Jak jsme vyháněli Naruťáky - 28. kapitola - Cítím tě

U Lilithky doma

Itachi Uchiha byl nucen si zvyknout na plavovlasé stvoření oplývající praštěnými a často nepochopitelnými nápady, většinu času hlasitě povykující a radující se snad z každé věci, která se týkala jeho osoby. Poněkud ho rozladilo, že se na noc musel schovávat buď pod postelí, nebo v obrovské skříni, než si Lilithka vydupala, že už je dost stará na to, aby se mohla v pokoji zamknout a rodiče se jí neptali, co tam dělá. Také už nebyla potřeba, aby se vracel zpátky do domu šplháním se do okna a vydával se za řemeslníka, když ho někdo uviděl. Dívce totiž bylo jasné, že ho nemůže držet celý den zavřeného v místnosti.

Po čase si i ten nejskeptičtější člověk na zjevnou podivnost zvykne. Itachimu vadilo, že zůstal trčet na tomhle divném místě, kde on sice rozumí každému, ale už nechápe, co se mu snaží říci. Nesnášel, když musel čekat na rozhodnutí někoho jiného. Sice tu byl v bezpečí, ale ta rada se už moc překousnout nedala.

Lilithka se už přestala Sharinganového mistra bát. On se musel přizpůsobit jejím pravidlům, protože pochopil, že kdyby jí něco udělal, zpátky se už nevrátí. Proto jeho pobyt brzy přestala řešit a spíše se vracela ke koníčkům a rozdělané práci.

Bylo prostým faktem, že se během té poměrně krátké doby o sobě hodně dozvěděli. Itachi blondýnku uváděl do rozpaků zapeklitými otázkami, ona ho pro změnu šokovala fakty o jeho životě, která nevěděl dokonce ani on sám.

Uchiha se usadil na pohovku v obývacím pokoji a zamyšleně popojížděl prstem po ovladači. „Rád bych věděl, jak je možné, že mi ti lidé rozumí.“
Dívka nejdřív postavila na stůl čaj a pak se zamyslela. Zatím se jí dařilo úspěšně tajit, že je Itachi jen obyčejnou kreslenou postavičkou, poslední dobou byly ale jeho dotazy stále vtíravější.
„No… tohle už jsem ti vysvětlovala, ne? My si rozumíme s každým. Nejsi první návštěva, víš?“
Shinobi přikývl. Byla ráda, že skočil na tu historku s alternativní realitou a časoprostorovými dírami. To mu ovšem nezabránilo, aby se ptal dál.
„Dobrá, řekněme tedy, že ti věřím. Proč toho ale o mně víš tolik?“
Zaváhala. „No… spadlo nám sem pár vašich knih, bingo knihy, nějaké úřední dokumenty a tak...“
„A kde jsou teď?“
„No, teď jsou…“ Horečně přemýšlela, koho použít jako alibi. Musel to být někdo, ke komu se Uchiha starší nedostane. „Má je Leonyda!“ vyhrkla nakonec.
Přikývl. „Takže já jsem tedy něco jako mimozemšťan?“
Mimo… ano, mimo tedy rozhodně je, ale to je pro ni spíš plus. Vzdychla si. „Víš co? Vypij si čaj a já ti zatím pustím film.“ Chvíli se rozhodovala, pak pustila na videu Den nezávislosti a padla do křesla. „Takhle jsme zatočili s těma, co se k nám nechovali hezky,“ prohlásila unaveně a doufala v to, že už se jí Uchiha na podobné věci nebude ptát.

Blonďatá dívka poslední dobou často ztrácela věci. Obvykle to byl on, kdo je pak musel hledat. „Jsi si jistá, že ten míček zapadl pod pohovku?“
„Asi jo, když už jsme hledali všude,“ pokrčila rameny a čekala.
Jen zavrtěl hlavou, jako by mu nešlo na rozum, jak někdo tak mladý může mít paměť tak neuvěřitelně mizernou. „Je ta věc tak důležitá?“
„Jistě! Hrozně mi pomáhá!“ Myslela přitom na svůj protistresový balónek. Mít v domě masového vraha (ještě ke všemu vlastní rodiny), to bylo o nervy, ale mnohem vyplašenější by byla z toho, kdyby na to přišli matka s otcem.
„No dobrá,“ povzdychl si, chvíli se rozmýšlel a pak opatrně nadzvedl pohovku. Neuniklo mu, že se dívka začala smát. „Co je?“ vyjel na ni vztekle.
Zacukaly jí koutky. „Když ty tak krásně… vrtíš zadkem!“ vypískla a rozesmála se naplno.
Rázně spustil sofa zas dolů. Obrátil se k ní, v očích nenávistný pohled. „Já nebudu dělat šaška nějaký bláznivý puberťačce!“

Lilithka si pomalu zvykala na přítomnost elitního zabijáka v domě. Musela si ale přiznat, že realita se od jejích dívčích snů opravdu dost lišila. Itachi Uchiha byl nesnesitelný, náladový dospělák, kterého všechno nudilo, a nedokázal se bavit. Už od začátku jí bylo jasné, že tenhle její idol by se za ní ve skutečném světě ani neotočil, za takovým pískletem. Pravda, nebyla tak nevinná, ale její přirozená nervozita jí zabraňovala dát to patřičně najevo. Občas si říkala, že tomu bojovníkovi vlastně vůbec nerozumí.

„Není tu co dělat,“ postěžoval si jednoho odpoledne.
„Já mám pořád co dělat,“ zabručela dívka a sáhla po učebnici dějepisu.
„Je to zvláštní, že jsem se dostal k někomu tak obyčejnému.“ To zabolelo.
„Seš pěkně netaktní, Itachi Uchiho.“ Podivil se té náhlé změně tónu z laskavého na útočný a pozdvihl trochu obočí. „Nejsem obyčejná, jsem teenager!“ zaprskala. Byl zmatený, takové slovo neznal. „Jsem… student,“ opravila se ihned.
„Ve tvé škole se neučíte nic, co by vám mohlo posloužit v praktickém životě.“
Uchechtla se, častokrát si říkala to samé, ale kdyby měl jejich ústav ještě navíc vydávat zbrojní pasy, nejspíš už by škola dlouho nestála.
„A co je užitečné?“ zeptala se hloupě. Obrátil oči v sloup, ale pak se přemohl a začal ji poučovat o údělu Shinobiho.

Itachimu čas od času přicházely na mysl myšlenky typu: Proč já hlupák jsem ty dveře otvíral? Vždy si pak vzpomněl na ten osudný den.
Nedokázal pochopit, jak může Kisame brát všechno s takovým klidem, tak neuvěřitelně optimisticky. Nebo snad odmítá vidět, že se Akatsuki potápí? Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Ani netušil, jak se vlastně ocitl ve sklepení, prostě ho tam jeho kroky zavedly. Rozhodl se, že se vydá zpátky, když zaslechl divné bzučení. Šéf se nezmiňoval, že by jeho tajná zbraň byla takhle hlučná. Nejednalo se o bombu, ani žádné ničivé jutsu. V místnosti byl obrovský počítač se spoustou tlačítek a obrazovkou, co se táhla do šířky. Chvíli na to jen němě zíral s pootevřenými ústy, pak mu po tváři přelétl zlomyslný úšklebek. Mačkal náhodná tlačítka, zatahal za několik náhodných páček, až do doby, než monitor začal jiskřit. Příliš pozdě si uvědomil, že provedl pitomost, když ho nějaká neznámá síla hodila přímo do toho barevného víru. Pak dostal ránu do hlavy, musel se o něco praštit. To bylo to poslední, co si z celé téhle prapodivné cesty pamatoval.

Blonďaté děvčátko rychle vstřebávalo nové dojmy a pojmy a naučilo se je využívat. V poslední době jí často pípal její počítačový komunikátor, většinou ji ninja na ty zvláštní zvuky upozornil sám. Vysvětlila mu, že ji tak shánějí ostatní a on si navykl ji při takových hovorech nerušit. Dívka rychle přišla na to, jak jí tahle drobnost může být užitečná a snažila se kontaktovat Leonydu pokaždé, když nebyl Uchiha starší poblíž.

„Tak co je to tentokrát, Lili? Bohužel zatím pro tebe nemám dobré zprávy. Brácha na to ještě nepřišel a Sasan už mi začíná lézt na nervy,“ psala blondýna blonďaté.
„No, on je Itachi hrozně umíněnej. Takovej…“
„Suchar?“ napověděla jí Leonyda.
„Ano, to by sedělo.“
„Heh, kdyby to šlo, klidně vyměním toho rozumnýho Uchiho za toho pokušitele, co si válí šunky na bráchovo posteli. Všechno ho zajímá a furt se na něco ptá. Mimochodem… jak jsi to vyřešila s „mangou“?“
„Já… řekla jsem mu o alternativní realitě a časoprostorových dírách,“ přiznala Lilithka a přidala červenajícího se smajlíka.
„No jo, já vím, lhát je těžký,“ povzdychla si starší dívka a chystala se ukončit hovor, když tu přišla skutečně originální prosba. „Já mu řekla, že toho o něm vím dost kvůli tomu, že se sem dostaly knížky z jeho světa a máš je u sebe ty. Hrozně by chtěl vidět Sasukeho deník. Co kdybys ho sepsala?“
„Ani nápad! Já stěží napíšu odstaveček k nějaký FFce, když tu kolem mě pořád krouží jeho mladší brácha,“ namítla dívka z opačného konce republiky.
„A jak jsi to teda vyřešila ty? Mně nějak docházejí nápady!“ Přidala další tři vykřičníky, výraz nejvyššího zoufalství.
„No, Sasuke se mi všemožně snaží dokázat, že není EMO a že by ho lidi měli mít rádi. Ale pochybuju, že by byl Itachi tak blbej, aby na to taky skočil,“ mínila Leonyda.

Mezitím Uchiha starší dospěl k rozhodnutí, že zkusí drobnou blondýnku vylekat, aby jeho přežívání v tomhle paralelním světě nebylo tak stereotypní. Soustředil veškerou svou pozornost k tomu, aby našlapoval co nejopatrněji a tak tiše, jak jen to půjde. Nikým nezpozorován si otevřel dveře a pomalu se k ní blížil, chtěl ji chytit zezadu za tričko.
Ani nevzhlédla od počítače, jen zvedla pravačku, připadalo mu to jako varovný signál. „Copak potřebuješ?“
Ten šok ho donutil se zastavit. Byl přece tak opatrný, nemůže ho vidět!
Když bylo ticho, otočila se k němu. „Proč tam tak stojíš? Něco se stalo?“
„Jak jsi mě poznala? Co mě prozradilo?“ vyštěkl podrážděně. Uvědomil si, že se teď chová jako malý kluk, ale nechtěl uvěřit takové podivnosti. Byla to určitě jen náhoda, nic víc.
„No, já… tě cítím,“ řekla Lilithka a tím mu vyrazila dech. Jestliže ho zaregistrovala, už když vstupoval, pak by to znamenalo…
„Ty… dokážeš vycítit chakru?“ vypravil ze sebe ohromeně.
„Ne!“ vyhrkla vyplašeně. „To by přece nešlo!“
„Chci něco vyzkoušet!“ přerušil ji rázně. Nesmělým pohledem zabrousila k obrazovce počítače. Svítilo na ní velikými písmeny: „Lili?“ Rychle se obrátila k monitoru a odeslala zprávu.
„Už musím končit, pa.“ Pak se jí v krku vzpříčil knedlík. „Co na mně chceš zkoušet?“
„Chci zjistit, zda opravdu nedokážeš ovládat chakru.“
„Ale ne tady! Musíme jít ven,“ souhlasila nakonec.
„A když nás někdo uvidí?“ zeptal se automaticky, navykl si to.
„Budeme tvrdit, že jsi kamarád,“ špitla a šla pro jednu z otcových košil. Povzdychl si. Určitě bude muset zase šplhat po okapu a drápat se do okna. Donesla mu oblečení a vyhrkla: „Já myslela, že všichni Jouninové umí mizet, když je potřeba. Byl jsi přece ANBU!“
Zakuckal se. Mizení… to byla jediná věc, při jejíž výuce chyběl, ale byl tak šikovný, že to před ostatními dokázal skrýt. „Přijdu na způsob, jak se to naučit,“ zavrčel a následoval dívku ven.

Vyšli si do parku. „Co je přijatelná výmluva, aby u vás muž uhodil děvče? Myslím jako… v sebeobraně,“ přemítal Itachi.
„Tak třeba sport,“ navrhla Lilithka. „Řekneme, že trénujem bojový umění!“
Přikývl. „Budu na tebe útočit zblízka. Jestliže ucítíš tok mé chakry, můžeš se ráně vyhnout.“
„A když ne?“
„Pak tě srazím k zemi,“ odtušil Uchiha starší a postavil se do bojové pozice.

Děvče to vyděsilo. Nevěřilo, že by se dokázalo vyhnout byť jen jedné ráně. Proto se mu bránilo trochu netradičními pohyby. Je to snad součástí dívčiny taktiky? Všimla si, na co se dívá. „Já… tancuju, víš?“ Zamyslel se nad tím. Tanec jako způsob obrany, to byla vskutku revoluční myšlenka, nemohl ovšem popřít, že byla velice mrštná. Při další ráně ale zaváhala a vyhnout už se jí nemohla. V obranném gestu proti němu napřáhla obě ruce položené dlaněmi na sebe, k úderu však nedošlo.
„Otevři oči,“ vyzval ji, sám byl ohromen. Poslechlo ho a zjistila, že jí z rukou vychází intenzivní modrá záře, přes kterou ruka Shinobiho nemůže proniknout.
„Ohromující!“
„Ááá!“ zaječela Lilithka a uskočila od něj. Nechápala to. Vždyť je jen obyčejná… Tak počkat! Teď už není! Pomalu se jí začínala vracet sebedůvěra.
Itachi k ní natáhl ruku. „Budu tě učit.“