Dcera Jashinova - 31. kapitola - Tajná skrýš

Uběhlo pár dní od doby, co Akatsuki přijali malou Prtě mezi sebe. A dnešního dne se Deidara konečně odhodlal vrátit vzácnou knihu do loutkářovy tajné skrýše. Na tu věcičku, co ji teď držel v ruce, měl nádherné vzpomínky. Stála totiž u zrodu jejich nerozlučné dvojky.
Blonďatý ninja ze Skryté kamenné měl zlost sám na sebe. Nechal se nachytat a musel upsat svou zatím ne moc hříšnou duši zabijákům z Akatsuki. Když mu oznámili, s kým má být v týmu, nepřijal to s nadšením. Jeho budoucí pomocník se mu předvedl v přestrojení, takže si přirozeně myslel, že jeho sensei bude postarší muž s řadou zkušeností a takovým pískletem se vůbec nebude chtít zabývat.

Vešel do pokoje, který mu přidělili, a rozhlédl se v něm. Byl tu neuvěřitelný nepořádek. Mladík si řekl, že možná jen potřebovali uvolnit některou z místností, protože nechtěl věřit tomu, že tahle hromada odpadků je tu jako doma. Zavrtěl hlavou a zašklebil se na patrovou postel. Brousil si samozřejmě zuby na horní lůžko, ale někdo ho předběhl. Kluk ne o moc starší než on se elegantně vyhoupl nahoru, ani nepotřeboval žebřík.
„Hej, tam spim já!“ hlásil se blonďáček o své právo.
„Zapomeň. Tady platí právo silnějšího,“ oznámil mu klidně nováček s úplně rudými vlasy a zašklebil se na něj. Nechápal to.
„Hele, ty jsi tu novej?“ zarazil se mladík s dalekohledem a jeho společník si dal ruce za hlavu.
„Ty jsi Deidara ze Skryté kamenné, že?“
„Jo, jsem. Řekli ti to?“ podivil se oslovený a malinko zrozpačitěl.
„Tak to spolu budeme dobře vycházet,“ zabručel červenovlasý a sklouzl z postele.
Druhý mladík se nenechal dvakrát pobízet a začal se škrábat na horní část lůžka. Druhý ninja zatočil něčím v prstech, téměř neviditelné lanko se jeho spolunocležníkovi omotalo kolem břicha. Zlehka za něj zatáhl a chycený hoch dopadl tvrdě na podlahu.
„Spíš dole,“ upozornil ho znovu ten druhý kluk a Deidara na něj nepřestával ohromeně zírat. Jak to udělal? A kdy? Nešlo mu to do hlavy, ale umínil si, že na to přijde.

Vůdce si ho nechal zavolat. Přes hlavu měl kuklu, jako by se snad bál, že by ho některý z jeho podřízených chtěl udat. O chvíli později dorazil i kluk ze včerejška. „Doufám, že už jste se náležitě přivítali, Sasori,“ ušklíbl se vrchní velitel a Deidarovi poklesla čelist.
„Ty… tak ty jsi… To není možný!“ vykoktal ze sebe a podezřívavě se zadíval na mladíka stojícího vedle něj, který se na něho usmíval.
„Akasuna no Sasori, ztracený ninja ze Suny,“ představil se a natáhl k němu ruku. Blonďák se zaškaredil a stáhl ruku zpátky. „Jsem služebně starší, takže si nemysli, že mi budeš něco nakazovat,“ oznámil mu červenovlasý. Těmi slovy začala jejich spolupráce.

Deidara se v ruchu uchechtl. Od té chvíle uplynula už tak strašně dlouhá doba. Tehdy ho nenáviděl, doslova. Nesnesl nad sebou autoritu v podobě osoby, která mu mohla dělat bratra. To ještě neznal žádná z loutkářových bedlivě střežených tajemství. Skrýval je před ním, možná to bylo dobře. Ano, vzpomínky jsou občas příjemná věc, říkal si pro sebe blonďatý ninja, když scházel do jednoho z podzemních pater.
„Je to šmejd, parchant a já rozhodně nebudu skákat, jak on píská!“ prskal blonďáček, drhnul si boty a upravoval oblečení. Ukázalo se, že vlídnost je jen další ze Sasoriho masek. Připadal mu jako jeden z těch zhýčkaných bohatých synáčků. Vždycky muselo být po jeho, nenechal si mluvit do ničeho, co dělal. Házel mu zbytky od večeře a pochechtával se, když se mu je nepodařilo chytit. Občas přišel do pokoje v oblečení pokrytém nějakým slizem. Deidara to nechápal. Tenhle Sasori se tvářil, jako by spolknul všechnu moudrost světa a jeho parťáci z Akatsuki to uznávali.
„Můj předchozí parťák utekl. Jsem zvědav, jak dlouho vydržíš ty,“ řekl mu jednoho večera. Ninja s dalekohledem nedovedl pochopit, kde se v něm bere taková zášť.

Prvenství na posteli nebylo to jediné, o co se kdy pohádali. Pravda ovšem byla ta, že se brzy dočkali poněkud neobvyklého „zrovnoprávnění“.
Deidara si rozložil různě velké kuličky na lůžkovinu, aby mohl snáze porovnat jejich velikost. Kdosi ale rozrazil dveře, ani se nenamáhal zaklepat. Blonďáček se lekl, mrštil po vetřelci kuličku a připravil si pečeť. „Katsu!“
Červenovlasý natáhl loket do strany, jílový výtvor se od něj neškodně odrazil a už hořící předmět dopadl rovnou na postel, kde se okamžitě vznítilo prostěradlo. Toho si ale ohromený ninja nevšiml, alespoň ne bezprostředně po svém činu. Daleko víc ho zajímalo, jak se Sasorimu podařilo odrazit kuličku, aniž by se jí dotkl. Buď je tak rychlý, nebo…
„Baka! Koukni se, cos proved!“ vyhrkl Sasori a lezl do skříně pro deku.
Deidara mu ochotně pomohl oheň udusit, ale lůžko se propadlo a ten incident vyvolal mezi nimi hádku. Začali se prát. Blonďáček chtěl v nestřeženém okamžiku pořádně praštit svého protivníka přes ruku a hned poté dostal od Sasoriho jemnou ránu pěstí.

Mladík ze Skryté kamenné se probudil na čerstvě povlečeném bílém lůžku. Tenhle pokoj zářil čistotou, dokud si nevšiml nástrojů, které byly celé od krve. Chtěl se po nich natáhnout, ale zjistil, že má obvázanou ruku a to bolestivé trhnutí mu k radosti nepřidalo. Pak kdosi vstoupil do dveří.
„Lež, slítnul jsi z postele a zlomil si ruku,“ řekl mu Sasori, blonďák se na něj mračil. Ten vlídný tón neznamenal nic dobrého.
„Je mi fajn. Zvednu se a půjdu,“ prohlásil a chtěl se zvednout, ale loutkář ho zatlačil zpátky.
„Obávám se, že ti to nedovolím.“
„Neboj, předtím se poradím s nějakým doktorem.“
„Jistě, tak v tom případě hledej.“ Ten červenovlasý kluk to řekl tak výmluvně, že Deidarovi okamžitě došlo, jak to myslel.
„Neříkej mi, že ty… No skvělý! Co dalšího se ještě nedozvím!“
„Zvykej si, mláďátko. Akasuna no Sasori je muž mnoha tváří.“

Jejich nečekané nabytí rovnoprávnosti jen znásobilo napětí, které mezi nimi panovalo. Každou možnou chvíli se prali, až už i Vůdci z toho šla hlava kolem, ale nedokázal se přinutit ty dva rozdělit.

Deidara zuřil. Ačkoli ještě nevěděl o svém novém společníkovi zdaleka vše, bylo mu jasné, že jeho schopnostem se nevyrovná. Hluboko ve svém nitru se tím užíral. Jednoho dne našel knihu, která pojednávala o chakře a jejím využití z trochu jiného úhlu pohledu. Někdo ji nechal ležet na stole v jednom z pokojů, a nebyla ani podepsaná. Začetl se do ní a vůbec si nevšiml, že její majitel mu poklepává na rameno. Všiml si toho, až když do něj strčil.
„Nejde ti to s chakrou, co? Myslíš, že takhle ji využiješ efektivněji?“ uchechtl se Sasori a čekal, co mu blonďáček odpoví.
„Jo, nejde mi to a klidně to i přiznám. Už mě nebaví hrát hru o to, kdo je lepší ninja. Radši bych měl splynout s novým domovem a přestat si konečně na všechno stěžovat,“ zamumlal odevzdaně Deidara a loutkář mu položil ruku na rameno.
„No, myslím, že na tvé cestě stát se velký Shinobim bych tě mohl drobátko popostrčit,“ kývl červenovlasý mírně hlavou a blonďatý smolař se na něho vděčně podíval.

Deidara sešel až ke knihovně. Na první pohled poznal, že se tu něco odehrálo. Knihy se válely rozházené po podlaze, police vypadaly, jako kdyby s nimi někdo cloumal, div, že se dávno neutrhly. „Asi bych to tu měl dát nejdřív do pořádku, než tu knihu zase schovám,“ řekl si ninja a začal skládat moudra věků na hromadu. Uprostřed uklízení byl vyrušen Sasorim, který jako kdyby podvědomě tušil, že by právě sem měl zajít.
„Přepadla tě touha po vzdělání?“ uchechtl se a pak zabloudil pohledem ke knize na Deidarově klíně. „Anebo ses pokoušel oživit staré vzpomínky?“
„Občas se to hodí,“ zašklebil se na něj Deidara. „Ale tenhle svinčík nemám na svědomí já.“
„Já vím,“ přikývl loutkář.
„Víš, že tu byla Prtě? A proč s tím teda něco neuděláš?“ nechápal mladík ze Skryté kamenné.
„Jsou věci, o které je lepší se nezajímat,“ řekl Sasori, vzal do rukou vzácný spis a schoval ho za jednou z větších příruček.