Přízrak je Stín? Rozhodnutí a daimyo – díl 21.

Přesto, že věděl, že by ho něco mělo bolet, nebolelo.
Nevěděl, kde je, ale slyšel hlasy cosi říkat. Otočil se a viděl, jak Naruto s někým mluví. Plně se věnoval hovoru a nevšiml druhého člověka, co mu usiloval o život!! Chtěl zakřičet, nešlo to. Ústa měl jako by němá. Musel přihlížet, jak Naruto umírá…
„Néééé,“ volala Soijirova němá ústa.
Pak se opravdu probudil s tím křikem.
„Musíš odpočívat, přišel jsi o ruku a spoustu krve.“ Informoval Doktor pacienta.
„To je mi jedno, Narutovi a ostatním hrozí nebezpečí. Zemřou, pokud nebudou včas varováni.“

V případě Itachiho to bylo jaksi pozdě, ale stále měl eso v rukávě. Svoji dávku štěstí. Kdyby nedošlo k explozi byl by už dávno mrtvý. Tímto Madara náhle nevěděl, co má dělat. Jeho jistá kořist byla pryč. Doslova.
Netušil však, díky velkému šoku, že Itachi ho stačil, během vteřiny, lapit do svého jutsu, kde pánem byl pouze Itachi.
Madara to poznal ve chvíli, kdy se jeho těla dotkla první rána katanou a shurikenem. Náhle těch katan, shurikenů, kunaiů bylo tolik, že to ani nedokázal spočítat. V Itachiho Mangekyou byl sice pár chvil, ale náhle to bylo několik dní. Ani silný Madara nedokázal odolávat…

Za to Naruto měl jinou práci. Dostal se z Jedničky jako poslední. Přesto slyšel děsivý škrabot drápů o betonové stěny. Věděl, že tyhle rapy musí zemřít. Nebyly ovladatelné. Byly příliš nebezpečné.
Nato nastala děsivá exploze. Byl rád, že je venku. Nechtěl by být na místě kohokoliv, kdo tam zůstal.
„Přízraku, jsi tam?“ ozvalo se mu u ucha.
„Sakra, to jsem se lekl! Neděs takhle lidi, ano? Jsem, jdu za Havranem. Jednička byla právě zničena.“
„Dobře, Soijiro se probral, prý ti hrozí nebezpečí.“
„Žádné neregistruji. Opakuji, žádné neregistruji.“
„Slyším. Dotáhni Havrana. Konec.“
„Rozumím. Konec.“

Když se Naruto dostal za Havranem bylo už po všem. Madara ležel v nepřirozené poloze. A Havran?
Seděl opřen o kmen a plakal.
„Vím jak ti je.“ Odtušil Naruto. Nato objal svého kamaráda, aby se dostatečně vybrečel.
„Vím, ale proč jsme tak prokletí?“ tázal se Itachi svého druha v boji.
„Nevím, ale věřím, že jednou… jednou budeme opravdu šťastni.“
„Hmm.“
„Nevrátíme se? Ostatní čekají.“
„Máš pravdu. Máme svoji rodinu, která nás potřebuje. Na truchlení bude čas později.“
„Jistě. Všechny čtyři se určitě na nás dívají a budou nad námi bdít,“ řekl povzbudivě Naruto.

Po příchodu Havrana a Přízraku panovalo v Ústředí ponurá nálada. Během krátké doby to byl už čtvrtý spojenec. Kdo bude další?
Nejdříve Raion, pak Smolař, dále Expert a Neko. Museli tohle umírání zastavit. Naruto už nechtěl vidět nikoho zemřít. Svolal proto poradu ode dneška za týden, aby měli všichni čas se dostavit. Všichni hned uhádli, co jim Naruto chce a potřebuje sdělit.

O pět dní později

Konal se soukromý pohřeb Neko a Experta. Byl to smutný den. I nebesa se rozhodla, že se nebudou smát. Bylo zataženo, nepršelo však.
Obřad byl skromný, ovšem se všemi náležitostmi.
Dokonce Gaara se ukázal.
„Lhal bych, kdybych řekl, že vím jak ti je.“
„Nemusíš si dělat starosti. Stejně je to moje vina, kdybych se nezřekl úřadu, nedal se k ANBU a následně nevytvořil tuhle skupinu nikdy by se to nestalo.“ Vyčítal si Naruto.
„Už zas? Snad sis vyjasnil, že tohle není ničí vina. Je to jen nešťastná shoda okolností. Nic víc.“
„Je mi jasné kam míříš.“
„Říkám ti netrap se tím. Je to zbytečné.“
„Kazekage-sama má pravdu,“ přidal se Sagi, zbytek jen kýval hlavou.

I když už to byl skoro týden, Itachi se ne a ne vzpamatovat. Hlavně v noci míval noční můry.
Vše viděl tak zpomaleně, že mohl číst hrůzu v Konaniních očí, když bezmocně visela za nohy nad výběhem rap…
„Musím to zastavit!“ Jenže než tam doběhl byla mrtvá.
Zase.
„Nééééééééé!“ řval při probuzení. Celý zbrocený potem se musel provětrat. Opět si uvědomil, že je sám. Znovu bude muset čekat kolik let, než někomu dovolí vstoupit do jeho srdce.
„Tentokrát to bude poslední šance. Další už nebude možná.“ V tom měl Itachi pravdu.

Naruto míval také noční můry. O tom, jak svázaný hleděl na smrt Hinaty a Kaoru. Nemohl se zbavit viny, že se neuváženě zamiloval do jiné ženy. I když poněkud jiným způsobem, než miloval Hinatu. Hinata byla ta prvá. To věděl na sto procent.
Jenže osud si jde svou vlastní cestou…

V den konání porady se sešel tým, který Naruto dal dohromady. Bylo načase ho také rozpustit. Nechtěli to slyšet, jenže museli si vyslechnout, co jim Naruto chce.
„Vím, že víte, proč jste tady. Přejdu rovnou k věci. Pochopil jsem, že jsem chtěl jednat sám z jediného důvodu. Nechtěl jsem vidět umírat kohokoliv blízkého. Nestalo se tak. Prožil jsem několik perných let na misích, nějaký čas s každým z vás. Proto vás naposledy žádám a prosím, abyste ještě jednou zvážili, zdali chcete v tomhle pokračovat. Já už nechci. Chci jen dostat svého bratra Nagata nebo-li Shia. Je mi jedno zdali zemřu, jen vás vyzývám…“
„Všichni jak jsme tady,“ přerušil ho překvapivě Sanado. „Vás chápeme a jsme rozhodnuti tohle dokončit. Je nám jedno zda-li s vámi nebo bez vás. Budeme i nadále fungovat.“
„Není cesty zpět,“ přidal se Itachi.
„Jsme přeci pro okolní svět mrtví,“ doplnil Haku.
„Nic jiného neumíme,“ dodal Sasori.
„Rodina nade vše,“ Kabuto nezůstal pozadu.
„Tohle je můj domov,“ nechal se slyšet Soijiro.
„Někdo tohle musí dělat. je to naše práce a povinnost,“ svěřil se Yamato.
„Souhlasím, nenechám další zmetky dělat takové hrůzy,“ Temari přidala svůj názor.
„Jsme jediní, kdo tohle zvládne,“ ozval se Yahiko.
„Tím je rozhodnuto! Jede se dál,“ s končenou platností pronesl Sanado.
„Ovšem odpovědnost tu mám já! A budete od této chvíle dělat, vše, co poručím! Je to jasné?“
Bylo.
Porada pokračovala dále v duchu, co se nejdřív zbavit Shia. Co s Likvidátory a hlavně nějak hnout s tou cenou na hlavu.
„Mám to!“ znenadání pípl Soijiro. Který z toho náhle ho pohybu ucítil bolest v pahýlu. Pomalu si zvykal, že už nebude moci dělat to, co chtěl. Před poradou mu Sasori nabíbl pobyt na klinice, kde se specializují na tyto typy zranění. Rehabilitace a sžití s umělou rukou nebude nic lehkého. Podstoupí a vydrží to! Pevně sevřel zdravou ruku na znamení, že se nehodlá nikdy vzdát!
„Plán?“ zeptal se Itachi.
„Kolik máme na kontě?“ ostatní hned zpozorněli. „Nebo položím otázku jinak, kolik peněz máme dohromady?“
„To je ono!“ Sanado už chápal kam tím mladík míří.
„Co je ono?“ Naruto stále nechápal.
„Kdo má čas a náladu si zahrát na boháče, co chce dotovat odměnu na hlavy?“ Soijiro to jen tak plácnul.
Volba padla na Sanada.
Itachi, Temari a Soijiro se ujali etikety.
I zbytek přidal ruku k dílu.
Yamato, Haku a Yahiko vytvořili falešné rodové papíry.
Sasori a Kabuto zase falešné doktorské papíry.
Naruto se jen nestačil divit, jak mu výběr vhodného oděvu šel od ruky. I když sem tam si zavolal Temari na pomoc.
Daimyo Yoshiwara Iemitsu byl hotov. Měl třicet let, perfektní zdraví, pohádkové jmění, a co je hlavní slavné předky, co si vydobyli místo na slunci. On byl poslední, co zbyl.
Dokonce samotný Sanado s tím byl spokojen a byl v šoku, jak mu tahle role sedne. K sobě si musel vzít dva „samuraje“. Těmto rolím se přihlásili Haku a Yahiko. Přeci jen tihle dva nebyli, tak nápadní jako kdyby tam šel Naruto, či Itachi.
Čas na změnu nastal.
„Je čas, aby se věci začaly otáčet v náš prospěch,“ potvrdil si svoje slova bojovným postojem.
Byl připraven.
Jako jeho kumpáni.