Tatíček Šéfík - 49. kapitola - Nepřekroč limity!

„Tak a máte před sebou poslední dva dny. Dnes vás čeká hledání v terénu. Zvolte si číslo od jedné do dvou, pak si sbalte zbraně, jídlo a vyražte!“ zavelel Sasori a dívky se před ním uklonily.
„Půjdu první,“ špitla Tenshi.
Strýček se na ni usmál. „Pořadí znamená v překladu číslo mapy, kterou dostanete. Na stanovištích se prostřídáte.“
„Takže… musíme určit souřadnice a postupovat podle instrukcí?“
„Ano, rozumíš dobře, Tenshi. Na mapě bude vyznačený pouze jeden bod, k němu se musíte dostat. Další instrukce budou na místě a na konci na vás čeká malé překvapení, ehm… taková dost zvláštní odměna.“ Dívky se na něj překvapeně podívaly, jeho proslov však ještě u konce nebyl. „Nebudete se cvičit jen v orientaci. Musí vám také posloužit důvtip a obezřetnost. Nevybírali jsme pro ty úkoly právě bezpečná místa. Tak se sbalte a neudělejte svému senseiovi ostudu.“
„Hai!“

Venku bylo příjemně, krásný sluneční den, jako stvořený k rozjímání. Tenshi došla ke vzrostlé borovici, která měla být její první zastávkou. Neuniklo jí, že je ve stromu díra, vysoko nad její hlavou. Ninjové předpokládali, že použije koncentraci chakry a soustředí ji do nohou, aby se dostala nahoru, ale ji to v tu chvíli ani nenapadlo. Ano, zkoncentrovala se, ale využila chakru k tomu, aby z ní vytvořila pevné lano, které hodila přes větev a druhý konec pořádně zaklesla do opasku. Když bude padat, lano ji zachytí. Zapřela se nohou o strom a malinko se přitáhla nahoru. Teď mohla začít šplhat.

Akki po dlouhém hledání konečně dorazila na stanoviště. „Odsuň kámen chakrou,“ přečetla z lístku se svým jménem. Znechuceně se podívala na obrovský balvan před sebou. Chvíli s ním zkoušela hnout silou, nepohnul se ani o píď. Důvtip! Cítila, jak ji neviditelná ruka klepla do zad. Zachvěla se a pak přišla na to, že si mají vypomoct něčím, co dokáže jen ona. Proč ji to hned nenapadlo? Podhrabe ho! „Henge!“
Silné, přesto malé zvíře se pod kámen dostalo dostatečně hluboko a stačilo vyběhnout s papírem v tlamičce ještě dřív, než se mohl kámen zabořit hlouběji do země. Akki sáhla po lístku a zklamaně vzdychla. „Chm, zase další hledání,“ zabručela a zvedla se ze země.

Itachi se Sasorim se věnovali naprosto nevinné zábavě… hráli shogi. „Opravdu to ti dva udělali?“ zajímal se černovlasý.
Jeho společník kývl hlavou na souhlas. „A ani trochu mě to nepřekvapuje.“
„Bude to pro ně znamenat hodně sebezapření.“
„To ano. Navíc… my po nich půjdeme tvrdě,“ uchechtl se loutkář a vyřadil Itachimu další figurku. „A ty… teď řekni sbohem.“

Tenshi už měla několik úkolů za sebou, instrukce ji teď dovedly k balvanu, který stál zřejmě na podemleté půdě. Nemohla tušit, že ten sesuv má na svědomí její sestra. Položila na kámen ruce a nechala do nich proudit chakru. Vyrážela ze sebe výkřiky, jak z ní unikala energie. Kámen začal pukat a nakonec se úlomky rozlétly do všech stran. Unavená Tenshi odhrnula nepořádek a nahmátla papírek se svým jménem. Usmála se. Je čas si chvíli odpočinout, potřebuje nabrat sílu.

Akki prohledávala jeskyni, z níž měla donést poschovávané červené kameny. Nebylo to pro ni snadné. Čím hlouběji scházela, tím méně viděla na cestu. Nakonec klesla na kolena a v duchu si říkala, že tenhle úkol je pro ni nesplnitelný. Pak si ale všimla, že začíná vidět jasněji. Soustředila chakru do ruky a prorazila do země díru, tu rychle zaplnila vodou. Bylo to tak, jak si myslela. Rinnegan, její tajemná schopnost, se jí vrátil.

Starší Peinova dcera se do stejné jeskyně dostala až dlouho po malé ďáblici, byla to její třetí zastávka před koncem cesty, ale o tom ještě nevěděla. „Ha!“ Vysílala z rukou paprsky světla, slabé chakrové vlny, aby jí osvětlily prostor. V druhé ruce držela pytlík, do kterého měla přidat modré kameny. Brzy ale pochopila, že takhle jí ten úkol bude trvat věčnost. Pak se náhle rozhodla a vytvořila několik klonů, svých zcela totožných kopií. Zaútočily naráz. „Ha!“ Jeskyni ozářila oslnivá zlatavá záře.
Když mohla opět vylézt na denní světlo, bylo to jako pohlazení. Doběhla k mostu, kde na ni čekal lístek. Podle něho musela sešplhat ze srázu a přes vodu se dostat k další jeskyni. Svah byl strmý, proto usilovně přemýšlela, jak se dostat dolů. Prohledala terén a objevila slabounké lano uvázané kolem stromu, dost dlouhé na to, aby se po něm dostala až dolů. Odmotala jeden konec a spustila ho ze svahu, přitom ho ještě vyztužila chakrou, jinak by se snadno přetrhlo. Bylo pak celkem snadné sešplhat. Pak se však zarazila.
Jistě, je mnoho způsobů, jak se dostat přes vodu, a mohla by k tomu použít pokročilé ninjutsu, které se od strýčků naučila, jenže… obávala se, že k tomu nemá dostatek energie.
„Když odhmotním své tělo a poskytnu mu dočasnou bariéru, voda mi neublíží. Ale… když se do hodiny nedostanu ke břehu, zemřu.“

Akki k mostu dorazila jen pár vteřin poté, co Tenshi vklouzla do vody. Našla sice lano, ale hned jí došlo, že by se na něm nedokázala udržet. Když se tak dívala na strmý svah, něco ji napadlo. Stoupla si na visutý most, jednou rukou se přidržovala zábrany, do druhé hromadila chakru. V duchu doufala, že otřes nebude tak silný, aby strhl most.
„Ha!“ Z ruky vylétla koule plné pulsující energie a prorazila skálu, udělal se v ní malý otvor. Znovu a znovu se strefovala do kamene a snažila se dělat díry pokud možno v takové poloze, aby po nich pak mohla snáz sešplhat.
Hidan a Kakuzu se tam objevili krátce poté, co se dostala dolů, proměnila se v delfína a vplula do vody. „Hej, Kakuzu, ty si sem chodíš ulevovat?“ Překvapený ninja ukazoval na zpustošenou skálu. Jeho týmový partner mu neodpověděl. Sám byl v šoku.

Akki si už přednedávnem zapamatovala pravidlo, že snaží-li se o přeměnu ve zvíře, má alespoň částečnou schopnost ovládnout to, co ono. Například teď mohla přeplavat až k jeskyni. Jenže těsně před ní, jen pár metrů, objevila potopené tělo své sestry. Všemi svými silami ji vzala na záda a dotlačila na břeh, kde se přeměnila, zkontrolovala, jestli dýchá, a pak se rozeběhla do temnoty.
Tenshi ještě chvíli trvalo, než se probrala. Nedokázala si vysvětlit, jak se dostala až sem.

Nejmladší Peinova dcera už objevila odměnu. Bylo to krásné morče s bílou srstí, zavřené v kovové kleci vysoko nad ní. Zafuněla. Jak se má dostat až tam nahoru? Pak se ale pořádně rozhlédla, vzala do ruky dva klacky a překřížila je. Nebyla to sice iluze v pravém slova smyslu, a možná právě proto se jí ten bláznivý nápad podařilo uskutečnit. Změnila tvar klacků, které držela v rukou, a naplnila je oba velkým množstvím chakry. Vytvořila si zářící luk a šíp. Věděla, že pokud se trefí, bude muset jednat rychle, aby nebohé zvířátko nezabila. Kdyby mohla vidět ten vyděšený výraz v jeho očích, nejspíš by si ten krok rozmyslela. Teď se ale připravila ke střelbě, a pokud se netrefí, byla rozhodnutá zkusit to znovu. Snad vážně nechce…, blesklo hlavou vyděšenému zvířeti, které si až příliš uvědomovalo riziko jejího počínání.
„Duchové vzduchu, dejte mi pevnou ruku,“ zachrčela a vypustila šíp. Klec se zatřásla, provaz se přetrhl, začala padat. Na poslední chvíli ji dívka zachytila a sedřela si přitom pravou nohu. Zvědavě se na ten malý „zázrak“ zadívala. Morče bylo celé bílé a mělo fialové oči, právě jako strýček Hidan. Vyndala ho z klece a přivinula k sobě.

Před vstupem na velkou louku našla Tenshi vzkaz na osamělém pařezu. „Jsi u cíle. Tvá odměna se skrývá v trávě. Buď opatrná a řiď se zvuky.“ To bylo varování, které mnohé vysvětlovalo. Předně, že ta věc je schovaná, dále pak to, že je živá… nějaké zvíře? Nemohla tu vysokou trávu posekat, mohla by to stvoření zranit. A kdyby vyvolala klony, také by mohlo dojít k neštěstí. Ne, je v tom jiný trik. „Jdi po zvuku,“ opakovala si stále a přemýšlela, jak se zachovat. Jednou ji Itachi učil, jak se soustředit přímo na cíl, pro případ, že by někdy dostala bojový úkol.
Itachi jí položil ruku na rameno. „Když ti řeknou, že máš někoho zabít a on bude chráněn stráží, musíš umět poznat svůj cíl. Je to dost podobné tomu, když vytváříš iluzi. Představíš si své protivníky jako pulsující tečky. Musíš se soustředit pouze na ně. Veškeré další zvuky zapuď, neexistují. A pak bude snadnější vyhledat osobu, která je chráněna… protože cítí strach, vztek nebo obojí. Ty jen tu zářící chakru musíš najít.“
Dívka zhluboka vzdychla, rozkročila se a přitiskla si ruce na spánky. Šumění větru pozvolna ustávalo, za chvíli nebude schopná vnímat ani poletující ptáky. Opadá vůně květin, všude je pusto a prázdno. Je slyšet jen slabounké pištění…
„Támhle!“ Ukázala si rukou, aby neztratila směr, a za chvíli už otevírala krabičku s překvapením. Trochu se zarazila, morče se žlutou kůží zatím ještě neviděla. A ten pohled v jeho očích… byl tak neuvěřitelně milý.

Vůdcova hruď se dmula pýchou, když viděl výsledky tvrdé práce, kterou jeho muži za ta léta odvedli. „Proč tu jíme sami?“ zajímala se zrzka s copem.
„Ostatní už večeřeli dávno,“ zamlouvala to Konan a nervózně pohlédla na obě „zvířátka“. „Ale tyhle potvůrky byste měli nakrmit.“
Bílé morče zlostně prsklo. „Nelíbí se mu, když mu tak říkáš,“ uchechtla se Akki. „A když nad tím tak přemýšlím… je to kluk nebo holka?“
Pein jí rychle mazlíčka sebral. „Moc se s nimi nekamaráďte, zítra vám pomůžou plnit úkol. A do té doby zůstanou u mě.“
„Ano, to je jedině rozumné, Peine,“ přidala se modrovláska.

Ráno po snídani oznámil Sasori oběma děvčatům, že ranní trénink prověří jejich limity. „Dostanete úkol, který je na první pohled nesplnitelný, a budete mít na něj určitý časový limit. Akki, jdi dovnitř,“ pokynul mladší dívce a otevřel dveře. Když do nich vešla, zamkl je a podal její sestře svitek. „Tyhle byliny musíš natrhat a donést do dvou hodin.“
Při pohledu na ten dlouhý seznam se jí protočily panenky. „A… co se stane, když se mi to nepodaří?“
„Akki zůstane bez oběda,“ prohlásil ninja věcně.
„Ale... vždyť se to nedá stihnout!“ namítla zoufale.
„Ale dá, jen musíš přijít na to, jak. Nebo… být dostatečně rychlá.“

Po té louce běhala už strašně dlouho. Všechno hledané rostlinstvo jako by měla jak na dlani, ale běhání od jedné byliny k druhé ji vyčerpávalo. Co má udělat, aby to zvládla? Sama to nikdy nemůžu zvládnout! A už zbývá jen půl hodiny. Sama… sama to nedokážu. Ale kdyby… Plácla se přes čelo, bylo to přece tak prosté. „Tak… tak bych to stihnout mohla. Bunshin no Jutsu!“

Když se měly dívky vyměnit, Tenshi už se v duchu loučila s večeří. Sestra totiž měla najít knihu se stránkou o prvních kunaích a její starší sourozenec s jistotou věděl, že si určitě nepamatuje, jak se jmenují základní příručky.
„Smí se zeptat Kisameho, když si opravdu nebude vědět rady,“ uklidňoval ji loutkář.
Akki nakonec osudnou otázku položila, a když byl úkol splněn, zastavila ninju s černými vlasy. „Chci s tebou chvíli mluvit, strýčku.“
Přikývl, sedli si do prázdného pokoje. Tam mu řekla všechno o Tenshině podivném chování. „Dělám si o ni starosti. Něco ji trápí, ale odmítá mi říct víc. Prosím, promluv si s ní, až budeš mít čas.“ Znovu kývl hlavou. Ještě nikdy tu malou žábu neviděl tak ustaranou. S vážnou tváří jí slíbil, že se o to postará.

Odpoledne bylo soubojové a mělo zakončit přípravu na samotnou chuuninskou zkoušku. Děvčata dostala za úkol chránit svá morčata, ať se bude dít cokoli, nesměla o ně přijít. Vynalézavá Tenshi si vyrobila zvláštní kapsičku, kterou převázala popruhem, aby jí zvířátko nevypadlo, a tu přišila ke svému tričku. Akatsuki se při pohledu na ni nemohli přestat smát.
Akki dala své morče do batohu, který otevřela jen do té míry, aby dovnitř mohl proudit vzduch, a hodila si ho na záda.

Copatá dívka uskočila, v jedné ruce kunai, tu druhou měla připravenou k útoku chakrou. Právě se vyhnula Sasoriho technice. Stáli proti ní dva protivníci, loutkář a mistr sharinganu. Znovu uskočila, pak zasekla kunai do země a nechala ho rozzářit. Ninjové se k ní rozeběhli a přitom si nevšimli, že kunai je obalený něčím, co připomínalo hlínu.
„Itachi! Zpátky!“
Ale to už dívka spojila ruce a ušklíbla se. „Katsu!“

Akkino morče neustále nadávalo. Dívenka s ním uskakovala, batoh se třásl a zvířátku se ze všech těch otřesů už začínala motat hlava. Konečně už byli Zetsu a Kakuzu tak zmoženi jejím pronásledováním, že to vzdali.

Uchiha si třel pohmožděnou nohu, Sasori zjistil, že byl obdarován novým účesem, jak mu pár pramenů shořelo, a kanibal stále ještě funěl, jak nemohl popadnout dech. Děvčata se s úlevou svalila do trávy. Tenshi pak vyndala morče z kapsy a začala ho hladit. Velice brzy zjistila, že se mu nějak prodloužila srst… a vlastně celkově změnilo tvar.
„Překvápko!“ Deidara se na ni šťastně usmíval, ale pak si sáhl na břicho. „Jauvajs! Pěkně jsi mi zmáčkla hrudník.“
Akki vyděšeně polkla. „Počkej, jestli tohle byl strýček Deidara, tak potom tohle je…“ Podržela bílé zvířátko na světle. Vzápětí vyjekla, protože zůstala viset ve vzduchu a s hrůzou si uvědomila, koho se drží.
„Tohle je Hidan, kterého zrovna škrtíš,“ dořekl za ni bělovlasý a setřásl ji ze sebe. Pak si odfrkl. „No vážně, holka, myslel jsem, že budeš bojovat, a ty jsi vlastně jenom zdrhala,“ uchechtl se a lehnul si k ostatním. Zítra je čeká nejtěžší den.