Lives Of Others - 1.

Přeji příjemné čtení!!!Snad se vám to bude líbit. =)

1.

Nebe bylo dnes bez mraků. Modroučká obloha se třpytila v plné své kráse jako průzračná voda v oceánu, kterou hladí po vlnách paprsky rozpáleného slunce. Střechy domů se v té oslňující záři leskly, až to bilo do očí. Ulice mezi domy tvořily bludiště města ve kterém putovaly muži, ženy i děti za svými cíly. Dneska tu bylo celkem rušno. Všichni měli na pilno a některé z nich čekaly důležité úkoly.
„Pfff…tak krásný den a mě čeká hromada papírování. Kdo by do toho šel s chutí, tak je asi blázen…“ odtrhl Shinji pohled od výhledu na město, směrem k pracovnímu stolu. S nechutí přejel očima po štosech nevyřízených komínků. Vztáhl ruku k jedné složce zabalené v hnědých kožených deskách a rozevřel je. Do nosu mu praštila vůně nového papíru.
„Asi začnu tímhle,“ zamyšleně hleděl na třináctou stránku obsahu, „hm…“ bručel si pod svou tmavou bradkou.
„Sháněl jste mne Hokage-sama?“ ozvalo se místností až to s Shinjim trhlo.
*Sakra práce … ani jsem neslyšel dveře.*
„Ano … mimochodem tvé příchody jsou čím dál tím tišší. Málem sem dostal infarkt …“ pousmál se muž v hokage plášti.
„Omlouvám se …“ postava, která právě přišla se napřímila z poklonu tak, že již byla celá vidět. Žena upřeně pozorovala nadřízeného. Z jejího klasického odrbaného oblečení, z pravého rukávu, kapaly kapičky vody na kamennou lesklou podlahu. Vytvářely tím cinkavý zvuk do momentálního ticha.
„Uh … čekal jsem tě tu trochu později,“ sledoval muž pomalu se tvořící loužičku na jedné desce.
„Pospíšila jsem si, abych vás zbytečně nezdržovala Shinji-sama.“
„Děkuji a přestaň mi už konečně vykat. Dřív to tak nebývalo, pamatuješ?“ oběma se mihly před očima vzpomínky z jejich týmu.
„Dřív jste nebyl na postu co teď,“ řekla autoritativně. Muž v plášti povzdechl.
„Dobrá … tykej mi prosím … ber to jako rozkaz,“ zašklebil se.
Žena protočila očima, „ty toho naděláš … to mě nemůžeš nechat se chovat trochu s úctou Shinji?“
„Ne! Tím, že jsem hokage neznamená, že mi moji staří přátelé z dětství a zároveň bývalý týmoví parťáci budou vykat,“ tvář mu přešla do úsměvu a tím tak odhalil oslňující bílé zoubky.
„Klep-klep-vrz…“ otevřeli se dveře do pracovny, „…tak jsme tady Shinji brácho … ježiš! Takovýho papírování? No mě by z toho sakra šiblo!!!“
Rozlehl se místností sametový hlas blonďatého veselého muže. Hokage se zasmál.
„Vidíš Rei? On to pochopil rychle. Ten už od prvního dne mé funkce řekl, že mi nehodlá vykat i kdybych se na hlavu stavěl!“
„No jo koho by to nepřekvapilo, vždyť je to Saida…“ neupustila si rýpavou poznámku černovláska jménem Rei, se kterou doteď Shinji mluvil.
„Heleme se Čau rejpalko ... tebe jsem tu sakra dlouho neviděl … tvoje řeči mi chyběly!“ uculil se na ní zeširoka Saida.
„Za to ty si mi moc nechyběl …“ zašeptala si pro sebe a protočila žena znovu oči.
„Já to slyšel Rei …“ tikala Saidovi žíla na čele.
„No a?“ pohodila svou černou kadeří Rei.
„Hele vy dva … na to máte jinou chvíli ať nám hokage sdělí, co potřebuje,“ ozval se vysoký hlas další ženy která vešla spolu ještě s dvěma jounniny. Všichni se postavili do půlkruhu před pracovní stůl, přičemž každý z nich zaujal svou typickou pózu. Rei byla mírně rozkročená s rukou v bok. Bříška prstů si nenápadně hrála s odrbanou látkou kalhot. Oproti tomu Saida stál v naprosto klidné pozici opřený o jednu skřínku se spisy uloženými uvnitř. Ostatní měli buď založené ruce na prsou nebo podél těla či se opírali o chladnou zeď. Místnost ofouknul lehký větřík z venku, jež pronikl skrze otevřené okno. Jemně pocuchal Hokagemu vlasy. Shinji nenosil tu trapnou čepičku, protože jí nesnášel. Pokud opravdu nešlo o nějakou důležitou slavnost nebo jinou událost, nechal ji uloženou a vůbec se jí nedotýkal. Za to plášť ze sebe skoro nesundal. Ještě chvilku všechny pozoroval upřeným pohledem. Na jeho tváři se nedalo rozpoznat, proč přesně si je sem zavolal. Ještě chvilku napínal to krásné ticho, které nic nerušilo a nakonec přeci jen promluvil:

„Listová se dala do pořádků a už rok plně funguje bez žádných komplikací. Dnes, jak všichni víte, byla uzavřena akademická docházka a i přes přísnost školy, prošlo v celku dost studentů. Jsem rád, protože tahle generace je … když to řeknu … svým způsobem silná a to vesnici hodně pomůže v budoucích dní, měsíců a letech. Sice se po útoku na Konohu a Kamennou velice snížil odpor nepřátel a povstalců na minimum … přesto však nejsem naivní. Víme, že nepřítel vždycky bude a pokud minulý rok byl velice krutý … věřte, že to bude ještě horší i když se to nezdá.“ Shinji se otočil k oknu a spojil ruce za zády … nastala odmlka a po ní následoval další proslov.
„Nejsem pesimista. Jsem jen realista, co bere vše se vším všudy. Odpor proti hlavním vesnicím je snížen, ostatně jak už jsem říkal, ale nikdy úplně nevymizel, jak si někteří mysleli. My budeme proto potřebovat co nejvíce silných shinobi a kunoichi, abychom dokázali ubránit to, co je nám milé a proto lpím na co nejlepším vzdělání pro tuto generaci. Vidím v nich naši naději … naši budoucnost.“

Všichni pozorně poslouchali. Hokage byl v tomhle neodolatelný. Jeho hlas … slova, která vypustil i přes svou spontální povahu, byla jako příběh. Pohádka spojená s realitou a přednesená tak, že se při tom tajil dech a mysl byla hypnotizována tou melodií vět.
„Proto … také spoléhám na vás,“ otočil se zpátky k jounninům, „ … nejen, že věřím v nynější generaci, ale taky ve vás. Musí zde být někdo, kdo je připraví na krutost a krásu života. Na to co je čeká tam venku a kdo jim pomůže uchránit jejich životy a životy nás všech. Vy … jste výborní ninjové. Vaše schopnosti jsou unikátní a právě vás jsem vybral jako senseie budoucích týmů.“