Dcera Jashinova - 33. kapitola - Nalezeniny

Pein právě vyslechl Hidanovu zvláštní žádost a musel nad ní chvíli přemýšlet. „Hidane, myslím, že to není dobrý nápad…,“ začal, ale pak se zarazil. Nesmí jednat tak zbrkle. Situace v Akatsuki je teď klidná a Hidana ještě Oininové neznají, tedy jeho podobu, opravil se v duchu. Mohl by to dovolit. Koneckonců, jeho přece také zajímá, jestli ten bělovlasý prcek náhodou nespadl z nebe.

Nesmrtelný ninja trpělivě čekal. S ne příliš okatým pochechtáváním sledoval, jak Vůdce vraští čelo, něco si brumlá a nakonec odevzdaně pokýval hlavou. „Kosu necháš tady,“ vyhrkl zrzek a tvářil se při tom vážně.
„No Šéfe!“ ohradil se okamžitě Hidan, ale Pein si s ním věděl rady.
„Chceš podniknout výzkumnou misi, dovolím ti to, ale zároveň musím mít jistotu, že nikoho po cestě nezabiješ. Až to vyřídíš, vrať se. Vyrazíš zítra za úsvitu a teď můžeš jít.“ Ninja si odfrkl, ale vzdálil se.

Hidan vyšel na chodbu a tvářil se nasupeně. „Nevíš, kde sem nechal kosu?“ zastavil blonďáčka.
Ten pokrčil rameny. „To teda vážně nevim. Jen doufej, že si s ní nehraje malá. Jdeš ven?“ zeptal se, když si konečně všiml jeho rozladěnosti.
„Ne. Musim jí odevzdat Šéfovi. Zejtra razím na dlouhej vejlet. Budu hledat informace o Prtino mámě.“
„A to s tebou nikoho neposlal?“ podivil se Deidara.
„Na tohle stačim sám,“ ušklíbl se Hidan a pokračoval v cestě. Blonďáčkovi zajiskřilo v očích a rozběhl se na opačnou stranu chodby.

Kosu nechal bělovlasý ležet pod postelí. Naposledy si uplivl, než vešel do Vůdcovy pracovny, aby mu svou rudou krásku předal. „Nenadělejte mi z ní třísky!“ neodpustil si varování, ale Pein se jen ušklíbl.
„Bylo mi řečeno, že tvůj orientační smysl pokulhává, Hidane. Na tu výpravu s tebou půjde Deidara.“ Ninja na něj zůstal nechápavě zírat. „A neprotestuj!“ dodal Velký šéf a pásl se na dalším jeho překvapeném pohledu.

Blonďatý Shinobi musel uhnout Hidanově pěsti, když se opět potkali. „Tys nakecal Šéfovi, že neumim číst v mapě?“
„Proč myslíš, že jsem mu to řek já?“ vypískl okamžitě obviněný.
„Asi proto, že jsem o svym vodchodu nikomu jinýmu neřek,“ zaškaredil se.
„Hele, tak já ti dokážu, že jsem užitečnej, chceš to vidět?“
„Když ti řeknu ne, stejně budeš votravovat,“ povzdychl si Hidan a čekal na to překvapení.
„Už víš, kde a jak budeš hledat?“
„Mimina se zapisujou na matrice, ne?“
„No to sice jo, ale to na ty byrokraty chceš vyrukovat jenom s popisem? Musíš mít taky něco v ruce.“
„A co jako?“
„Třeba fotku.“ Deidara ho cvrnknul do nosu a ukázal si na čelo. Jeho společník se tvářil pořád stejně nechápavě. Blonďáček si vzdychl, odhrnul si vlasy z čela a ukázal mu svůj dalekohled s fotoaparátem v jednom.
„A jó!“ probudil se bělovlasý a dodal: „Tak musíme najít dcerunku.“

Prtě zlobila Itachiho a strýčka Kakuzu. Uchihovi se pokoušela sebrat knihu, do níž se právě začetl, a maskovaný ji pokaždé chytil svou prodlouženou rukou, aby ji dostal z dosahu černovlasého, který ji chtěl pořádně plácnout přes ručičku. Takové jednání neschvaloval. Poprvé ho nechal, ale pak si uvědomil, jak moc mu vadí Prtin jekot.
„Už to nedělej,“ zabručel znovu a dívenka ho oblažila zářivým úsměvem. Bylo mu jasné, že jakmile se k ní obrátí zády, zkusí to holčička znovu.
„Copak tu provádíte?“ zajímal se Hidan a vlezl dveřmi do pokoje.
„Hlídáme,“ zahučel Kakuzu, co možná nejlhostejněji. „A co tu chceš ty?“
„Já si budu hrát na fotografa,“ oznámil mu bělovlasý.
Uchiha se nenápadně odsunul blíže k okraji stolu, aby na podivnou trojici – vzteklouna, posměváčka a hračičku – dobře viděl. Zajímalo ho, co se bude dít dál.
„Prtě, chceš se fotit?“ zavolal nesmrtelný ninja na svou údajnou dceru. Ta zavýskla a obličejík se jí rozzářil vzrušením.
„Dobře. Tak jí uklidni, já si k ní kleknu,“ navrhoval Deidara a připravoval si přístroj. Opatrně poklekl na jedno koleno, dost blízko, aby s fotoaparátem nemusel zaostřovat. Prtě se nejdříve tvářila klidně, ale když se blonďatý ninja chystal stisknout tlačítko, vyrazila s ručičkou dopředu a chtěla se ho dotknout. Lekl se a zavrávoral.
„Hele, dej to sem, udělám to sám!“ chvástal se Hidan, ale Deidara nechtěl dát fotoaparát z ruky.
„Ani nápad! Jestli mi ho zničíš, už neseženu novej!“ ohradil se ostře. Bělovlasý pokrčil rameny. On koneckonců žádnou fotku nepotřebuje.

Po několika dalších pokusech se konečně podařilo vyvolat ucházející fotografii, tedy takovou, kde se dívenka neškrábala za uchem, nešťourala v nose a neměla pusu otevřenou dokořán, protože zívala.
„No, tak ti nevim. Podle mýho je ta holka tvoje, Hidane. Má stejný manýry,“ mínil blonďáček.
„To mohla chytit tady,“ zabručel Uchiha od stolu.
„Aha. Já si říkal, že nás celou dobu posloucháš,“ zašklebil se ninja s dalekohledem.
„A proč to dítě fotíš? Chceš jí dát její obrázek v rámečku k těm jejím nalezeninám?“ odtušil Itachi a byl zvědav, zda se tou poznámkou trefil.
„Ne, my zítra mizíme ze sídla,“ oznámil mu Deidara. „Šéf dovolil speciální průzkumnou misi. Vůbec nevíme, jak dlouho budem pryč. Musím to ještě říct Sasorimu, určitě bude zuřit. Ale tenhle barák už mě ničí, potřebuju chvíli vypadnout.“
Hidan se uchechtl a vzal si holčičku na klín. „Hele, prcku, táta teď na pár dní zmizí a mamču bere s sebou.“ Při tom chytil Deidaru kolem pasu.
„Hej! Neříkej jí tyhle nesmysly, nebo si bude myslet, že jsem ženská!“ ohradil se dotčeně, nafoukl tváře a založil ruce v bok.
„No jo, tak si to tak neber, Deidaro. Přece víš, že Hidan si rád rejpne.“ Soucitná slova přišla tentokrát z Uchihovy strany. Sám litoval, že ho nenapadlo aspoň na chvíli zmizet ze sídla, jenže na to už je pozdě. Ne, nebude se prosit. Je silný bojovník a před tím podivným děckem si zachová chladnou hlavu. Věřil tomu, i když moc dobře věděl, že tohle dítě je všemocné.

Ráno nastalo brzy. Skupinka zabijáckých ninjů se shromáždila v hale, aby vyprovodila dva své členy, protože nebylo jisté, jak dlouho bude dvojice cestovat. Vůdce se mračil a držel v ruce Hidanovu kosu, a to proto, aby ninju nezlákalo porušit zákaz a vzít si ji potají.
„Nezdržujte se ve městě déle než pár hodin. Spěte venku. Nevybavujte se s cizími. Nelovte na dobře viditelných místech. Žádné rvačky. Žádné…“
„Jo, jasný,“ zabručel Hidan. „Už skončilo kázání, svatý otče?“
Deidara vyprskl smíchy, Uchiha ho za to tiše napomenul. Kakuzu opáčil něco v tom smyslu, že doufá, že se bělovlasý míní chovat slušně. Kisame jim popřál šťastnou cestu a rozjařeně jim mával. Prtě pofňukávala, kanibal mlčel, ale oči se mu podivně rozjížděly, takže stále mrkal. Tobi byl tentokrát také zticha, možná se obával toho, že kdyby začal brečet, Vůdce si to špatně vyloží a vyhodí ho na ulici. Itachi se s oběma loučil chladně, bylo to jeho dobrým zvykem.
Sasori měl pořád ještě vztek. Odměřeně natáhl ruku k Deidarovi a při tom se mračil. Pak ale skousl vlastní pýchu, přitáhl si překvapeného blonďáčka k sobě a přátelsky ho poplácal po zádech. „Opatruj se,“ ucedil a odstoupil od něj. Blonďatý ninja v obličeji zčervenal.
Konan podala oběma odcházejícím nadité vaky. „Jídlo, náhradní oděv a příruční zbraň, kdyby vás odzbrojili,“ vysvětlovala rychle, aby na ní muži nepoznali, jak ji ta událost strašně rozrušila. „Dejte na sebe pozor.“
Hidan už měl té ceremonie právě dost. Zkontroloval kapsy a opasek, jestli s sebou má dost ničícího nářadí a pak se obrátil ke dveřím. „Sayonara! Mějte se tu!“ Zamával ostatním a rázným krokem vykročil k východu.
„Hej! Počkej na mě!“ vyhrkl Deidara a rozběhl se za ním.
Zbylí členové Akatsuki si šli po své práci. Jen Pein se ještě na chvíli přitočil ke Konan. „A vlastně jsem rád, že odešli. Aspoň tu bude chvíli klid.“