Vlčí tesák 11

Den první
Až k večeru jsme bez mluvení běželi, jen s krátkými přestávkami, a mé nohy už po šesti hodinách protestovaly, takže se mi ulevilo, když Shino zavelel stát se slovy: „Tady se utáboříme.“
Radostně jsem se posadila na spadlý kmen stromu a čekala na jeho rozkazy, které přišly v zápětí: „Já dojdu pro vodu, Kiba s Akamarem seženou večeří, Hinata s Noriko nasbírají dřevo a…“ Na okamžik se odmlčel jako by přemýšlel až: „Napověz mi její jméno.“ Prohlásil a ukázal na mou ležící vlčici.
„Yasuo.“ Odpověděla jsem v zápětí a byla jsem trochu překvapená, že ho to vůbec zajímá.
„Díky. Yasuo nám pohlídá věci.“ Dokončil proslov, hodil batoh na zem a s velkou nádobou v rukou vyrazil k i odtud slyšitelné řece. Když odcházel, ještě na nás zavolal: „Nepotřebné věci tu nechte.“
Poslechla jsem ho a nařídila Yasuo hlídat. Sama jsem vyrazila do lesa a Hinata mě nejistě následovala.

Jakmile jsme byly mimo doslech ostatních zeptala jsem se na věc, která mi ležela už dlouho v hlavě: „Tsunade mi říkala, že půjdeme tři chunnini a jeden jounin, znamená to, že to Kiba neudělal?“
Hinata trochu smutně přikývla a řekla: „Ano, ale byl prý dobrý. Uteklo mu to až na konci.“
Pochybovačně jsem se zeptala: „Jak to víš?“ A v duchu jsem vyjmenovala snad všechny možnosti.
„Bylo to ve zprávě pro Tsunade.“ Odpověděla trochu nervózně.
„Pro Tsunadě?“ Zeptala jsem se jí zmateně, protože s touhle možností jsem nepočítala.
„Ano.“ Odpověděla už trochu jistěji.
„A jak jsi se k té zprávě dostala?“ Pokračovala jsem v ptaní čím dál zvědavěji.
„Jsem dědička nejvlivnějšího klanu ve vesnici, dostaneme se k mnoha zajímavým informacím, když chceme. Jakmile jsem se dozvěděla, že to Kiba nezvládl, byla jsem zvědavá a Tsunade mi to dala přečíst na prosbu mého otce.“
„Aha. Tak to máš dobré.“ Odpověděla jsem a znovu se na ni usmála. Tentokrát mi úsměv vrátila trochu jistěji.

Jakmile jsme nasbíraly dostatek dřeva vrátily jsme se do tábora, kde už čekal Shino s vodou. Zvědavě jsem se rozhlédla, ale Kibu jsem nenašla.
Asi po půl hodině přišel se třemi ušáky v rukou a čtvrtý už napůl snězený trčel z Akamarovi tlamy.
Oheň už dávno plápolal a během chvilky jsme nad něj postavili dva z ušáků a třetího dali Yasuo, která se do něj okamžitě pustila. My jsme počkali až se upečou a potom si je spravedlivě rozdělili.
Po jídle jsem si ještě rozdělili hlídky a většina z nás vyrazila na kutě.

Den druhý
Probudila jsem se jako první, pokud nepočítáme Kibu, který měl poslední hlídku a byl vzhůru. Vzpomněla jsem si na rozhovor s Hinatou o tom, že to zkazil, a vydala jsem se za ním.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho mile.
Podíval se na mě a kývl na pozdrav.
„Já, přemýšlela jsem…“ Bezděčně jsem se odmlčela a nevěděla, co říct dál.
„Na čím?“ Zeptal se snad ve snaze ulehčit mi to.
„Nad tou tvojí zkouškou.“
„Zvoral jsem ji, ale příště ji zvládnu, uvidíš.“ Prohlásil způsobem, který mě donutil uvěřit.
„Ano a já tě tam podpořím.“
„Beru tě za slovo.“ Řekl s úsměvem a zeptal se: „A jak ti šla tvoje zkouška?“
„No, udělala jsem ji.“ Řekla jsem ve snaze vyhnout se mluvení o samotném boji.
„To mi došlo, ale proti komu jsi bojovala, jak dlouho to trvalo a tak dále.“ Zeptal se netrpělivě.
„Bylo to proti tvému kamarádovi.“
„Ale kterému?“ Pronesl takovým tím otráveným tónem, který mě strašně vytáčel, protože mi připomínal mého nedávného protivníka.
„Nara Shikamaru, tak se jmenoval, a boj byl krátký.“
„Porazil tě rychle? Překvapující, já myslel, že to máte něco po poledni.“
„Nedala jsem mu šanci zdržovat to, ale stejně mě nakonec chytil a to i s Yasuo.“ Řekla jsem trochu smutně.
„No pokud tě nechali projít tak jsi určitě byla moc dobrá.“ Řekl zvesela, nejspíš ve snaze rozveselit mě.
Od dalšího rozhovoru nás odradil Shinův hlas, velící uklidit tábor a připravit se na cestu.

Naše budoucí tábořiště bylo pěkně daleko a tak jsme si museli pohnout, abychom tak nepřišli až pozdě v noci. Na jídlo jsme se zastavili v jakési pochybné hospůdce, kde jídlo prostě muselo chutnat hůř než psí granule, kterými jsem viděla Kibu krmit Akamara každý večer, pokud nespali někde mimo domov, jako třeba teď. Po tom příšerném obědě jsme zase rychle vyrazili na cestu a já se modlila, abychom našli lepší místo na doplnění zásob, než nám dojdou, protože tady to Shino nechtěl riskovat a já s ním rozhodně souhlasila.

Něco krátce po setmění jsme konečně dorazili na místo a Shino nám rozdělil úkolu stejně jako včera. S Hin jsme posbírali dřevo co nejrychleji a vyrazili zase zpátky, kde nás radostně vítala Yasuo. Kiba se opět vrátil s ušáky a Shino s vodou.
Naplnili jsme si bříška něčím, co se prostě nedalo srovnat s předchozím jídlem a spokojeně jsme se vydali spát.