Ookamiwo - Prolog

Byl pozdní letní večer. Na nebi se začaly objevovat hvězdy a na vysoké borovici seděli dva mladí lidé. Kluk a holka. Vlastně dívka nevypadala tak úplně jako holka, ale od kluka ji odlišovala malá jemnost v obličeji, která šla vidět až po delším pozorování a taky si ještě stále udržovala náznak ženských křivek. K ženskosti jí ještě pomáhaly její rudé vlasy. Nebyla zrzka, vlasy měly barvu okysličené krve. Padaly jí přes pravé oko, zakrývaly totiž tenkou jizvou táhnoucí se přes něj. Kalhoty měla upnuté a černé, přes svrchní část jejího těla spočíval přehozený černý plášť a pod ním měla oblečené modré a taktéž upnuté tílko, které zvýrazňovalo její náznaky svalů, ale celkově byla vyžle.
Zato ten mladík oproti ní byl svalnatý, a vysoký. Měl světle modré oči a blonďaté vlasy sestřihnuté na krátké mikádo a neposlušně mu nějaký ten pramínek padal do obličeje. Na sobě měl černou rozepnutou košili s krátkými rukávy a černé dlouhé kalhoty. Pod košilí byly vidět jeho vypracované svaly, nemusel se za ně stydět.
Oba spolu sledovali jednu velkou vesnici, která se svou velikostí podobala spíše městu.
„Tak tohle je ta slavná Konoha, Skaaro?“ zeptal se mladík.
„Já nevím, Strego, ale asi jo, zeptej se Rary,“ odpověděla Skaara.
Rara byla další dívka z jejich tříčlenné skupiny. Byla hned pod stromem, na kterém seděli. Měla po lopatky dlouhé oříškové vlasy, svázané do dvou culíků. Oblečení měla přizpůsobeno k životu v lese, triko měla dlouhé, trávově zelené bez žádných vzorů. Kalhoty měla taktéž dlouhé a bez žádných vzorů, ale smrkově hnědé.
„Raro? Můžeš na chvilku?“ zvolal Strego směrem k zemi.
„Jo, už běžím,“ odpověděla Rara a vyběhla po kmeni stromu nahoru, pod kterým byla. „Co potřebujete?“
„Jen, jestli je toto Konoha,“ vysvětlila Skaara.
„Jo, je to ona,“ přitakala a sedla si k nim. „To bude vopruz, co? Bojovat proti nějakému týmu a nesmět ho zabít.“
„Jo to bude, proč nám to Mistr udělal?“ přidala se Skaara a zašklebila se.
„Měla bys mluvit za sebe Skaaro, jediný, komu je to nejvíc líto seš ty, ne?“ uchechtl se Strego.
„To možná jo, ale už mi to chybí, dva roky, to je moc. Vy dva jste plnili aspoň nějaké lehké, za to já se jen nudila…“
„Nudila? A co ty lekce boje se Senseiem, co? To nebyla zábava?“
„No, moc velká ne. Jen to hojení ran mě stálo tolik energie…“ líně se protáhla a pořádně si zívla. „Malé dítě potřebuje dohnat spánkový deficit. Měla bych jít spát, ať sem zítra fit… dobrou noc.“ S těmito slovy Skaara seskočila z větve, jak široká, tak dlouhá se natáhla na zemi a rovnou zůstala ležet. Usnula hned, ani nestihla zaslechnout Rařino a Stregovo „Dobrou,“ prostě se jen stočila do klubíčka a spala.