Jak jsme vyháněli Naruťáky - 29. kapitola - Bitva na uchihovském poli

Dovedl zmatenou dívku zpátky domů, kde padla na postel a zabořila obličej do polštáře. Itachi zaváhal. Měl by ji jít utěšit? Přece nic takového není potřeba nebo ano? „Jsi smutná?“ začal opatrně.
„Ne! Jsem strachy bez sebe!“ odsekla s očima plnýma slz.
Ničemu nerozuměl. „Proč?“ vydechl.
Překvapeně se na něj podívala. „U vás je normální, že má každej nějakou zvláštní schopnost, ale tady ne. Udělá to ze mě vyvrhela! Tady u nás je každá anomálie špatná, víš?“
Opatrně jí položil ruku na rameno. „Umíš vycítit chakru a máš nějaký zvláštní druh obrany. Nemusíš se tím chlubit, není to na tobě vidět na první ohled, ale ochrání tě to.“
Vzhlédla k němu. „Proč bych se měla chtít chránit?“
„Svět je plný zlých lidí,“ zabručel a obrátil se k ní bokem. Překvapeně zamrkala. Že by Itachi projevil city? Znenadání k ní natáhl ruku. „Parťáci?“ Vyjekla, tohle by od něj rozhodně nečekala. „Tedy… jen po dobu mého nedobrovolného pobytu tady.“
„Platí,“ usmála se a zmáčkla mu ruku. Ušklíbl se. Vždyť ta dívenka nemá skoro žádnou sílu.
Lilithka se rozhodla změnit taktiku, když teď přece jen alespoň něco vzbudilo Uchihův zájem. Sama s tou patálií sejně nic nezmůže a zpříjemnit mu pobyt na Zemi je to nejmenší, co pro něj může udělat. Přestala ze sebe dělat vědoucí dívčinu a začala se vyptávat na Itachiho stavy, pocity a život, kdykoli k tomu byla příležitost. Doufala, že ho rozmluví a dozví se o něm víc. A když on bude chtít, může o ní také něco zjistit. Jen zatím nevěděla, jak zatočit s touhle svou novou „mocí“.

Přemýšlející Leonyda

„Hej, už ti ta věc zase pípá!“ zaprskal Sasuke.
Naštvaně jsem vzhlédla od papíru. Kdo mi zase co chce? „Říkala jsem ti, že máš jít otravovat vedle, když pracuju,“ zavrčela jsem.
„A co to pořád sepisuješ?“
Ale né, zase už jeví zájem. A já mu přece nemůžu říct, že tu smolim Narutovku. „Tvořím… příběh,“ zamumlala jsem neurčitě.
„Něco jako tu hrůzu v té bedně?“ vzpomněl si.
„Hele, na to se neptej, máme přece dohodu!“
„Já nemusím nikomu dokazovat, že by mě lidi měli mít rádi.“
„Takže to vzdáváš a jdeš psát ten dopis?“ vypálila jsem okamžitě.
„Nikdy!“
„Tak vypadni, pracuju,“ setřela jsem ho a ukázala rukou na dveře. Mezitím ajsko znovu zapípalo. „Tak padej, mám tu hovor!“ Vystrčila jsem Sasana ze dveří. Pak jsem (pořád ještě trochu rozčilená) usedla k počítači. „Minata?“ podivila jsem se nápisu v nové zprávě a otevřela si vzkaz v dalším okně.
„Mám na tebe takový zvídavý dotaz,“ psala. „Co kdyby se našel kluk, co se ti tak nějak líbí, ale je starší?“
Přečetla jsem si to znovu a pak odepsala: „A svobodnej?“
„Podle všeho jo,“ přišla odpověď.
„No, tak pokud se ti líbí, tak do toho jdi, ne?“ Přidala jsem smajlíka a říkala si, že tím je hovor nejspíš u konce, nebo ještě přijde poděkování, ale rozhodně jsem nečekala, že bude následovat otázka.
„A kdyby byl papírovej?“
To už mě trochu zarazilo. „Heleď, Minnie, nejsem ten pravej člověk na takovýhle radění…“ Odeslala jsem to a pak mi hned celá ta skutečnost docvakla. „Čtvrtej po tobě vyjel?“
„Trochu. Prý tam nemá Kushinu.“
„A co tomu říkáš?“
„To je právě to,“ posmutněla Minata. „Já vůbec nevim, co si o tom myslet. A co ty a Sasuke? Nedoráží?“
Konečně něco, čemu jsem se mohla zasmát. „Sasan není můj typ. Ale třeba takovej Kiba nebo Neji, no to nevim, jestli bych ty hormony udržela.“ Jako odpověď přišla legie žlutých koleček s pusou od ucha k uchu. „Tak si ho zpracuj, Minnie, my jsme zatím pořád na mrtvým bodě,“ ukončila jsem hovor, opřela si záda a přejela si rukou po čele. Uf, aspoň že já tyhle problémy nemám.

Že ale existují mnohem zvláštnější trable, o tom jsem se mohla přesvědčit ještě téhož večera. Ozvala se totiž Lilithka. „Neuvěříš, co se mi stalo, Leonydo! Já… jsem získala nadpřirozenou schopnost!“
„Jakou?“ optala jsem se věcně. Tušila jsem, že by přítomnost Naruťáků mohla způsobit něco takového.
„Itachi říkal, že je to zvláštní obrana. Vycítila jsem ho na dálku.“
Neodpovídala jsem, nebylo co k tomu říct. Děsit ji vlastním přiznáním jsem nechtěla, stejně se na to zeptala.
„Ty na sobě nepozoruješ nic divného?“
„Ne. Zřejmě se to na mně ještě neprojevilo.“
Nebyla to pravda. Svou duševní spřízněnost s větrem jsem před svým okolím tajila už hrozně dlouho, ale za nadpřirozenou schopnost se to rozhodně považovat nedalo. Bylo mi horko, ochladil mě. Měla jsem vztek, dokázal mě uklidnit. Vítr byl jako dobrý přítel, ten úplně nejlepší. Když vál, cítila jsem se nebezpečněji. Nic z toho jsem ale blonďaté nechtěla říkat. Jestliže se díky Sasukeho přítomnosti tahle schopnost prohloubí, pak to bez reptání přijmu, protože můj život dělá snesitelnější. Navíc… už dávno jsem si zvykla vybočovat z řady.
Ajsko znovu píplo. „Tak se měj, jen jsem ti tohle chtěla říct,“ rozloučilo se děvčátko a odhlásilo se. Vzdychla jsem si. Všem nám teď asi nastanou perné chvilky.

V pokoji blonďaté kunoichi

Itachi měl nohy přehozené přes okraj postele. Hudba v přehrávači ho příliš nezaujala, ale bavilo ho dívat se, jak jeho hostitelka „tancuje“. Něco takového by spíš považoval za formu cvičení než za umění, ale tvrdila mu, že takhle vypadá moderní tanec. Jak tak divně máchala pažemi, občas jí z dlaní unikla jemná modrá vlnka. Pokaždé vyjekla a spadla. Neměl by se tomu smát.

Z patra pod nimi se ozýval křik. „Vypni ten příšernej randál!“ „No jo, mami!“ zakřičela v odpověď otrávená dívka a zavřela přehrávač. „Ani trénovat mě nenechá!“ Chtěl jí navrhnout, že by ho s rodiči mohla seznámit, ale sotva otevřel ústa, okřikla ho. „Nikdo o tobě nesmí vědět! Byl bys pro ně mimozemšťan a chtěli by tě pitvat!“ plácla první přijatelnou výmluvu, která ji v tu chvíli napadla. „Posuň se kousek.“ Uvolnil jí místo na posteli a natlačil se skoro až k topení. „Víš co? Vyprávěj mi zas něco o Akatsuki.“
„Proč tě tolik zajímá života vraha?“ zaškaredil se, ale bylo to jen naoko.
„Já se jím přece stát nemůžu,“ připomenula mu. „Navíc… lidi tady si rádi vyprávějí strašidelný zkazky,“ špitla.
Podíval se na ni s úžasem a chystal se něco říct, když se z patra pod nimi znovu ozvalo: „S kým to tam mluvíš?“
„S kamarádem přes webku, jsem ti to už říkala!“ Lilithčin systém důmyslných alibi se zatím ještě nezhroutil.
Itachi se potutelně uchechtl. „No, musím přiznat, že ninjovské manýry přebíráš až obdivuhodně rychle,“ mrkl na ni a tvář blonďaté se rozzářila.

Další den, další trénink v parku. Dívka už pochopila, že její nová schopnost nepřijde na zavolání. Bylo třeba, aby se soustředila, což se lépe řeklo, ale hůř udělalo. Musela zklidnit mysl, aby sílu vyvolala, což se jí nepodařilo, dokud se necítila ohrožená. Itachi se ji snažil naučit, jak si přivolat obranný štít za jakýchkoli okolností.
„Jsi na mě hrozně rychlej,“ zafuněla a padla do trávy.
Nekompromisně ji zvedl. „Pokračujeme.“
„Nemůžu!“ bránila se.
„Jistěže ano!“
„Na tohle já nejsem zvyklá!“ zakřičela na něj zoufale.
„Teď už nejsi jen obyčejný člověk! Teď jsi kunoichi,“ zasadil jí ránu do živého. Už tu hru prokoukl dávno. Snažila se ze sebe dělat někoho, kým nikdy nebyla, jen aby ji nezavrhl. Určitě se styděla za to, že se neumí chovat důstojněji, že jemu, protřelému bojovníkovi, vlastně nemá co nabídnout.
Prásklo jí to nad hlavou, jako kdyby to byla výtka od matky. Ublíženě se na něho podívala a vzdychla. Pak se k němu obrátila zády. „Nedonutíš mě,“ vyslovila pomalu, důrazně, s podtónem vzteku.
Nejprve se zarazil, pak ho to ale popudilo a zaútočil. Čekala, že to udělá, rychle se shýbla a nakopla ho do žaludku. Padl do trávy a chvíli jen sípal. Pak se opatrně zvedl a vydechl: „Dobrá. Dvacetiminutová pauza ti stačí?“ Přikývla.

„Dávej pozor! Jsi pomalá!“ Uchiha starší si roli trenéra užíval. Blonďatá dívka byla už celá zalitá potem, teď navíc ještě neplánovaně zakopla a upadla. Chtěl k ní přiskočit, ale zaslechl něčí hlasité volání.
„Necháš jí! Že se nestydíš, kluku! Tak mladej a tákhle blbej.“ Nějaká stařenka si ulevila.
Blondýnka se rychle zvedala. „On mě nebije, paní! Trénujeme bojové sporty pro školní přebor.“
„A copak je to za sport, děvenko?“
„Karate,“ vyhrkla rychle a postavila se Uchihovi po bok.
„A vy jste její trenér, mladíku?“ To jí tedy ještě scházelo. Babičku to zřejmě zajímalo víc, než tušila.
„To je kamarád. It… Ivan. Dělá ten sport už pár let, že jo?“ Jemně do něho šťouchla. Zaškaredil se, ale odpověděl.
„Přesně tak. Ale potvrzení jsem nechal v bytě, nenapadlo mě totiž, ho po mně budou chtít v parku.“
Paní ještě chvíli něco drmolila, ale už se měla k odchodu. Jakmile zmizela za rohem, pobledlá dívka padla znovu do trávy. „Uf, tohle teda bylo o fous.“
Uchiha se rozhlédl kolem sebe a zamručel: „Jsem na tebe hodně mírný. Kdyby ne, polovina těch stromů tady by už na svém místě nestála. Ale ty si toho nevážíš!“
„To… to není pravda! Vážím, ale… ne dost,“ vydechla blonďatá a z rukou jí vytryskly dva slabounké modré proužky.

Potíže s Uchihou mladším pokračují

Od prvního kroku nejmenovaného Naruťáka do mého a bratrova pokoje už přece jen pár týdnů uplynulo. Sasukemu se dařilo vyhýbat se rodičům a nám tajit, že máme nocležníka schovaného ve starém haraburdí za závěsem. Občas se sice z chodby (předsíně) ozývaly divné šramotivé zvuky (to měl zrovna Sasan neklidné spaní), ale matka v domnění, že tam jsou ocáskovití hlodavci, tam nešla a já vždycky hlásila, že se tam nic divného neděje. Uchiha mladší se jako každý správný teenager neustále nudil, zato příhody s ním byly vždycky k popukání. Ono by to s tou jeho povahou jinak ani nešlo.

Sasuke by nikdy nemohl být Hokagem

Dostala jsem od tatínka dárek – doklady k vytřídění. Nenudila jsem se, ale tuhle práci jsem uvítala. Koneckonců, účtaři nemají prázdniny, jen dovolenou, a lidi rádi nosí papíry na poslední chvíli.
Sasuke se vyplížil z úkrytu, četl si tam knížku. Teď se díval, jak skládám štos lejster na stůl, vytahuju nějaké žluté kousky, útržky z telefonního seznamu. Celá postel byla zaplněna dokumenty různých velikostí.
„Co to je?“
„Tátovo administrativa. Nechceš mi to podávat?“ mrkla jsem na něho a v duchu si domýšlela odpověď.
„Ne, stejně se v tom nevyznám.“
„Pche, z tebe by druhá Tsunade teda nebyla,“ uchechtla jsem se.
„Kdo je Tsunade?“ vyjevil se černovlasý.
„To je vaše nová Hokage. Tos nevěděl, že vůdce vesnice musí umět papírovat?“
„A odkud tohle víš?“ Teď už byl zděšen. „Jak tohle můžeš vědět?“
„Naše světy jsou propojený informačním kanálem. Vy jste takhle odchytili nějaké naše triky a my zas od vás zprávy.“
„Hm, to dává smysl,“ pokrčil rameny.
Podívala jsem se na něj zkoumavě. „Tak pomůžeš mi nebo ne?“
„Nevyznám se,“ zabručel a natáhl si nohy na volnou postel. Pustila jsem si do přehrávače metal a vrhla se na spisy na stole. Už jsem zase byla ve svém živlu. Byla to jedna z těch věcí, ke kterým člověk tíhne odmalička. Nikdo se mi tedy nemohl divit, když mi po chvilce začaly téct nervy, protože Avengera bavilo mě neustále popichovat.
„Hele, už dej pokoj, nebo za sebe neručim!“
„Že bych se konečně dozvěděl, co dokáže ta hůl támhle?“ zašklebil se.
Hm, Potterova magnetická hůl, hračka bez využití. Na chvíli jsem uvažovala, že bych mu mohla dokázat, že se mnou si hrát nebude, ale pak jsem se podívala na stůl plný haraburdí a řekla si, že tentokrát na Sasana otvírat okno nebudu.
„Hm, myslím, že po tobě skočím a vymlátím z tebe duši, parchante jeden,“ odtušila jsem a přestala si ho všímat. Jednou mám vystudovanou účtařinu, tak bych aspoň u ní mohla mít klid.

Pokoj tanečnice

Po svém nepřesvědčivém výstupu před zvědavou důchodkyní si Uchiha uvědomil, že zvyky lidí v tomto světě zmapované nemá, a chtěl proto poznat obyčeje „pozemšťanů“. Lilithka se tomu nápadu smála, ale nakonec prošla skříň s DVD a vyhledala všechny filmy určené teenagerům. Byla jich pěkná hromádka, a protože Uchiha uměl perfektně česky, rozuměl skoro všemu. A kde ani jeden nevěděl, šla se dívka ptát rodičů, čímž si vysloužila jejich nechápavé pohledy.

Ten den trénovali v dešti. Itachi chtěl, aby je nikdo nesledoval, a je logické, že když prší, moc lidí se venku neukáže. Pobíhal po parku jen v lehké košili, dívka si na sebe vzala pršiplášť. Přemítala, zda by Uchiha mohl nastydnout, když už málem zmrznul. Také ale věděla, že si nenechá nic nařizovat, zvláště pak od ní.

Vyhnula se mu, zatočila se na jedné noze a stačila si stoupnout na pevnou zem dřív, než ji mohl zasáhnout znovu. Párkrát se jí to podařilo, většinou ale ne, proto se ani moc nedivila tomu, že má všude šmouhy od bláta. Itachi (už celý mokrý) na ni tak naléhal, aby šli ven v dešti, ale nenapadalo ji, proč. Teď vyrazil proti ní a v běhu pečetil. Okamžitě si připravila ruce do polohy pro chakrový štít. Stalo se, čeho se obávala, černovlasý proti ní použil Katon. Zděšeně zírala na plameny, které sálaly z mladíkových úst, ale nemohly se dostat k dívčině ruce. Zamrkala a cítila, jak síla povoluje. Vzápětí vyjekla a padla po zádech do trávy, měla obě ruce spálené. Itachi si shrnul vlasy z čela. Přece jí kladl na srdce, že musí zůstat soustředěná.