Tatíček Šéfík - 48. kapitola - Tak se chová pravý ninja!

Další den bylo rozhodnuto, že zbylé šifry se musí najít a dořešit, aby byl trénink logického uvažování co k čemu. Dívky se tentokrát vyspaly do růžova, proto jim nic nebránilo v tom, pustit se okamžitě do hledání. Běhaly po celém domě a převrátily při tom, co mohly.

Jejich výskání a neukázněnost dráždily matku rodu, přišla si postěžovat. „Vy dva si vždycky vymyslíte nějakou hloupost a pak to odnášíme všichni! To jste to nemohli schovat venku?“
„To by ty dvě hledaly až do skonání světa,“ pochechtával se Sasori. „A vůbec, co ti vadí? Ty se přece o ty lístečky nemusíš starat. I když… nemám pochybnosti o tom, že by ti to jenom prospělo,“ zaryl si do ní.
„Cos to řekl?“ vydechla Konan nevěřícně, myslela si, že se přeslechla. „Já jsem kunoichi a nepotřebuju…“
Vyprovokoval ji, ruka jí vylétla, zformovala do ní chakru. Rychle ji za ni chytil a malinko stiskl. „Au,“ naříkala, loutkářova ruka tu její tlačila k zemi.
„Nezapomínej, že si zahráváš s ninjou mnohem starším a zkušenějším,“ odsekával ledově chladným hlasem.
„Vážně? Tak promiň, že jsem si těch vrásek nevšimla. Nejsou totiž vidět!“ odsekla modrovlasá a loutkářův stisk zesílil. „Au, nech toho, vždyť mi tu ruku zlomíš!“ syčela a snažila se mu vysmeknout.
„Neruším?“ ozvalo se za nimi. Červenovlasý si vzdychl a pustil ženinu ruku.
„Jsi hajzl!“
„A ty měkká!“ oplatil jí, počkal, než zmizí, a pak se obrátil k Deidarovi. „A copak máš na srdci ty?“
„Ale nic, přišel jsem tě pochválit, vymysleli jste ten trénink dobře. Vzpomínáš na Hidana?“
Ninja ze Suny se ušklíbl. „Myslíš to, jak nechtěl pracovat a místo zástavy nám strkal oblečení? A když tu pak běhal jen v trenkách, tak mu Šéf řek, že tohle opravdu není vhodný a tu práci mu napařil natvrdo?“
„No vidíš, jakou máš dobrou paměť!“

Když byly všechny papírky vysbírány a rozluštěny, skládaly dívky písemné testy znalostí a pak následoval trénink se zbraní a nepohyblivým cílem. Sice už něco podobného prováděla děvčata snad stokrát, teď však měla dána jiná pravidla. Šlo hlavně o rychlost a přesnost.
„Útočí zprava!“ napovídal Kisame a Akki ihned provedla výpad napravo. „Seshora!“ Švihla katanou ve vzduchu. „Útok ze země!“
Zrzka se prudce otočila a zarazila zbraň do hlíny. „Zasekla se,“ sykla.
„A víš, co v takovém případě dělat?“ zajímal se žralok. „A uvědom si, že není čas na přemýšlení, nepřítel je rychlý.“
Unavená dívenka si sedla do trávy. „No… vezmu ku… kunai… a odrazím ho. Bude muset uskočit a… já pak budu mít čas vytáhnout katanu ze země.“
„Výborně,“ uchechtl se Kisame. „Tomu říkám pokrok, Akki. A teď mi to předveď!“
„Hai,“ kývla, postavila se do bojové pozice a vytáhla z opasku kunai.

Druhá rusovláska cvičila rychlost na pečetích, později se s Akki prostřídají. Teď se musela soustředit.
„Kůň, opice, kůň, vůl, tygr, pes…“ Pálil na ni jedno slovo za druhým, dalo jí dost práce orientovat se v ručních symbolech. A téměř vždycky se jí podařilo jeden zkazit. To jí pak přimáčkl ruce k zemi, aby si to pamatovala.
„Au, strýčku Itachi, to hrozně bolí.“
Černovlasý nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Už to nebudu znovu opakovat, Tenshi! Ty se dost nesnažíš. Já vím, že máš na víc!“
„Ale vždyť nás dřete od rána do večera. Jsme unavené, pořád jsme jenom děti.“
„Chuuninská zkouška je přípustná od dvanáctého roku života, žádná pravidla jsme neporušili. Chceš se vzdát?“
Dívka na něj upřela uslzené oči. „N… ne!“
„Dobrá, takže pokračujeme.“ Itachi se na ni povzbudivě usmál.

Nastal večer, ale v sídle ještě nebyli všichni. „Kde jsou ti dva tak dlouho?“ Konan už si začínala dělat starosti. Pak se zaposlouchala do ticha, které nastalo, a zaznamenala zvýšené hlasy.
„Já tě nesnáším!“ vřískalo děvčátko a třelo si ruce, které mělo celé od hlíny.
„Přijde den, kdy mi za to poděkuješ,“ utrousil černovlasý a sáhl po hrnku s čajem.
„Itachi, už je dávno po setmění! Kde jste byli?“
„Pečetili jsme venku čtvrtou bránu,“ uchechtl se Uchiha.
„Cože? Jakou bránu?“ nechápala modrovláska.
„Hehe, střílí si z tebe.“ Sasori ji jemně poplácal po zádech.
„Je na mě děsně rychlej!“ stěžovala si Akki. „Kdo to má jako zvládat? Ksó!“
„Akki! Co to bylo?“
„Promiň, tak hernajs.“
Konan si vzdychla. Hidanova mluva už byla v obou jejích dětech hluboce zakořeněná.

Uprostřed noci sebou mladší z dívek neklidně zavrtěla. „Tenshi, už spíš?“
„Ne, zatím ne,“ odpověděla jí sestra.
„Dneska a včera na nás byli hodnější, co myslíš?“
„To ano, ale týden ještě nekončí. Já mám dojem, že to těžší teprve přijde.“
„Tak to abysme se na to pořádně vyspaly,“ kývla Akki hlavou.

Kakuzu a Itachi vyvedli dívky ven, každou na jinou stranu. „Mám připevněnej žlutej polštářek někde na těle. Ty se do něj musíš trefit a strhnout mi ho,“ vysvětloval maskovaný rozespalé dívce. „Ale záda nech na pokoji, nebo budu hodně zlej.“ Přikývla a začala přemýšlet, kam si asi strýček Kakuzu tu měkoučkou věcičku schoval.

Boj gradoval. Zpocená Tenshi se snažila katanou ochromit protivníka, protože tušila, že předmět je schován na strýcových zádech, dával si totiž dobrý pozor na to, aby se k ní natáčel jen bokem. „Však já tě dostanu,“ sípala a pokusila se ho oběhnout.

Akki už začínala být netrpělivá. „Tak kdy už tahle část zkoušky bude končit? Nejsme tu už nějak dlouho?“ ptala se. Vrtalo jí hlavou, proč si ninja snaží pořád chránit záda. Že by ta věcička byla tam?
„Pustím tě, až mě porazíš,“ zafuněl Kakuzu a odrazil ji chakrovým štítem, až odletěla o kus dál a chvíli zůstala ležet na zemi. „Hele, ty pometlo, to mě chceš zabít? Víš vůbec, co se stane, když mi tím kunaiem propíchneš srdce?“ běsnil maskovaný.
Akki vstala a otřásla se. Musím ho nějak rozptýlit. Tak to vždycky dělá Tenshi. Vypustila z rukou chakrovou kuličku a vyběhla proti Shinobimu. Ten se útoku vyhnul a chvíli zůstal stát na jedné noze. A právě v tu chvíli si Akki všimla něčeho světlého, co mu překáželo na levém stehně. Využila příležitost, vběhla mu pod nohy, a narušila tak jeho rovnováhu. Dopadl na zem a třel si končetiny. Okolo něj poskakovala zrzka a hlasitě vykřikovala: „Mám! Mám! Mám!“

Itachi byl zmatený, už značně vyčerpaná Tenshi se mu někam schovala. Nejspíš doběhla za některý z těch stromů a rozmýšlí taktiku. „Vylez! Přece víš, že si tě najdu!“ Žádná odpověď. Skvěle. Nenechá se vyprovokovat, to je slibné. Po chvíli už mu to však začalo vrtat hlavou, dokonce se mu na malou chvíli zazdálo, že vzduch kolem něj těžkne. Že by iluze? No, raději to nenechám náhodě. „Sharingan!“ Oči se zbarvily rudě a Itachi zjistil, že Tenshi mu nejspíš utekla, neviděl, že by se chystala zaútočit. Pak ho však upoutalo, že se s půdou pod ním něco děje. V příští chvíli se rozestoupila a z ní vyskočila rusovlasá dívenka. „Ze země?“ podivil se a chtěl uskočit. Peinova dcera mu zatlačila na břicho a druhou rukou strhla ze zad polštářek a hodila ho za sebe. Skutáleli se na zem. Dívka ztěžka oddychovala, Uchiha byl ohromen. Pak se k ní obrátil a vůbec se netvářil vesele.
„Kdo tě to naučil?“ zasyčel.
„A musím ti to říkat?“ protáhla. Přikývl. „Byl to strejda Zetsu,“ přiznala po chvíli.
„Kdy?“
„Jednou… když jsme spolu měli misi.“ Zavřela oči, vzpomínala.
Bylo dost času na to, aby si mohli nerušeně povídat. „Naučím tě jeden trik, určitě se ti bude hodit.“
„Jsem celá napjatá, strýčku Zetsu,“ uchechtla se rusovlasá a našpicovala uši.
„Ukážu ti zemní manévr. Itachi říkal, že ti jdou dobře iluze, tak tohle by pro tebe měla být hračka. Chceš to zkusit?“
Byla zvědavá, co se bude dít. Když se dozvěděla, že bude muset odhmotnit své tělo a vsáknout ho do země, měla pocit, že omdlí.
„Ale… co když se tam zaseknu? Nebudu moct dýchat!“
„Žádné strachy, vytáhnu tě.“
„Tak… tak dobře,“ zajíkla se a dala nohy k sobě. Zavřela oči a spojila ruce. Začala malinko drkotat zuby, když cítila, jak ji pohlcuje vlhká hlína. Zetsu se na to díval, vyčkával. Pak dívka vyrazila výkřik a vyletěla ze země jako zátka z lahve.
„Pozor!“ vyhrkl kanibal, zachytil ji svými slizkými úponky a přitáhl ji k sobě. „Holka bláznivá, musíš dávat pozor, jakou sílu do toho dáváš! Mohla ses zabít!“
Objala ho. „Mám tě ráda.“
Dovyprávěla a posadila se. „Po jednom pokusu?“ Itachi se zatvářil pochybovačně.
„Ale strýčku, přece mě znáš,“ pousmála se Tenshi.
Přiklekl si k ní a setřel jí rukou hnědé šmouhy z tváří. Jistěže musela tvrdě trénovat.

Po obědě čekala děvčátka ledová sprcha. „Nemyslete si, že zbytek dne máte volno. Jdeme do laboratoře.“
Sasori jim připravil loutky, které měly ošetřit a některé také otrávit. Když Akki už asi potřetí sáhla po špatné lahvičce a dřevo se pod jejíma rukama rozpadlo, červenovlasý zamkl loutky ve skříni a donesl obyčejná polena. Bylo to obtížnější, zato bezpečnější. Pro něj, samozřejmě.

Všichni členové Akatsuki se usadili na židle v jednom z větších sálů. Dívky nejistě přešlapovaly na místě.
Slova se ujal Kisame. „Ninja musí také občas prokázat svůj herecký talent. A protože to bývá i jedna ze zkoušek na ninjovských akademiích, tak dneska vyzkoušíme dokonalost vašeho Henge no Jutsu.“
„A Tobi si tím taky prošel?“ zajímala se Akki, protože věděla, že mužíček není tak docela členem.
„Ten byl omilostněn vaším tatínkem,“ zaryl si Sasori.
„Jo, ten plášť jsme mu dali jen proto, aby nevybočoval z řady,“ přidal se Itachi a pak se oba rozchechtali.
„No no no, chlapci, dost dost, nasmějete se dneska ještě hodně.“ Žralok si připravil lístečky. „Přeměníte se do požadované osoby a my vám pak přikážeme, co máte zahrát.“ Děvčatům se hra začínala líbit.
„Vůdčí typ.“ Tenshi se na chvíli zamyslela a pak provedla jutsu, podařila se jí přesná Peinova kopie.
„Ať udělá jeho zlej pohled!“ navrhoval Deidara. Druhý Vůdce se zatvářil rozpačitě a pak nasadil výraz, který by velice slušel masovému vrahovi, a zabodl ho do ninji s dalekohledem. Ten se tak lekl, že spadl ze židle a chvíli se neodvažoval vstát. Pyšný otec se vrhl k dceři, div ji neumačkal.

Akki měla předvést vnadnou krásku. Jutsu zvládla na výbornou, po bok se jí postavil Hidan. „Tak, slečno, a teď sveďte toho chlapa,“ zakřenil se žralok.
Dívka s vnady na těch správných místech se usmála, bělovlasý ji chytil, zvedl do náruče a začal se s ní točit dokola. „Mně se motá hlava, strejdo!“

Kakuzu se čertil, když se mladší z děvčátek přeměnila do jeho podoby. „Kisame, to tys napsal na ten lísteček mý méno?“ Maskovaný v obličeji brunátněl.
„Já o tom vůbec nic nevím!“ dušoval se žralok.
Teprve později vyšlo najevo, že dva vtipálci, přesněji řečeno Hidan a Deidara, přimíchali do váčku své vlastní lístečky.
„Ukaž nám stařenku, Akki!“
„Hidane, neprovokuj!“
Kakuzu začínal mít dojem, že svého týmového partnera každou chvíli zaškrtí. Jeho živoucí kopie se mezitím nahrbila a spustila: „Au au, moje záda, to to bolí…“
Ten večer se v sále bavili téměř všichni.