Ztracené vzpomínky - 1. Zničující nevědomost

V podzemní chodbě osvětlené loučemi se ozývaly dunivé kroky dvou mužů. Procházeli kolem nespočet cel, oni však měli jasný cíl, mířili k poslední z nich. Když došli nakonec chodby, jeden z mužů vytáhl svazek klíčů a hledal ten správný od téhle cely. Měl už v tom celkem cvik, protože zrovna sem chodili snad každý den…Odemkl dveře. Do tmavé místnosti pronikl paprsek světla a ozářil tak kamennou stěnu, na které byl připoutaný dospělý muž.
Lehce se zachvěl. Už zase…už ne…prosím. Hlavu měl svěšenou a stříbrné vlasy mu padaly do tváře. Ruce měl spoutané nad hlavou silnými železnými okovy a v zápěstích vyryté jizvy. Do tváře mu nebylo vidět díky černé masce a šátku převázaného přes oči. Dva muži k němu přišli a uvolnili pohmožděná zápěstí.
Nechtěl. Nechtěl to znovu zažít. Už ne. Věděl, co ho teď čeká a to ho děsilo. Odporné mučení. Mučení, které se stalo jedinou náplní jeho ubohého života. Bylo to někdy jinak? Nevěděl. Nevěděl nic.
Jeden z jeho věznitelů ho chytl za zápěstí a nepřirozeně pevně mu je zkroutil za zády. Uniklo mu slabé zasténání.
,,Prosím,“ vydal ze sebe zoufalým hlasem. Nikdo na to však nebral ohled, nikdo mu neodpověděl, nikdy mu nikdo neodpověděl ani nic neřekl. Měl tolik otázek, kterého ničily. Ničila ho ta strašná nevědomost.
Ušli několik kroků a následně ho posadili do nepohodlného křesla.
Nebránil se. Nemělo to cenu. Celý život neměl cenu.
Začínali mu k opěradlu připoutávat ruce železnými okovy. Po té následovaly kotníky a nakonec i břicho a krk.
Zoufale zasténal. Nemohl se hýbat. Nemohl nic. Znovu je nechal, aby mu ubližovali. A tohle nebylo všechno a on to věděl. To nejhorší teprve přijde.
Měl pravdu. Za krátko se otevřely dveře a do místnosti vstoupil další muž. Tenhle byl však jiný. Vyzařovala z něj autorita a jistota. Nepatrně pohnul rukou a to bylo znamení, že teď už to zvládne sám. Když se zabouchly dveře, přešel ke své oběti. Sledoval, jak se slabě třese a zlomyslně se ušklíbl. Vytáhl drátky od jednoho přístroje a připojil ke kovovým poutům. Následně otočil knoflíkem.
Stříbrovlásek pocítil známou bolest. Bolest, kterou nenáviděl. Impozantní tupé vlny bolesti se mu rozlévaly tělem. Bylo to jako mořské vlny v přílivu. Omyly se o pobřeží, ustoupily a následně byly ještě silnější a dosáhly dál než před tím. Zmučeně zaúpěl. Zatínal svaly na rukou i na nohách, ale odpovědí mu byly ještě intenzivnější vlny. Bylo to k nevydržení a jediné, co mu zbývalo, bylo se s tím smířit.
,,Prosím,“ vydal se sebe namáhavě zmučeným hlasem. Bolest nepatrně ustoupila. Brýlatý muž mu sundal šátek kolem očí. Stříbrovlásek zaváhal. Věděl, co teď musí udělat, ale nechtěl. Odpovědí mu však bylo ještě větší utrpení, když jeho mučitel více otočil knoflíkem.
Bolestivě vykřikl a otevřel levé oko. Nevěděl, proč vždycky levé. Nevěděl, čím bylo jiné od druhého oka, ale bylo mu to jedno. Na zlomek sekundy zahlédl tu známou ostrou jehlu, která se mu zapíchla do středu oka.
Tlak v oku byl nesnesitelný. Pod maskou si bolestivě zkousl ret, který začal krvácet. Už teď byl celý opuchlý z předešlého mučení.
Po chvíli brýlatý muž injekci vyndal a odložil stranou. Stříbrovlásek se ani nestačil vzpamatovat a šátek už měl znovu uvázaný kolem očí. Teď ho čekala poslední část…
Jeho věznitel do něj začal zapíchávat malé jehličky, od kterých vedly duté umělé trubičky. Začala se nasávat jeho krev.
,,Ne, prosím. Nechci,“ zanaříkal, protože věděl, co ho čeká. Jeho věznitel byl však neúprosný.
Stříbrovlásek hlasitě zasténal. Ostrá bolest se začala pomalu prolínat s tou nesnesitelnou tupou. Snažil se vykroutit z okovů. Nemělo to však cenu. Nemohl nic. Nemohl se ani pohnout, nemohl jakkoliv zmírnit to strašné utrpení, které začalo ovládat jeho bezbranné tělo. Bolest se stupňovala a jeho začalo pohlcovat zoufalství. Bezmocně vykřikl a snažil se nezešílet. Jeho oči se začaly zvlhčovat. Nenáviděl to. Nenáviděl tu strašnou bezmoc a nevědomost. Nenáviděl celý svůj život. Slzy mu pomalu stékaly po obličeji.
Brýlatý muž vyšel z místnosti a zamknul za sebou dveře. Věděl, že tohle chvíli potrvá. Rozešel se a následně za sebou uslyšel srdcervoucí křik. Křik někoho, kdo musí strašně trpět. Křik někoho, kdo vlastně ani neví za co. Křik někoho, kdo vlastně ani neví, kdo je.