A jsme v háji: Konan stávkuje 13

První věc, kterou Itachi uviděl, byla Ayumina tvář, jak se k němu sklání se starostí v očích.
„Já jsem umřel a teď jsem v nebi?“ zamumlal omámeně.
„Ne,“ usmála se Ayumi. „Akorát jsi omdlel.“
„Zdá se mi to, nebo jsi opravdu nehoře bez?“
„Jo, to se ti zdá,“ ujistila ho Ayumi.
„Myslel jsem si to,“ řekl posmutněle Itachi.
„Už si píšu: zvrtlé choutky, halucinace, špatná barva, omdlévání. Ještě něco?“ ozval se Deidara, který psal červenou fixou na Housovu tabuli.
„Ještě připiš zvýšenou teplotu,“ navrhla Ayumi.
„Takže ještě homosexuální sklony,“ zamumlal Dei a hned to zapsal.
Hidan vážně přikyvoval a přimhouřenýma očima si prohlížel tabuli.
„Tak co myslíte, že by to mohlo být?“
„Posttraumatické mdloby,“ pravil moudře Deidara.
„Ne, to by musel ještě vykazovat příznaky opakovaného opakování slov, jinak známé jako koktání,“ namítl Hidan.
„Ne, tenhle příznak spadá pod posttraumatické kvokání,“ opravil ho Deidara.
„A není to posttraumatické trauma?“ navrhl Kakuzu.
„Co tu děláš, Kakuzu?“ podivil se Itachi.
„Ále, přišel jsem oknem,“ mávl rukou oslovený.
„Páni, netušil jsem, že to funguje obousměrně,“ Pein zadumaně zkoumal okno.
„Peine, kde se tu bereš?“ vyjekl Hidan.
„Ále, říkal jsem si, že se podívám, jak se daří Itachimu.“
„Daří se mi skvěle,“ usmál se blaženě Itachi a držel Ayumi za ruku. Ta byla pěkně červená a snažila se Itachimu ruku vytrhnout.
„To jsem rád, mám pro tebe totiž misi.“
„Áá, bože, ta bolest. Cítím, jak to na mě leze. Asi umírám,“ zavřískl Itachi a chytl se za hlavu.
„Myslím, že se to zhoršuje,“ poznamenal Deidara a namaloval na tabuli vykřičník.
„Možná bys měl připsat alergii na Peina,“ poradil Hidan. Před vykřičníkem se to ihned objevilo.
„Asi budu potřebovat, aby mě někdo celou noc ošetřoval,“ úpěl dál Itachi.
„Měl bys jít, nebo budeš mít o člena míň,“ podotkl Kakuzu a vyhodil Peina z okna.
„Ááá,“ ozvalo se zvenku a pak dutá rána.
“Proč jsi to udělal?“ zeptal se Deidara překvapeně.
„No přece chráním Itachiho zdraví,“ odpověděl Kakuzu lhostejně.
„Ty jsi tak hodný. Proč ke mně taky nejsi tak milej?“ smutnil Hidan.
„Sklapni, Hidane!“
„Vždyť to říkám. Jsem takový chudák,“ emařil Hidan v rohu a zabodával si do zápěstí kružítko.
Ayumi se na něj starostlivě podívala a už k němu chtěla jít, ale Itachi ji zadržel. „Né, Ayumi, neopouštěj mě, co když mezitím umře? Chci, aby poslední věc, kterou před smrtí uvidím, byla tvoje tvář,“ zašeptal srdceryvně. Deidara jen protočil oči v sloup, ale přeci jen musel uznat, že Uchihovi herecké výkony se zlepšují. Ayumi tím evidentně velmi potěšil, protože si sedla k němu na postel a vyměnila mu obklad na čele.
„Hej, a co já?“ ozval se Hidan. Stále se bodající do ruky.
„Ty se jdi bodnout,“ odbyl ho Itachi.
„Co myslíš, že celou dobu dělám?!“
„Pícháš!“ zařval Deidara a dodal potichu, „se.“
„Kdo, koho?“ vložil se do hovoru Kakuzu.
„Itachi. Ayumi,“ obvinil Deidara maroda. „A mně jsi to zakázal.“
„Co to kecáš? Ani se jí nedotkl,“ chránil Kakuzu Itachiho dál a vyhodil Deidaru z okna.
„Proč jsi to udělal?“ podivil se Hidan.
„Usoudil jsem, že Itachi začínal mít alergii i na něj,“ pokrčil rameny Kakuzu.
„Ale na mě ne,“ vyhrkl Hidan.
„Ne, myslím, že na tebe ne. Ale buď zticha, jinak jí začnu mít já,“ (ne)uklidnil ho Kakuzu. A tak Hidan tiše krvácel v koutě.
„Děkuju, Ayumi, Kakuzu. Moc to pro mě znamená,“ hlesl Itachi značně unaveným hlasem.
„Už mi asi nezbývá moc času… .“
Ayumi mu přitiskla ruku na čelo. „Zbývá ti ho ještě spousta. Je to obyčejná horečka.“
„Ale ne, kdepak, horečka je příznakem toho, že už jsem v poslední fázi této smrtelné choroby. Myslím, že byste mi měli splnit nějaké přání, předtím než umřu.“
„Chceš zabít?“ zeptal se s nadějí v hlase Hidan. „Mohl bych na tobě provést rituál.“
„Sklapni, Hidane. K umírajícímu se musíš chovat slušně,“ zpražil ho Kakuzu. „Máš už sepsanou závěť?“ obrátil se na Itachi s jiskřičkami v očích.
„Už dávno. Potom, co jsem vyvraždil klan, jsem nelenil a rychle jí sepsal. Co kdyby Sasuke vybafl někde za rohem,“ uklidnil ho Itachi.
„Tak to je skvělé. Doufám, že jsi nezapomněl na svého věrného kamaráda, který tě vždycky podržel.“
„Na Kisameho? Tak na toho jsem nezapomněl,“ ujistil ho Itachi.
„Hidane, doraž ho.“
„Jasné, šéfe,“ rozzářil se Hidan a vrhl se vpřed s kružítkem v ruce.
„Néé, ááá, pomoc. Není mým osudem zemřít ubodáním kružítkem,“ vřískl po nejovsku Itachi.
„Tý jo, jako bych slyšel Nejiho,“ rozhlédl se Kakuzu.
„Tak dost,“ zasáhla Ayumi. „Itachi rozhodně neumírá. Má jen zvýšenou teplotu. Do rána se to zlepší. Není třeba ho hned popravit.“
„Ale my nechceme, aby trpěl,“ ohradil se Kakuzu.
„No jasně, určitě má strašný bolesti a my mu chceme jenom pomoct,“ přidal se Hidan.
„Nemám bolesti,“ hlesl Itachi a držel si peřinu pod bradou.
„Nemá žádné bolesti,“ rázně kývla Ayumi. „Vypadněte z tohohle pokoje. Jediné, co potřebuje je klid.“
„A tvoje objetí,“ zahuhňal Itachi skrze peřinu.
„Cože?“ otočila se k němu Ayumi, která mu nerozuměla.
„Chtěla jsem říct, že ti jsem moc vděčný za to, co pro mě děláš,“ řekl Itachi už normálně. Kakuzu s Hidanem mezitím k překvapení uposlechli příkazu Ayumi a vyskočili z okna.
„Ach tak. Nemáš za co,“ usmála se Ayumi a vyměnila Itachimu studený obklad na čele.
„Jsem vážně moc rád, že jsi přišla k nám do organizace,“ mumlal Itachi hledíc Ayumi do výstřihu s oplzlým úsměvem na tváři.
„Opravdu? Jen jsem vám tu trochu poklidila a uvařila večeři,“ podivila se Ayumi.
„Víš, jsme tu všichni tvrdí chlapi, ale chyběla nám tu křehká dívka, jako jsi ty,“ pokračoval dál Itachi aniž by spustil zrak od jejího výstřihu.
Ayumi se zasmála. „Křehká? To mi ještě nikdo neřekl.“
„Jsi to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl,“ vydechl zbožně a sevřel ve své dlani Ayuminu drobnou ručku. Na rtech mu pohrával téměř nesmělý úsměv. Teď přišla ta chvíle. Cvičil si tuhle scénu několik hodin před zrcadlem s plyšovým tygříkem.
Ale Ayumi reagovala úplně jinak, než plánoval. Vytrhla mu ruku, zrudla, vyskočila na nohy a něco zamumlala. Pak vyběhla z místnosti a sejmula Deidaru, který odposlouchával za dveřmi. Její hrudník se ocitl na jeho obličeji.
„Už ti někdo řekl, že máš fakt hustý prsa?“ zahuhlal Deidara do jejího výstřihu.
Itachi mezitím fňukal v pokoji. „Co jsem udělal špatně? Vždyť jsem si to celé nacvičil. Nemělo to chybu.“
Ayumi se vydrápala na nohy. Vypadala jako vařený rak. Rychle utekla pryč.
„To ji tak rozhodilo, že jsem jí pochválil prsa?“ nechápal Deidara.
„Cože jsi udělal?“ vykřikl Hidan a vymotal si větvičku z vlasů.
„Proč máš ten bordel ve vlasech?“ zeptal se Deidara místo odpovědi.
„Zašpásoval jsem si s Ayumi v křoví,“ odpověděl Hidan samolibě.
„To těžko, když právě zdrhla od Itachiho,“ ušklíbl se nedůvěřivě Deidara.
„Rychlovka ve křoví, znáš to, no vlastně ty asi ne,“ mávl nad tím Hidan rukou.
„Co to kecáš?“ ozval se Kakuzu. „Vždyť jsem tě do toho křoví sám hodil a Ayumi byla celou dobu v Itachiho pokoji.“
„Jashin, Kakuzu to nemůžeš jednou držet švy?“
„Ne,“ začal Kakuzu strouhat mrkvičku. „Stejně všichni ví, že jsi v životě na žádnou ženskou ani nešáh.“
„Já? Já jich měl víc než ty za těch několik miliard let,“ zamračil se Hidan.
„Náhodou, já za mého mládí byl velice žádaný,“ vypjal hruď Kakuzu.
„To ti tak věřím,“ ušklíbli se Deidara s Hidanem naráz.
„Tak si nevěřte, já vám dokážu, že umím sbalit ženskou,“ řekl Kakuzu s neochvějným přesvědčením.
„Vsadíme se?“ ozval se Hidan.
„Klidně, a o co?“
„O prachy,“ zkoušel to Hidan.
„Fajn, když prohraju, dám ti dvojnásobek tvého měsíčního platu, ale když prohraješ ty, tak dostanu tvojí kosu a celej měsíc mi budeš sloužit,“ vyslovil Kakuzu své požadavky.
„No to teda ani náhodou, mojí kosu ne,“ razantně to odmítl Hidan.
„No vždyť říkám, že jsi srab,“ ušklíbl se Kakuzu.
„Já se chci taky vsadit,“ přidal se Deidara.
„Když riskneš své zásoby jílu, tak do toho jdu taky,“ chechtal se Hidan škodolibě.
„Jasně, že risknu. S tímhle zjevem nikoho nesbalí,“ odfrknul si Deidara. A tak si plácli.
„Jelito, kopyto, platí to,“ stvrdil jejich úmluvu Kakuzu.