Dcera Jashinova - 32. kapitola - Bude to dobré, Tobi

Skrček s oranžovou maskou na obličeji a jenom jedním okem Vůdcův poslední příkaz špatně snášel. Měl z té malinkaté roztomilé holčičky čirou hrůzu.
Kisame se ho pokoušel uklidnit. „Ale no tak, Tobi, ona ti přece neublíží. Nikomu z nás se přece až do dneška nic nestalo, a to už tu s námi bydlí pár měsíců.“ Mužíček se neklidně zavrtěl. Žralok mu položil ruku na rameno a pak pokračoval: „Ale chápu, že z ní máš strach. To dělají ty oči.“
„Tim chceš jako říct, že mít zelený voči je špatný?“ zahřměl Kakuzu, který zaslechl poslední žralokova slova.
„Ne. Chtěl jsem tím říct, že je má hrozně veliký.“
„Hm,“ zabručel maskovaný, ale pro jistotu po svém rybím kolegovi střelil vražedným pohledem, ten se tím však nenechal rozházet ani v nejmenším.
„Uvidíš, že to bude dobrý. Jsi pilný ninja, musíš si víc věřit.“ Skrček chápavě přikývl.

Tobiho nerozhodnost a neochota spolupracovat lezla mužům z Akatsuki, mírně řečeno, na nervy. Ani Zetsu si neodpustil kázání.
„Tobi, pracujeme spolu už dlouho a tvý výkony jsou pořád stejně mizerný. Jestliže vás dva vypustíme na misi, nepřežijete to ani jeden.“
Skrček se zachvěl. „Tobi s ní nikam nepůjde!“ dušoval se.
„Zatím ne, ale jednou ano. A budeš ji poslouchat, protože je rozhodně schopnější než ty.“
Mužíčkovi se oko zalilo slzami. „Zetsu-sán!“

Vůdce už také nehodlal snášet ty věčné srdceryvné výlevy. Ano, i on z toho dítěte, co tak rychle rostlo, cítil něco nanejvýš podivného a mrazivý pocit zalézal až do nitra jeho duše, ale to je přece pro zabijáka plus, když se ho bojí i jeho spolubojovníci. On byl toho přece sám příkladem. Ale Tobiho „ženské melodrama“ už překračovalo únosnou mez. Vůdce si ho nechal zavolat.
„Má trpělivost už začíná překračovat únosnou míru, Tobi. Nechci už dál řešit tvoje hysterické výlevy. Jestli jen jediným dalším slovem způsobíš, že ten křehký pohár přeteče, sbalíš si věci a půjdeš pryč.“
„Hai,“ pípl ninja a stočil pohled do strany.
Pein se nadechl, aby pokračoval. „Určitě si uvědomuješ, co by to pro tebe znamenalo. Se svými schopnostmi na úrovni studenta Akademie jsi pro nás jen přítěž a vzali by si tě leda tak k cirkusu. Přestože jsou s tebou potíže, ti musím připomenout, že Akatsuki je až příliš solidární, proto jsme si tě taky nechali. Takže ti nařizuju, abys s tím mrnětem, totiž Prtětem, vycházel a obešlo se to bez nějakých nevhodných únavných scén.“
„Ale když Tobi se jí bojí,“ odvážil se zaprotestovat skrček.
„Ninja nezná strach! A to je moje poslední slovo!“

Sasori a Deidara si po setkání v knihovně byli tak nějak bližší. Loutkář tomu říkal zničující sentimentální období. Teď společně pozorovali nešťastného skrčka.
„Hm, býval jsem hroznej grázl. Chybí mi to,“ přiznal červenovlasý.
„No, to víš, lidi se mění, co naděláš,“ uchechtl se blonďáček. „No, ale tohle jsi tím určitě říct nechtěl.“
„Ne,“ přiznal Sasori. „Mělo to znamenat, že bych se teď nejradši neviděl, protože hodlám tomu našemu třeštidlu pomoct. A budu se za to nenávidět.“ Zatvářil se ublíženě, i kámen by se nad ním musel ustrnout.
Deidara to plně chápal. „Jen klid. Až to provedeš, tu tvojí proměnu zapijem a můžeš na to zapomenout. Zase budeš ten slizkej sarkastickej hulvát.“ Rychle ho poklepal po rameni a zmizel, zatímco loutkáři docházel význam těch slov.
„Slizkej? Vrať se sem, Deidaro!“ Než se za ním rozběhl, obrátil se na Tobiho. „Přijď odpoledne do laboratoře, mrňousi.“ Pak celý rudý zlostí začal hledat stopy po svém (teď už zřejmě bývalém) týmovém partnerovi.

Ninju z Písečné překvapilo, že Tobi opravdu přišel. Jen chvíli předtím dosáhl zadostiučinění, když Deidaru vymáchal v ledové vodě. Proto teď bude velkorysý.
„Rozhodl jsem se, že ti namíchám lektvar síly.“
„Vy to pro Tobiho uděláte?“ podivil se mužíček.
„Ano, ale musíš s tím nakládat rozumně. Nemůžeš se potom prát, je to nápoj pro zvýšení duševní síly. Dodá ti odvahu, abys vystál Prtě.“
Ninja s oranžovou maskou hltal každé loutkářovo slovo. Ten mu podal lahvičku, ve které byla vymačkaná šťáva z ovoce zředěná vodou. Uvěří všemu, co mu řeknu. No, aspoň tu bude klid, pomyslel si v duchu a s uspokojením sledoval poskakujícího mužíčka.

Itachi po očku pozoroval Hidana, který nespouštěl oči z bělovlasé holčičky. „Takže jsi dospěl k názoru, že by mohla být tvoje?“ nadhodil téma, které ho už drahnou dobu pálilo na jazyku.
„A proč ne? Bejval jsem ukázkovej kanec. Každej tejden jiná ženská. Takže je docela dobře možný, že to pískle je můj potomek.“ Uchiha se na zapřisáhlého jashinistu podezíravě podíval. „Hm, je mi jasný, co chceš říct. Taky dost pochybuju o tom, že by nějaká z těch matek hodila toho prcka do křoví s tím, že jeho pravej otec ho najde. Ale tý holce se blíží nalezeniny a já bych jí rád dal nějakej fakt skvělej dárek. A tak mě napadlo, že bych se moh pokusit zjistit něco vo její mámě.“
„Úchvatnej nápad.“ Černovlasý obrátil oči v sloup. Všechno nasvědčovalo tomu, že Hidan to otcovství bere opravdu smrtelně vážně.