Zkáza Zelené lilie 23 - Konec iluzím, konec výmluvám

„Lepší to rozhodně nebylo. Byla to jedna z největších chyb, které jsem v životě udělala. Byla to chyba, která zabila stovky lidí!“
Zmatenost v Kakashiho tváři bila do očí.
„Najednou jako by mě něco ovládlo, nedokázala jsem se vůbec kontrolovat. Měla jsem jeden záchvat za druhým a byla jsem neustále vzteklá, podrážděná, nepříčetná a…“ zarazila jsem se.
Ne, řeknu mu to bez obalu. Koneckonců to přece chtěl vědět a potřebuje to slyšet naplno.
„A toužila jsem jen po jednom, aby všichni lidé pocítili stejné utrpení jako já,“ pokusila jsem se o nejchladnější tón, jakého jsem byla schopná.
„Tomu nevěřím,“ odtušil podezřívavě, nicméně v jeho hlase byl cítit náznak pochybnosti.
„Opravdu? Copak se nepovídalo, že Zelená Lilie je krvelačná bestie, kterou uspokojil jen nářek jejích obětí? Nikdy jsi neslyšel o její nenasytnosti po zmařených životech? Neříkalo se snad, že nemá s nikým slitování a kam přijde, tam jí stojí po boku smrt? Ty víš, že teď mluvím pravdu. Už na začátku jsem ti řekla, že neexistuje žádná pohádka o mé nevinnosti. Možná jsi v mém příběhu hledal omluvy pro mé činy, ale nebyly tam. Vše, co jsem ti řekla, mě pouze nasměrovalo tam, kde jsem se octla, ale všechno to byla pouze moje vina.“
„Ale Orochimaru…“
„Možná mě stvořil, ale krev na rukou mám já, ne on.“
„Ne… Ne, tohle…“ mumlal si pro sebe, jako by hledal někde skulinku v té hrůze, kterou teď slyšel.
Není tam, Kakashi, nic nenajdeš, vzdej to a nech mě jít nebo mě…
„Ale celou dobu mi tu tvrdíš, že jsi nechtěla nikdy nikomu ublížit a teď najednou, že tě zabíjení uspokojovalo? Ale no tak! To je… To je… To je nesmysl!“ pronesl vítězoslavně, jako by náhle objevil velké tajemství, „To jsi nebyla ty, něco tě přece ovládalo! Že by Orochimaru? Ale jak…“ mumlal si zase spíš pro sebe.
Chvíli jsem se na něj dívala, jak hledá záminky, jen aby nemusel uvěřit tomu, kým jsem. Byl to pro mě bolestný pohled. Namáhavě jsem se zvedla na nohy a trochu zavrávorala. Vypadal, jako by mě chtěl zachytit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Tak přece jen o mě skutečně pochybuje. Výborně, jen tak dál.
„Chtěl jsi slyšet, kdo skutečně jsem a teď to víš. Myslím, že už je čas, abych šla.“
Nereagoval, stále jako by byl ponořen do víru pochybností a plané naděje. Váhavě jsem udělala první krok. Na slabých nohou jsem se cítila nejistě, ale jít jsem zřejmě mohla, to bylo dobré znamení. Už jsem se tu zdržela příliš dlouho. Musím si pospíšit. Kakashi nic nenamítal, ani když jsem udělala dalších pár vrávoravých kroků a nepohnul se, ani když jsem ho pomalu míjela. Zaplavila mě úleva, že mám vyčerpávající rozhovor za sebou, ale částečně se mě zmocňovala i lítost nad tím, že ho opouštím. Lítost? Nebuď směšná… Pevný stisk jeho ruky na mém zápěstí mě na chvíli paralyzoval.
„Snad sis vážně nemyslela, že tě nechám jen tak jít. Ty přece nejsi hloupá, Mirai.“
„Co po mě ještě chceš?“ zašeptala jsem rezignovaně.
Rychlým trhnutím ruky si mě otočil k sobě a vpíjel se do mých očí. Vzdorovitě jsem mu jeho pohled oplácela, ale i bez Sharinganu mi přišel téměř hypnotický. Konečky mých vlasů opět jako by ožily a já uhnula pohledem.
„Hádej,“ sykl a odvedl mě zpět ke stromu, kde mě nekompromisně přinutil, abych se opět posadila.
Tvrdě jsem zády narazila o kmen. Bolelo to, ale zdaleka ne tolik, jako dívat se do jeho chladné tváře.
„Neslyšel jsi toho už dost?“ vzmohla jsem se na odpor.
„Chci znát tajemství tvých vlasů.“
Neslyšně jsem si povzdechla.
„Chci vědět, jaká síla se v nich skrývá,“ pokračoval, „chci vědět proč reagují tak, jako třeba teď a hlavně chci vědět, proč to bez nich nejsi ty.“
„Nejsem já…?“ opakovala jsem jeho poslední myšlenku. Opravdu to nejsem já? Nebo je to spíš mé pravé a skutečné já?
„Má síla nevychází z mých vlasů, je mou součástí ať už s nimi nebo bez nich. Nehledej výmluvy tam, kde nejsou, Kakashi.“
„Já nehledám výmluvy, to ty. Tak přestaň a už to vyklop!“
Bylo jasné, že nemám na výběr: „Ony mou sílu pouze usměrňují,“ vyslovila jsem pomalu.
Tato prostá věta stačila k tomu, aby se jeho výraz změnil z chladně nepřátelského v užaslý a následně v mírně chápající.
„A bez nich nebylo nic, co by ji usměrnilo, chápu. Ale to pořád nevysvětluje vše…“
„Fungují také jako jakýsi vysílač. Dalo by se říct…“ dořekla jsem nejistě. Sama jsem tomu nikdy neporozuměla do detailů. Koneckonců byla jsem zřejmě jediný exemplář s touhle anomálií.
„Vysílač? Hm… To proto jsi je nosila po většinu času svázané? Aby nemohly, jak říkáš, vysílat? A proč je tak tedy nenosíš pořád?“
„To není tak jednoduché…“
„Tak mi to osvětli,“ pobídl mě už zase mírnějším tónem.
„Jak jsi sám zjistil, jsem časovaná bomba. Nestabilní a nebezpečná. Je těžké vysvětlit proč…“ zamyslela jsem se. „Jsem tak trochu jako Naruto. On má v sobě svou a démoní chakru.“
„Chceš mi snad…“ začal podezřívavě.
„Jistě že ne,“ předběhla jsem ho, „jen ho uvádím jako příklad toho, když má někdo v sobě dvě chakry.“
„A kde bys vzala…“
„Když mě to necháš doříct, tak to vysvětlím,“ přerušila jsem ho podrážděně.
Okázale máchl rukou, jako by chtěl říct, prosím, ale podezřívavý výraz z jeho tváře nezmizel.
„Mám samozřejmě jen jednu chakru, ale má nestabilita spočívá v tom, že nad ní přestávám mít kontrolu. Z počátku jen nad částí a proto jsem to přirovnala ke dvěma druhům. Ale dá se jen stěží zabránit tomu, aby mě ta nekontrolovatelná část neovládla a…“ nemusela jsem pokračovat, jeho pokývání hlavou mi jasně naznačilo, že pochopil.
„Takže tvé vlasy samovolně vlají díky té chakře. To dává smysl. Vlastně mě to mohlo dojít dřív, když jsem to viděl v nemocnici.“
„Co jsi viděl?“
„Když jsi byla v bezvědomí, tvé vlasy stále mírně poletovaly, tak jsem použil svůj Sharingan. Proudila jimi slabounce chakra, ale jako by nějak zmateně. Přemýšlel jsem nad genjutsu, ale zavrhl jsem to. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl.“
„Jak bys taky mohl?“
„A jak můžeš ztratit kontrolu nad vlastní chakrou?“
„Díky emocím. Je to vlastně absurdně legrační. Má síla spočívá v tom, že si dokážu pohrát s lidskými emocemi, ale ty své nedokážu kontrolovat, respektive právě naopak.“
„Chápu, takže když cítíš strach, hněv čí nenávist, přestaneš se kontrolovat. To vysvětluje vše, ty medvíďata, tvou vesnici…“
„Absurdní je také to, že se to netýká pouze negativních pocitů, stačí jen, aby byl ten cit silný,“ dodala jsem téměř neslyšně.
Zíral na mě, jako by na něj má slova dolehla jako těžký balvan. Horečně jsem přemýšlela, jak by se dala situace ještě napravit nebo alespoň jak odvézt jeho pozornost jinam.
„Ptal jsi se, proč nenosím vlasy neustále svázané.“
„Ano, ptal.“
„Dusí mě to. Není to má přirozenost je to jen bezpečnostní opatření. Čas od času se musím, řekněme, prodýchat.“
„Jako tenkrát v noci na tom cvičišti?“
Pousmála jsem se.
„Ale tenkrát v tvých vlasech proudila normální chakra, nebylo v tom nic zmateného nebo nenormálního.“
„Proč ses…?“
„Protože bylo téměř bezvětří, ale tys vypadala, jako bys stála ve vichřici. A v tvém výrazu bylo něco… Tvářila jsi se tak… Tak blaženě.“
„Ano, je to strašně uvolňující. Pročistí mi to hlavu a nabije mě to novou silou, abych mohla sama sobě vzdorovat. V těchto situacích nechávám své vlasy vlát téměř úmyslně, proto jsi neviděl nic nenormálního. Nicméně svázání vlasů má ještě jeden důvod.“
„Efektivitu tvých útoků, že? Čím menší plochu tvé vlasy zaujímají, tím slabší je tvé jutsu a taky má kratší trvání, je to tak?“
„Ano, domyslel jsi si to správně a já už nemám, co bych k tomu dodala. Řekla jsem ti vše nutné, abys pochopil, kdo jsem a ty jsi evidentně pochopil. Dohodu jsem splnila, teď mě nech jít,“ řekla jsem zcela vyrovnaným hlasem.
„Nesplnila,“ ujistil mě, „ještě jsi mi nevysvětlila, proč jsi přišla do mé vesnice a taky jsi slíbila, že nebudeš lhát.“
„Ale já jsem nelha…“
„Lhala jsi hned na začátku.“
„Cože?“ nechápala jsem.
„Tvrdila jsi, že když tě pustím, půjdeš zabít svého otce.“
„To je pravda,“ bránila jsem se.
„Ale Orochimaru už mrtvý je a to ty jistě víš!“