to kamarádka, moc jsme spolu nemluvili, ale ona milovala mě a já si to uvědomil, až když zemřela. To mě posílilo, abych bojoval. Ale už je to pryč. Vesnice kvete, jen ta mladá krev nám tu schází. No a taky už mám i rodinu.“ Usměje se Naruto a Matsui pocítí po dlouhé době také nával radosti.
„Vážně povídej.“
„Budou mu dva a jmenuje se Minato.“ Pyšně jí ukáže foto blonďatého chlapce. „A budeme mít druhé.“
„Páni, ty jsi vůbec nezahálel. Kolik, že ti je? Dvaadvacet?“ Matsui si prohlíží fotku a nemůže tomu uvěřit, chlapeček je věrnou kopií svého otce, stejně jako její Itachi. Při vzpomínce jí zabolí srdce.
„Je mi dvacet čtyři, náhodou.“
„Promiň… A kdo je vlastně šťastná paní Uzumaki a maminka tak hezkého dítěte?“ zvědavost jí už nedá.
„Víš co, nech se překvapit. Dnes chci, abyste tu zůstali. Zajistím tvému doprovodu spaní a jídlo, samozřejmě i tomu starci, pokud nebude chtít zůstat v Hyuuga rezidenci a ty dnes zůstaneš u nás. Potřebujeme toho ještě tolik probrat.“ Řekne jí zasněně a vyjde z kanceláře, aby předal rozkazy. Matsui ho musí stále obdivovat, od dětství zažil tolik bolesti, tolik zrady a ztráty a stále se usmívá a je vidět, že ho prožité