Zkáza Zelené lilie 22 - Zrození smrti

„Řekl mi, ať si vzpomenu, co se stalo mamince, vždyť přece nechci, aby se to opakovalo. A já si skutečně vzpomněla…“
Chvíli jsem zaváhala. Přemýšlela jsem, jestli má smysl dál rozebírat zrovna tohle. Rozhodla jsem se, že se v tom nebudu zbytečně pitvat.
„V tu chvíli jsem přišla o otce a Orochimaru o svou vytouženou zbraň. Samozřejmě, že mě nenechal jen tak odejít,“ zaváhala jsem, „ale řekněme, že nebyl schopen mě v mém stavu zadržet.“
„Chápu,“ pronesl zcela věcně Kakashi.
„Když jsem od něj utekla, neměla jsem nic. Byla jsem zmatené, vyděšené a vyčerpané dítě. Neustále jsem žila ve strachu, co by se stalo, kdyby mě našel. Zabil by mě? Nebo by mě donutil dál podstupovat jeho zvrácenou léčbu? Či snad dokonce něco horšího? Toulala jsem se v lesích a žila z toho, co jsem našla. Po několika týdnech jsem ale byla na pokraji svých sil a nebýt toho, že mě tam našli lidé z blízké vesnice, zřejmě bych tu už nebyla. I když by bylo samozřejmě lepší, kdyby mě tam nechali.“
Čekala jsem, jestli na mou poslední poznámku nějak zareaguje. Kakashi se však ani nepohnul a mě to z nějakého důvodu trochu znervózňovalo. Neznatelně jsem potřásla hlavou, abych tyto myšlenky zapudila.
„Našel mě postarší pár, který žil na okraji malé osady. Byl to ten typ vesnice, kde každý zná každého a všichni byli jako jedna velká rodina. Manželé Mikomi byli bezdětní, ale vždy si přáli potomka. Ujali se mě s obrovskou radostí, i když jsem mohla být spíše jejich vnučkou než vytouženou dcerou. Zní to jako z pohádky, že?“ nečekala jsem na jeho reakci a odpověděla jsem si sama. „Pohádka to skutečně byla, alespoň na čas. Mikomi byli zahradníci a dědeček, jak jsem mu říkala, mě často brával s sebou do zahrady. Nenechal mě ovšem na nic sáhnout, jen mě nabádal, abych vnímala krásu květin a teprve až má duše splyne s jejich podstatou, budu připravena se o ně také starat. U některých opravdu nevzhledných květin jsem namítala, že nemůžu vnímat něco, co tam není. Vždy se jen usmál a řekl, ať se na ně nedívám pouze očima, že i to, co se na první pohled lidem oškliví, může ve svém nitru skrývat něco obdivuhodného. Ze začátku jsem si k tomu v duchu dodávala, že je to možné i naopak. Ale postupem času mě tyto chmurné myšlenky opouštěly. To díky němu, obdivovala jsem ho za klid a mír, který dokázal kolem sebe šířit. Cítila jsem se vedle něj tak uvolněně,“ mírně jsem se při vzpomínce na něj pousmála.
„A co ta žena?“
„Ano, ji jsem si také oblíbila, i když ne tolik jako jeho. Byla poněkud nervózní a až přehnaně starostlivá. Neustále se mě vyptávala, jak jsem se v tom lese ocitla a kde mám svou rodinu. Nechtěla zřejmě moc uvěřit mé historce o tom, že se na nic nepamatuji. Když se mě totiž ptali poprvé, byla jsem moc slabá na to, abych si dokázala vymyslet nějakou obstojnou výmluvu. Později jsem usoudila, že bude nejlepší trvat na svém a babička se nakonec přestala ptát. Vydržela jsem ale u nich pouhý rok.“
„Orochimaru?“
„Kéž by…“
Mé povzdechnutí ho, zdá se, na chvíli zmátlo a lehce se zamračil.
„Ten den, kdy jsem je opustila, se mi vryl do paměti. Seděla jsem na verandě jejich domku a babička mi rozčesávala dlouhé vlasy. Byla to její oblíbená činnost. Vždy říkala, že tak krásná barva se jen tak nevidí. Slunce se mi do nich hřejivě opíralo a dědeček, který právě přicházel ze zahrady, s úsměvem poznamenal, že ta nádherná rudá záře ho jednoho dne určitě oslepí. Přišel mi říct, že má pro mě dárek. Jelikož už mi uvěřili, že jsem ztratila paměť, rozhodli se, že mé narozeniny budou slavit v den, kdy mě našli a to byl tento. Odvedl mě s sebou zpět do zahrady, kde mě požádal, abych zavřela oči. Poslechla jsem ho a mezitím, než mi předal onen dárek, říkal, že o této vzácné květině jsem blouznila, když mě našli a proto věří, že mi udělá radost. V neblahé předtuše jsem otevřela oči a byla tam. Dědeček pro mě vypěstoval zelenou lilii. Byl pro mě obrovský šok vidět symbol mé zavražděné matky a až příliš pozdě mi došlo, že mám stále ještě rozpuštěné vlasy od toho, jak mi je babička rozčesávala…“
„Zabilo to celou vesnici?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Ne, místní obchodník, který s dědečkem občas hrával shougi, byl v tu dobu mimo vesnici. Vrátil se pár hodin po tom… Po tom incidentu. Našel mě stát nad mrtvými těly s tou lilií v ruce a se stále ještě vlajícími vlasy. Vyděsil se a utekl.“
„A nejspíš všem řekl, čeho byl svědkem. Takže takhle se zrodila…“
„Zelená Lilie,“ dořekla jsem za něj nepřítomně.
Chvíli mlčel. Vypadalo to, jako by si urovnával myšlenky, jako by pořád o něčem pochyboval.
„Nezůstávala jsem tam potom dlouho, nedovolila jsem si dokonce ani babičku s dědečkem oplakat. Nezasloužila jsem si to. Utekla jsem odtamtud jen v tom, co jsem měla na sobě a až hluboko v lese jsem si uvědomila, že tu osudnou květinu stále pevně svírám v ruce. Bylo to, jako bych ji nedokázala pustit. Pořád mi zněl v hlavě otcův hlas…“
„Proč zrovna jeho?“ podivil se.
„Zněla mi v uších jeho věta o tom, že přece nechci, aby se opakovalo to, co se stalo mamince. Utekla jsem od něj v naději, že tak se ze mě nestane zbraň, kterou si přeje a přitom jsem jí už vlastně byla. Vyvraždila jsem další vesnici a tentokrát nebylo nic, na co by to mé svědomí svedlo. Nezavinil to Orochimaru a už dlouho jsem nebyla pod vlivem jeho údajných léků. Udělala jsem to sama. Měla jsem na svých rukou krev a to mi bylo sotva jedenáct let. Stála jsem v lese a byla jsem tak vyděšená a zmatená. Nenáviděla jsem samu sebe a zároveň jsem se hrozně bála a pak jsem si všimla, že pár pramenů mých vlasů stále ještě poletuje vzduchem. Potřebovala jsem to na něco svést a tak jsem si řekla, že nebýt toho, že byly rozpuštěné, možná by to někdo přežil. V návalu vzteku a beznaděje jsem si všechny vlasy vyrvala z hlavy.“
„Už mě to napadlo dřív, jestli by nebylo lepší, kdyby jsi se svých vlasů zbavila. Mám dojem, že tvá síla vychází z nich…“
„Lepší to rozhodně nebylo. Byla to jedna z největších chyb, které jsem v životě udělala. Byla to chyba, která zabila stovky lidí!“