ケシ 02

Ticho. Naprostá tma. Existuji vůbec? Kdo jsem? Nevím... Zajímalo by mě, proč tu jsem. To ticho mě děsí. Kde to jsem? Co se stalo?
Je to marné, na nic si nevzpomínám... Ale... Možná... Něco se mi vybavuje. Taková ostrá, bodavá bolest. Je mi nějak povědomá. Snažím si vzpomenout, co se stalo, ale bez úspěchu.
To ticho se nedá vydržet. Chce se mi křičet, jen abych to ticho přehlušila... Ne. Nejde to.
„Kap. Kap.“ Co je to? „Kap. Kap.“ Odkud se ten zvuk bere? „Kap. Kap.“ Z dálky slyším nějaké hlasy. Přibližují se, zní vystrašeně a rozčíleně... Znepokojuje mě to. Hlasy jsou čím dál zřetelnější a hlasitější.

„Takže se zhroutila?“ zeptal se kdosi.
„Přesně tak. Zdá se, že to nervově nevydržela. Popravdě, ani se jí nedivím.“ pronesl mužský hlas.
„Být na jejím místě, zhroutil bych se už dávno. Ona to vydržela pět let bez větších záchvatů, to je obdivuhodné.“ pokračoval hlas.
„Bude máma v pořádku, sensei?“ vypískl dětský hlásek.
„Fyzicky ano, bylo toho na ní moc, ale obávám se o její psychiku. Kdoví jak na tom bude, až se probudí.“ pravil znepokojeně. Otevřela jsem oči. Nejspíš jsem byla v nemocnii. Koutkem oka jsem zahlédla, že nad mou hlavou nejspíš visí kapačka. Kolem mé postele stáli v kruhu nějací lidé. Zamrkala jsem. Teď už jsem je rozeznávala. U mé hlavy stála Asuka a vystrašeně mě držela za ruku. Vedle ní se o zeď ležérně opíral Shikamaru a neustále cvakal s Asumovým zapalovačem. Naproti němu se krčila Hinata a Naruto a vedle nich si povídal Shino s doktorem.
„Mami!“ vykřikla Asuka a vrhla se mi kolem krku. „Já se bála, že se neprobudíš.“ vzlykala mi do ucha. Pohladila jsem ji po hlavě a zastyděla se. Konečně jsem si vzpoměla, co se stalo. Zaplavila mě ta známá bolest a s ní ještě něco... Výčitky. Nechala jsem Asuku samotnou. Měla jsem vztek sama na sebe. Jak sem se mohla nechat takhle unést? Jsem kunoichi, tohle jsem si vůbec neměla dovolit... I když jsem Asumu tak strašně milovala, i když jsem zůstala sama se svou bolestí... Tohle jse si nesměla dovolit.
„Jak se cítíte, Kurenai-san?“ přerušil mé myšlenky lékař.
„D-dobře,“ vykoktala jsem stále ještě trochu zmatená. „Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se s úzkostí v hlase.
„Tři dny.“ odvětil lékař. Tři dny. To snad ne. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a nezodpovědná? Jak jsem mohla zapomenout, kam jsem tu krabici schovala? Jak jsem tu mohla Asuku jen tak nechat? Asi jsem špatná matka. Tohle si nikdy neodpustím. Koutkem oka jsem zahlédla, jak mě má dcera starostlivě pozoruje.
Přivinula jsem si ji na hruď a zašeptala jí to ouška: „Promiň mi to srdíčko, máma už tě neopustí.“ Sevřela jsem ji pevněji, jako bych ji už nikdy nechtěla pustit.
„Mami?“ uslyšela jsem přidušený hlásek. „Nemůžu dýchat.“ špitla a já si uvědomila že ji tisknu moc. Lekla jsem se a honem ji pustila.
„Promiň holčičko, promiň...“ omlouvala jsem se a zase mě bodlo u srdce. Teď to nebylo kvůli Asumovi, ale kvůli Asuce. Musím se konečně začít ovládat, jinak jí ještě ublížím.

„Uff.“ hekla jsem úlevou, když moje taška dopadla na zem ve dveřích mého bytu. Ledabyle jsem ji odkopla ke zdi a zhroutila se do křesla. Konečně jsem byla doma. Zavřela jsem vyčerpáním oči. V hlavě se mi míhaly obrazy... Jak jsem se seznámila s Asumou. Jak mě požádal o ruku. Jak jsem klečela u jeho hrobu a neovladatelně se třásla a vzlykala... Jak se narodila Asuka. Jak jsem se před pár dny zhroutila. Zděšením jsem oči honem otevřela. Chvíli jsem jen tak strnule seděla, ale pak jsem si vzpoměla na máky. Srdce mi zase ztěžklo. Vstala jsem a namířila si to do koupelny, opláchnout si obličej. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam objevila prázdno. Vysypaný obsah krabice byl pryč a s ním i známky toho, jak jsem tam onehdy šmejdila a hledala konvičku. „Shikamaru.“ zamumlala jsem vděčně. Že mě to hned nenapadlo. Pousmála jsem se a na svůj původní plán zapoměla. Otočila jsem se na patě a vydala se do kuchyně pro skleničku. Hledání konvičky jsem už dávno vzdala. Nejspíš ji najdu za pár let, až ji nebudu potřebovat. Chňapla jsem po nejbližší sklenici a pustila vodu. Chvíli jsem se omámeně dívala na proud, který se řinul z kohoutku, pak jsem se ale vzpamatovala a rychle natočila do sklenice vodu. Zavřela jsem kohoutek a štrádovala jsem si to k oknu. Výhled na Konohu mě jako vždy okouzlil. Pozorovala jsem červené střechy domů, topící se v zářivé zeleni všudypřítomných stromů. V nedaleké akademii právě Iruka umravňoval několik rozjívených studentů. Připomělo mi to doby, kdy jsem měla na starosti Hinatu, Kibu a Shina. Zase jsem se zasnila. Tohle se mi stávalo pořád.
Odtrhla jsem pohled od toho nádherného výhledu a chystala jsem se zalít zbědované máky. Ale právě vtom okamžiku někdo zaklepal na dveře od mého bytu.
„Vstupte.“ pravila jsem. Kdo by to tak mohl být? Odpověď na svou otázku jsem dostala hned vzápětí. Do místnosti vešel zhruba dva metry vysoký, hnědovlasý muž s velkým, bílým psem po boku.
„Kiba!“ vykřikla jsem překvapeně.
Oslovený se zašklebil a pravil: „Rád vás zase vidím, Kurenai-san.“
„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla jsem upřímě. Takovou návštěvu jsem teda nečekala.
„Myslela jsem, že jsi na průzkumné misi.“ podivila jsem se. Už pár let se potuloval mimo vesnici.
„Byl jsem, mise už skončila. Napadlo mě k vám zajít.“ usmál se. Bylo vidět, že je rád, že je zase doma.
„Nečekala jsem návštěvu,“ vypadlo ze mě. „Nemám tu nic na pohoštění.“ pravila jsem spíš pro sebe.
„To nevadí,“ odvětil Kiba. „Co kdybychom zašli do Ichiraku ramen?“ nadhodil zvesela.
„Můžeme s sebou vzít Asuku, zajímalo by mě, jestli si na nás ještě pamatuje.“ zazubil se a pes po jeho boku radostně zaštěkal. Kiba měl pravdu. Když ho Asuka viděla naposledy, byly jí tři roky. Pochybuju o tom, že by si na něj pamatovala.
„Dobrá,“ přikývla jsem. Byla jsem ráda, že tu nemusím být sama.
„Ale nejdřív musíme zajít k Shikamarovi, zase hraje s Asukou Shougi.“ pousmála jsem se a popadla kabelku.