Vlčí tesák 10

Nedočkavě jsem vyrazila k bráně o necelou hodinku dřív. Proběhla jsem vesnicí a zastavila jsem až těsně před mým cílem, kde už čekal podivný muž neurčitelného vzhledu i věku.
Otočil ke mně hlavu a tajemným tichým hlasem promluvil: „Noriko, že?“
„A-ano.“ Odpověděla jsem mu rozpačitě.
„Jsem kapitán tvého týmu.“ Pronesl větu stejným způsobem, jako když si někdo objednává kávu v kavárně.
Dostala jsem ze sebe jen: „Těší mě.“ I když to vlastně nebyla pravda, protože jak mě může těšit, když vlastně ani nevím, kdo to je?
„Mé jméno je Aburame Shino, možná jsi už o mně slyšela.“
„Ano.“ A vzpomněla jsem si na Kibovy děsivé historky týkající se tohoto muže, i když se mě nejspíš jen snažil postrašit.
Nejspíš si vzpomněla i Yasuo, protože se nenápadně postavila až za mě.
„Co se s ní děje?“ Zeptal se neutrálním tónem a já mohla pouze hádat, co si o tom ve skutečnosti myslí.
„Yasuo nemá ráda hmyz.“ Poskytla jsem mu váhavé vysvětlení v obavě, že ho tím nějak urazím.
„A co ty? Taky se ho štítíš?“ Položil otázku a já bych byla ochotna přísahat, že pobaveně.
„Ani ne.“
„To je dobře, jeden po tobě totiž leze.“ Pronesl větu stejným způsobem, jako bych já popisovala vymetenou oblohu.
Až příliš hlasitě jsem polkla a roztřeseným hlasem se zeptala: „K-kde?“
„Levé rameno.“ Konstatoval stejně suše, jako předchozí tvrzení.
Podívala jsem se na své rameno a s trochou úlevy setřásla maličkého broučka na zem.
„Dobře a teď k misi.“

Asi po půl hodině jsem se dozvěděla všechny základní informace:
- Odnést tři svitky z Konohy na panství jednoho šlechtice vzdálené tři dny v ninja tempu.
- Doprovodit jeho dceru na panství sousedního šlechtice i s věnem vzdálené den v ninja tempu s ní tři.
- Vyzvednout u něj svitky a vrátit se s nimi do Konohy vzdálené od jeho panství čtyři dny v ninja tempu.
- Sečteno a podtrženo strávíme deset dní cestováním a neurčito dní na panství šlechticů.
- Předpokládaný čas na misi je dva týdny.

O misi jsem tedy věděla vše potřebné až na složení týmu, na které jsem se hned zeptala: „A kdo tam jde s námi?“
„Hyuuga Hinata a Inuzuka Kiba.“ Odpověděl mi jak jinak než suše.
Aniž bych věděla proč, pocítila jsem úlevu a Yasuo snad v reakci na mě radostně zaštěkala.
Shino se na ni podíval, ale neřekl už ani jediné slovo.

Po čtvrt hodině se dostavila mladá Hyuuga a s ní i Kiba s Akamarem.
Kiba se na mě udiveně podíval a trochu natvrdle řekl: „Co tu děláš?“
Protože hrozilo, že bych mu mohla jednu vrazit, ujal se vysvětlování Shino: „Jde s námi na misi.“
Kiba se na mě ještě chvíli nechápavě díval a já se cítila čím dál víc uražená. Bylo to, jako by si myslel, že na to nemám, nebo něco podobného. Vždycky jsem špatně snášela podceňování ostatních, ale tohle mě z nějakého důvodu zasáhlo mnohem hloub. Snad proto, že to byl on, kdo mě učil.
Yasuo se rozhodla vzít věci do svých rukou a zavrčela na něj, aby ho vytrhla ze šoku.
To zabralo a Kiba se mi dokonce omluvil slůvkem: „Promiň.“
Udělala jsem trochu podrážděné: „Hmm.“ A přikývla.
Snad, aby přerušila tíživou atmosféru, přistoupila ke mně ta mladá dívka a trochu váhavě a nejistě promluvila: „A-ahoj, já jsem Hyuuga Hinata, těší mě.“
„Noriko.“ Odpověděla jsem jí se zářivým úsměvem, abych vyvolala dojem přátelské atmosféry, a podala jí ruku.
Po chvilce váhání ji přijala a věnovala mi rozpačitý úsměv. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemá vůbec žádné sebevědomí a je závislá na ostatních.
Kiba ji popisoval trochu jinak. Asi jako hodnou, starostlivou a bez schopnosti převzít iniciativu. Ano to všechno bude nejspíš pravda, ale on se na to dívá svým naivním pohledem, který má skoro u všeho. Jenže téhle dívce chybí sebevědomí, jistota a nejspíš i pár kamarádů, kteří by jí je pomohli získat, to proto není schopná převzít iniciativu.
V duchu jsem se ušklíbla, protože tohle by měli obstarat oni dva, ale Kiba je moc divoký a Shino… No řekněme, že na to není ten pravý.

Po tom, co Shino rozdělil svitky mezi něj a Kibu a já mohla vidět, že Hinatě zrovna moc zodpovědnosti nedávají, jsme vyrazili do korun stromů, aby jsme tam byli co nejdřív.