.:Matsui Unda - Nový věk ninjů:. - 6. Tady máš domov

Matsui se ztěžka posadí na židli a pohledem sklouzne k velkým nástěnným hodinám. Za dvacet minut dvanáct. Žena schová svou hlavu do dlaní a chce se jí brečet. Nemůže si však dovolit propadat beznaději, ne dokud je stále šance jejího chlapce zachránit.
„Itachi, musíme něco udělat. Je to i tvoje dítě. Najdeme je a budeme s nimi bojovat. Musíme něco dělat.“ Rozběhne se k Itachimu, který stojí opřený o pult, a začne s ním třást. On ji bezmocně chytí za ramena a přitáhne ji k sobě, pevně ji obejme a snaží se ji uklidnit.
„Tiše, Matsu. Uděláme to, ale kde je chceš hledat?“
Matsui od něj odstoupí a otočila se na Ichira, který ji chytil za rameno.
„Uděláme to takhle. Vy půjdete na schůzku a budete chtít vidět svého syna.“ Matsui se při těch slovech zaraduje. „Musíme zjistit, jestli ho už odvezli pryč, nebo zda je někde poblíž. Nezaručuji, že tady ještě bude, ale jedno vám slíbit mohu, vašeho syna zachráníme živého. Nebojte se, oni mu neublíží, je pro ně nejvíce cenný živý.“
Matsui přepadl strach a neuklidnilo jí ani zdělení, že Ichiro tam bude s ní.

Matsui se starcem v závěsu konečně ve dvanáct dorazili na místo schůzky. Dokázali si to hezky vymyslet, přesně v poledne tu nikdo nebývá, pomyslí si Matsui a zahledí se na skupinku mužů na druhé straně. Jeden z nich se vydá jejich směrem. Když k nim přijde, ukáže na Ichira: „Kdo je to?“
„Můj doprovod. Nemusíte se ho bát.“ Řekne Matsui odhodlaně a dává si záležet, aby jí hlas netřásl.
„Budiž. Tak jste se rozhodla s námi spolupracovat, ano?“ Muž se na ni slizce usměje.
„Nejdříve chci vidět svého syna, máte ho tady, ne?“
„Ne. Váš syn už je dostatečně daleko. Teď to tajemství.“ Matsui je najednou v koncích. Není tu, je někde pryč, vystaven nebezpečí. Bezradně se otočí ke svému společníkovi a ten okamžitě promluví:
„Tak to vám nepomůžeme, musíme chlapce vidět. Stůjte, opovažte se princezně, nebo mě ublížit, jinak se to tajemství nikdy nedovíte. Tu moc chlapci může odebrat jen člen klanu, takže opatrně. Kde je chlapec teď?“
Muž se zamračí, ale vyhoví a na Ichirovu otázku odpoví: „Je u našeho šéfa, v našem sídle.“ Pak se odmlčí. Matsui napjatě čeká, co bude následovat. „Tušili jsme, že se budete tomu bránit. Nuže. Máte čtrnáct dní na to, abyste nás našli, jinak si poradíme bez vás a věřte, že bude trpět. To si jistě nepřejete, madam, že ne? Čtrnáct dní!“ na to se muž otočí a odejde pryč.
„Víte, kde je hledat, že ano?“ otočí se s nadějí na starce. Ten zakroutí hlavou: „Ne, ale vím o člověku, který ví, kde se jejich sídlo nachází. Musíme jít navštívit mého starého známého, Hyuugu Hiashiho.“

„Do Konohy? Matsui, nemyslím, si, že by to byl dobrý nápad. My čtyři tam nemůžeme.“ Itachi se otočí a ukáže na své přátele. „Nemůžeme tam jít s tebou.“
„To nevadí.“ Prohodí ona bezstarostně. „Prostě počkáte poblíž vesnice a já se tam podívám sama. S Ichirem, samozřejmě.“ Dodá a podívá se na starce.
„Počkejte, Izumi, Matsui, nebo jak se jmenuješ, co se to tu děje?“ Tomochi už nevydržel to, že ho všichni přehlíželi, chtěl také vědět co se děje, jenže nikdo mu to neměl čas vysvětlovat.
„Miroku, asi bych ti konečně měla říct pravdu, že?“ Matsui přišla k němu a zadívala se do jeho očí plných zmatku a pochyb.
„Asi bys už konečně měla.“ Pozvedl bradu a čekal na její odpověď.
„Jmenuji se Unda Matsui.“ Odpoví a zahledí se na zem.
„Proč jsi lhala?“
„Mrzí mě to, ale byla to jediná možnost. Mohla bych se ti to pokusit vysvětlit, ale bylo by to zbytečné, bude lepší, když si to přečteš, hezky od začátku tak jak to bylo.“ Matsui sáhne do kapsy kabátu a vytáhne zelený deníček. „Je to tu všechno, jak to bylo a co jsem prožila, než jsem přišla sem. Nevím, proč jsem to všechno sepsala, ale přeju si, aby sis to přečetl.“ Znovu se odmlčí a pohlédne do jeho očí. Je v nich tolik porozumění a zároveň zmatku. „Nepřečteš si tam ale nic hezkého. Jsem totiž vrah a napáchala jsem tolik zla. Za celý život jsem udělala jen jedinou dobrou věc, nechala jsem si svého syna…“ hlas se jí zadrhne a do očí se jí vženou slzy. Miroku se na ní chápavě podívá a chytí ji za ruku.
„Matsui, musíte si jít odpočinout, vyrazíme nad ránem.“ Přeruší je Ichiro.
„Ne, musíme jít hned. Nemáme moc času.“ Rozkřikne se.
„Klid. Do vesnice bychom stejně nedorazili dříve jak o půlnoci a to se nedá nic řešit. Navíc musíme všichni nabrat síly, protože pak už k tomu nebude příležitost.“ Matsui kývne a musí uznat, že má pravdu. Musí se aspoň trochu vyspat, protože jakmile jednou vyrazí na cestu, už nebude čas na odpočinek, či pořádné jídlo. Jídlo! Najednou si uvědomí, že od včerejšího večera nic nejedla, žaludek má jako na vodě a hlasitě se domáhá trochy jídla.
„Dobře“ kývne a odejde z místnosti. Musí toho ještě tolik udělat a musí začít hned, na odpočinek už asi zase nebude čas. Ze všeho nejdřív se Matsui pokusí něco snít.
Ihned za Matsui se vytratí i zbytek lidí. Tomochi, nechá bystro zavřené a svým zaměstnancům dá placené volno. Sám se zatím u sebe v křesle pustí do čtení. Itachi, Hidan, Deidara a Jahikozamíří ven, aby si mohli v klidu promluvit. Ichiro se záhadně vytratí, někam do neznáma.
„Tak co budeme dělat?“ Prolomí ticho Hidan a pohlédne na své dva kamarády, Jahika ignoruje.
„Nevím jak vy dva, ale já jdu s ní. Nemůžu Matsui nechat jít samotnou.“ Odpoví mu Itachi a posadí se na lavičku podél řeky.
„Víš, že když se tam ukážeš, nedopadne to dobře? Můžeš ji dokonce ohrozit.“ Hidan se k němu přidá.
„A co chcete dělat? Nechat jí v tom? Pokud jste si nevšimli, unesli mi syna.“ Podívá se nevěřícně z jednoho na druhého.
„No a co? Vždyť toho kluka vůbec neznáš… Můžeme jít dál svou cestou.“ Pronese Hidan a Deidara má co dělat, aby udržel Itachiho na místě.
„Klid, Itachi, uklidni se. Mám nápad. Půjdeme s Matsui. Ticho Hidane“ zastaví ho dříve, než stačí cokoliv říct. „Matsui je i tvoje kamarádka a Itachi k ní má i jiné závazky.“ Podívá se na něj a konečně ho pustí. „Nenecháme se ale zabít. Nejdu do vesnice, my zůstaneme poblíž a počkáme na ni, doprovázet ji budeme zbytek cesty.“
Oba dva přikývnou, chvíli se ještě dohadují na detailech a průběhu, Itachimu se nelíbí, že bude muset čekat někde v ústraní, ale nakonec se domluví ke spokojenosti všech.

Je večer a Matsui sedí ve svém pokoji u stolu a píše dopis. Najednou zaslechne klepání a vzápětí se otevřou dveře.
„I… Matsui smím?“ ve dveřích stojí Tomochi a v ruce drží její zápisník. Ona se usměje a ukáže na křeslo. Nepromluví, protože se bojí jeho reakce, místo toho čeká, co bude dělat on. Miroku se posadí a podívá se na Matsui. „Už tě chápu… To co si prožila… Nemám právo se na tebe zlobit, ale měla si mi to říct dřív. Mě můžeš věřit… Víš… Já… Miluji tě, Matsui.“ Řekne a pohlédne na ni s takovou láskou, že se jí sevře hruď bolestí. Znamená pro něj tolik a ona mu jen ubližuje. Bože, co ještě dopustíš?
„Já… Miroku jsem ráda za tvou důvěru, ale musím tě zklamat. Mrzí mě, že ses do mě zamiloval, i když sem ti nedala žádný důvod, ale já tvou lásku neopětuju…“ Matsui pozoruje své ruce v klíně a cítí se jako malá holčička, kterou někdo zbytečně pokáral.
„Já vím.“ Miroku se opře v křesle a zahledí se na strop. Nehledí na překvapenou Matsui a pokračuje dál. „Tvoje srdce vždycky patřilo tomu Itachimu, že?“
„Jak… Jak jsi na to přišel?“ zeptá se ho šokovaně.
„Napsala si to tu…" zamává deníčkem. „Navíc tě stačilo jen sledovat. Blízko něj jsi jiná… zvláštní…“ nakloní se k ní a chytne ji za ruku. „Přesto chci být tvým přítelem. Tady budeš mít domov Matsui a nezáleží na ničem jiném, protože jestli mám být pro tebe bratrem, tak se s tím smířím.“ Usměje se na ni a ona ho obejme.
„Děkuji…“