Ztracené vzpomínky - 2. Je tvůj, Guren

Fialovlasá žena kráčela temnou chodbou a její zelený plášť za ní přerývavě vlál, jak měnila tempo. Mračila se. Nevyznávala se ve svých pocitech a to jí děsilo. To se přece jí nestávalo. Ona byla vždycky ta chladná, nepřístupná, zlá žena s ledovým srdcem. Bez výčitek zabíjela nevinné lidi, tak proč teď je to jinak? Proč zrovna on u ní vyvolává takové pocity? Zlostně sykla, když jí hlavou prolítla čerstvá vzpomínka stará jen několik minut.
Vytáhla klíče a zachrastila v zámku. Pomalu otevírala dveře od jedné z cel a vstoupila dovnitř. Slabý paprsek světla osvítil protější stěnu a ona si mohla lépe prohlédnout muže, který na ní byl připoután.
Ruce měl spojené vysoko nad hlavou kovovými okovy, které mu nedovolovaly s nimi pohnout. Hlavu měl sklopenou a stříbrné vlasy mu bezvládně padaly do tváře. Tu však neviděla díky černé masce, která mu zakrývala polovinu obličeje. Všimla si, že přes oči měl zavázaný černý šátek.
Pomalu k němu přistoupila. Proč sem vlastně přišla? Něco jí sem táhlo, jen nedokázala určit přesně co. Že by zvědavost? Ne, bylo to něco silnějšího…
Vzpomněla si, když ho viděla naposledy. Tehdy to byl odvážný a silný shinobi. Dávala by si pozor, kdyby se s ním střetla…
Co z něho však zbylo teď? Co by mohlo, pomyslela si hořce. Nevěděl, kdo je ani proč ho tady drží a mučí. Muselo to být strašné…
Lehce se otřásl. Zřejmě myslí, že mu chci ublížit, uvažovala Guren. Co ale vlastně chtěla? Nevěděla, nevěděla a to jí mátlo.
Jedním pohybem mu rozvázala šátek kolem očí. Fascinovala jí ta jizva na levém oku. Tu mu nezpůsobil Kabuto. Lehce po ní přejela nehtem a jemu uniklo slabé syknutí.
Neodvažoval se však otevřít oči. Nechápal to. Kdo je tahle žena? Co po něm chce?
Nepatrně se pousmála a štíhlé prsty zajaly pod masku. Začala jí stahovat dolů… Konečně spatřila jeho tvář. Na obličeji se jí objevil překvapený výraz. Byl tady uvězněný už několik týdnů, a přesto byl tak nádherný. Co to je za pocit, který se jí začínal rozlévat po těle?
Stříbrovlásek mezitím otevřel oči a zahleděl se na ní. Za tak dlouhou dobu se mu konečně někdo podíval do očí. Kdo je to?
Guren se vpíjela do těch různobarevných očí. Viděla v nich utrpení, zoufalství, ale i útěchu? Zrcadlila se v nich však jasná otázka: Proč?
Nedokázala mu odpovědět. Věděla však, co udělá a udělá to hned.
Beze slova mu znovu nasadila šátek i masku a odešla z cely. Nechala ho tam bezmocného a zmateného.
Když vycházela, do někoho vrazila. Lehce se zapotácela a podívala se po dotyčné osobě. Zarazila se, když spatřila svůj odraz ve skleněných obroučkách.
,,Guren? Co ty tu děláš?“ Oslovil jí a měřil si jí podezíravým pohledem.
,,Co je ti do toho Kabuto? Proč jsi vůbec tady? Jdeš ho znovu mučit?“ Opáčila a nasadila přitom opovrženlivý tón. Kabuto se ušklíbl.
,,Tak nějak. Mimochodem,“ dodal, jakoby šlo o běžnou záležitost, ,,Orochimaru-sama chce s tebou mluvit. Máš se za ním dostavit, okamžitě.“ Poslední slovo řekl, jakoby šlo o jeho rozkaz.
,,Výborně,“ odpověděla s úsměvem Guren, a pak trochu nejistým pohledem zajela k cele. Kabuto si toho všiml a povýšeně se pousmál.
,,Postarám se o něj, neboj.“ S těmihle slovy zaplul do cely a zavřel za sebou dveře.
Znovu se zamračila. Dovedla si živě představit, čeho je ten čtyřoký hajzl schopný. Proč jí to tak vadí? Byla naštvaná sama na sebe. Ovládej se přeci, pomyslela si a náhle se zarazila. Byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že si ani nevšimla, že se nachází před cílovou místností. Zaklepala na dřevěné dveře a čekala na odpověď. Ozvalo se chraplavé dále doprovázeno s hlasitým zakašláním. Vstoupila dovnitř.
Stanula v malé útulné místnosti, jejíž vybavení tvořilo pouze několik skříněk a velká postel, na které seděl bledý muž.
,,Volal jste mě, Orochimaru-sama?“
,,Ano Guren. Něco od tebe potřebuji.“ Jeho hlas zněl vyčerpaně. Bylo vidět, že na tom není dobře.
,,Slyšel jsem, že už jsi za ním byla.“ Guren na okamžik ztuhla. Dobře věděla, o čem mluví, jak to ale mohl…? Odpověď přišla stejně rychle jako otázka.
,,Kabuto mi řekl, že už je připravený.“
,,Připravený na co?“ Zeptala se. Překvapovalo ji, kam tenhle rozhovor vede.
,,Dostaneš ho na starost,“ oznámil nečekaně Orochimaru.
,,Co...že?“ Vysoukávala ze sebe překvapená Guren.
,,Je tvůj, Guren. Kabuto zrovna provádí poslední testy. Chci si ho vyzkoušet a ty ho budeš hlídat. Doufám, že ti to nevadí.“ Poslední větu vyřkl s potměšilým úsměvem na rtech. Viděl, jak se jí najednou něco blýsklo v očích a chtěl toho náležitě využít.
,,Ne, chci říct, děkuji Orochimaru-sama,“ odpověděla a následně jí propustil. Najednou jí ovládl zvláštní pocit. Pocit, který snad ještě nikdy nezažila. Pocit, který se nazýval štěstí.