Tatíček Šéfík - 50. kapitola - Tma je tvůj největší nepřítel

Do rána se Hidanova hlava vzpamatovala ze všech těch otřesů a bělovlasý ninja si pak vzpomněl, za co chtěl Akki původně vynadat. Teď ji honil kolem stolu v jídelně. „Tys mě málem zabila!“ hulákal bělovlasý a přeskakoval židle.
„A to snad jde?“ odsekla mu dívenka.
„Pojď sem, ty drzý škvrně!“
Jejich hádku ukončil Sasori, který právě přišel. „Nech ji, Hidane! Budeš mít čas se vyřádit. Tvoje soukromá pomsta pro nás teď nemá význam.“
„A co se vlastně stalo?“ vyzvídal Deidara.
„Víš, jak se Akki dostala k tý zvířecí kleci? Použila chakru, ale ne ke koncentraci…“ Kakuzu blonďáčkovi během pár vteřin přetlumočil, s čím se mu svěřil Hidan.
„Ne! Vážně ho sestřelila?“ Chytil ho záchvat smíchu, ale rychle s tím přestal, protože břicho ho pořád trochu pobolívalo.

Tenshi a Akki bylo řečeno, že tenhle úkol budou plnit společně a všechno, co některá z nich podnikne na vlastní pěst, ovlivní výsledek celého týmu. Dostaly mapu místa, kam se měly dostat, a instrukce, že si smí vzít pouze kunaie a shurikeny a nějaké náhradní oblečení. Všechno ostatní si musí obstarat samy. Jeden den (a noc) stráví úplně osamělé uprostřed panenské přírody. A když přežijí, složí zkoušku.

Byla to férová nabídka, ačkoli dívkám to tak rozhodně nepřipadalo. S velkou nevolí si sbalily věci a vydaly se splnit poslední úkol. Ani jedna si přitom nezapomněla svou ninjovskou čelenku. Uprostřed lesíka se pokusily vybudovat provizorní přístřeší a vyzkoušely si, jaké to bude ležet v noci na ušlapaném jehličí. Bude to zlá noc, ale pak už jim nikdo nebude předhazovat, že jsou malé a potřebují chránit. To sedmidenní testování schopností je obě hodně naučilo, hlavně to, že se jedna na druhou mohou plně spolehnout.

Když se postavilo přístřeší, chvíli si povídaly, sdělovaly zážitky ze svých příprav. Pak chvilku trénovaly mezi sebou. Potom Tenshi zůstala v tábořišti a připravovala ohniště, zatímco Akki šla k nedaleké říčce ulovit ryby. Po chvíli hlasitého vztekání se to malé zrzce skutečně podařilo. Vesele si vykračovala držíc rybu v ruce. Náhle něco vyskočilo ze země a sebralo jí kořist.
„Dej to sem, ty pitomý zvíře!“ vyštěkla a „zvíře“ se na ni otočilo a zle se na ni zadívalo. „Strejda Zetsu?“
„Arigato za oběd,“ opáčil a zmizel.
Když pak Tenshi vyprávěla, co se stalo, povzdychla si. „Tušila jsem, že to nebude tak snadné. Zřejmě si své jídlo budeme muset vybojovat.“
„Příští rybu už nedostanou,“ zatvrdila se Akki a vydala se zpátky.

Nebyla to pravda. Další se zmocnil Kakuzu, když se náhle objevil za děvčátkem a spustil svůj pověstný řev. Leklo se a ryba mu vylétla z ruky. Podruhé se kolem Akki úděsnou rychlostí prohnal Deidara a úlovek jí vyškubl. Další útok sice odrazila, ale pak ji Itachi chytil zezadu a začal lechtat. Když se vrátila zpátky do tábořiště s nepořízenou, musela ji sestra objímat.
Brzy zjistily, že jsou čím dál zoufalejší. O úlovek ten den přišly ještě několikrát, a nebyly to jenom ryby. Konečně se odhodlaly skutečně lovit, vlastní rukou zabít nevinnější zvíře, než byla ryba, a stejně kořist k tábořišti nedonesly.
„Dobře, útočí na nás, bráníme se. Ale… co děláme špatně?“ Obě začínaly být skutečně hladové a teď už i bezradné.
„Možná jim dáváme moc času na vzpamatování,“ mínila Akki.
Tenshi se nad tím dlouze zamyslela. „Strýček Sasori říkal, že to máme brát vážně. Myslíš, že měl na mysli, že oni jsou teď naši nepřátelé?“
„No… je pravda, že jsme se je celou dobu snažily nezranit. Tak jim musíme ukázat, že tohle je naše území!“

Dohodly se a vyrazily na další lov. Akatsuki si pochvalovali, že se jim děvčátka postarala o chutnou večeři. Když Tenshi poslala k zemi dalšího zajíčka dobře mířenou chakrovou ranou, prudce vydechla: „Je tvůj, Akki.“ Sestra přikývla a vzala mrtvé zvířátko za uši. Tráva se zavlnila. „Už jdou. Utíkej! Honem!“
Mladší sestra prchala s kořistí, starší dívka s rozzářenou rukou odrážela protivníky. Pak sekla přes ruku černovlasého ninju, až začal krvácet. Akki tedy měla pravdu, pomyslela si Tenshi, když viděla, jak se Shinobiové stahují.

Měly sice postaráno o jídlo, ale ninjové se jim pomstili tak, že rozházeli tábořiště a později Akki přišla o oblečení, protože nevylezla z vody dostatečně rychle. Tenshi jí sice vyrobila narychlo jakýsi náhradní oděv, ale vypadala v něm jako strašidlo.
„Tak… podrž ty v ruce v tý jamce, zkusím ten oheň zapálit.“
„Dobře, přidržím ty větvičky.“
Tenshi se snažila být opatrná, ale po skončení procedury měla její sestra přece jen malinko spálené prsty.
„Hlavně, že to hoří,“ ušklíbla se malá zrzka a začala porcovat ušáka.

Soumrak se rychle blížil. Oběma bylo jasné, že to nejtěžší teprve přijde a nelze zapomínat na držení hlídek. Akki se tentokrát nabídla, že si ji vezme první. Od onoho incidentu se zničeným táborem se přesunuly kousek dál a už nenechaly své věci nehlídané. Bylo to jako skutečná mise v terénu. Nesměly nechat ležet na zemi nic cenného, musely hlídat jídlo a být neustále ve střehu a mít na paměti, že je to, jako kdyby chránily svou vesnici. A včerejší hlídání morčat… to byla ochrana spolubojovníků. Geninové ze Skrytých vesnic by tohle „hraní“ jen těžko pochopili. Nemůže to chápat nikdo, kdo nevyrůstal v tak těžkých podmínkách. Dívenky si uvědomovaly nebezpečí velkého světa dostatečně. Zaváhej a budeš zabit! Udělej špatné rozhodnutí a rovnou se rozluč se životem! Bylo dobře, že jim to strýčkové nijak neusnadňovali. Jistě, nezapomínali, že jsou to ještě děti, přesto to byly tvrdé podmínky i pro ně.

Tentokrát Tenshi nenapadlo zapudit zvuky kolem sebe, naopak… rozhodla se tichu naslouchat. Ještě nikdy nebyla v noci sama venku. Zalezla si do vykotlaného stromu, který si zvolily za dnešní útočiště. Prsty se dotkla čelenky s proříznutým listem. Strýček Itachi na ni musí být pyšný.

Akki obhlížela západní stranu tábořiště, Rinnegan jí skvěle posloužil jako zdroj světla. V ruce měla kunai, teď z ní přece byla bojovnice. Něco hlasitě zapraskalo, rychle se otočila po zvuku a v tu chvíli ji druhý protivník chytil zezadu.
„No, padlas nám do léčky, musíme tě odvést.“
„A co se rozumně domluvit?“
Hidan se uchechtl. „Co mi nabídneš, když si vezmeme tvoji sestru a tebe necháme být?“
„Tátovo novou tajnou skrýš.“
„Heh, s tebou je radost obchodovat.“ Bělovlasý se svým maskovaným parťákem opustili prostor. Dívka vzdychla. Nebyla připravená na stopovací hru ve tmě, ale tentokrát nechtěla být jen ta, co ji musí ostatní pořád chránit.

Vrátila se do tábořiště, vyměnily si hlídky. Druhá zrzka si teď rozpustila vlasy. Sevřela kunai v jedné ruce, do druhé si vzala hořící pochodeň a zamířila na severozápad. Byla ve střehu, sestra ji varovala, aby si dávala pozor. Musí jen přežít dnešní noc, pak bude všechno za ní. Nemohla před ostatními ukázat, jak moc se bojí tmy, ale křečovitý pohyb, kterým svírala vyrobenou pochodeň, ji prozrazoval.
„Vidím vás. Nedostanete mě,“ hlesla a připravila se na boj. Slyšela tlumené předávání rozkazů. Byli tři, jak slyšela. Uskočila před Zetsuem a mávla mu před obličejem ohnivým dřívkem, pak se vyhnula útoku ze strany. Špatně došlápla a další ninja do ní jen malinko strčil. Pak něco zasvištělo a dívenka upadla a do něčeho se zamotala.
„Máme ji. Dobrá práce, jednotko A!“
Uslyšela nad sebou Sasoriho hlas, vzápětí někdo zhasil její pochodeň, a zabránil tak trávě, aby se vznítila.

Řekli jí, že musí počkat, až ji sestra přijde zachránit. Klečela na kolenou v nepřátelském tábořišti. Jednu ruku měla zdvihnutou a přivázanou ke sloupu, tu druhou volnou, ale nedokázala si uvolnit nohy, aby se mohla zvednout a osvobodit. Zlostně zasykla. Ne, nebude jen čekat! Věděla, že její vypečení strýčkové jsou poblíž.
„Zavolej sestru,“ nařídili jí. „Musí tě přeci najít.“
Tenshi se pokoušela zvednout silou, nezvládala to. Musí jim dokázat, že to zvládne sama. Teď přestávala hra, byli to její nepřátelé, tak to celou dobu měla brát. V hlavně se jí míhala všechna jejich dnešní dobrodružství, i matná vzpomínka na Akkiny popáleniny. Už se rozhodla a zapřela se volnou rukou o zem. Nahromadila chakru a vyrazila výkřik, nad kterým by se musel i kámen ustrnout. Však už si Akatsuki také všimli, že se něco děje.
„Holka nešťastná! Vždyť si ještě ublíží!“ sípal černovlasý a chtěl se k ní vrhnout.
„Nech ji, Itachi! Jestli se jí to povede, ošetřím jí tu ránu.“ V Uchihově pohledu rozpoznal nenávist a ušklíbl se. Také on ohromeně zíral na dívenku, které z natažené ruky tryskala chakra tak silná, že byla s to přepálit provaz. Podařilo se jí to, a ještě než spadla vyčerpaná do trávy, uvolnila si nohy. Ninjové se k ní rozběhli.
„Nechte mě být!“ zaprosila zoufale.
„Nebuď hloupá! Musíme ti ošetřit tu popálenou paži,“ uklidňoval ji černovlasý, zatímco loutkář už začal provádět lékařské jutsu a ošetřovat jí ránu.

Akki si na malou chvíli vlezla do úkrytu pro oblečení, byla jí zima. Mezitím jí ale kdosi zhasil oheň. Ošklivě zaklela a došlo jí, že už Tenshi určitě chytili a ona se za ní musí vydat. Rychle se zorientovala a začala sbírat věci a cpát je do batůžků, které si pak šikovně připevnila na záda. Nic tu nenechá, nemůžou o svůj majetek přijít!
Vyběhla do tmy, ninjové schovaní v její blízkosti si plácli. Šla po hlase, někdo ji totiž volal. A ten někdo ležel v trávě a tiskl si břicho. „Tenshi!“ vydechla zrzka a spěchala k sestře. Ta vypadala, jako když má křeče. Horečně uvažovala, co dělat. Druhá dívka jako by jí četla myšlenky. Rinneganové oči se rusovlásce rozzářily.
„Nedělej to… ublížíš mi,“ sténala bezmocně kunoichi a Akki ji chtěla obejmout, ale zjistila, že může rukou projít sestřiným tělem. Je to jen iluze! Proto mi řekla, abych to nedělala. Když vypustím chakru, zničím všechny pasti, co jsou okolo, blesklo překvapené dívce hlavou. Vykřikla a nechala Rinnegan, aby jí pomohl vypustit co nejvíc té oslňující záře. Paprsky světla zalily všechno kolem ní.

V sídle Akatsuki propukla panika. Konan vyděšeně zírala z okna. „Peine, řekni, že ta zářící louka… že to není…“
Vůdce zachmuřeně přikývl. „Nevycházejte ven a dej pozor na Tobiho! Nic nedělejte, dokud se nevrátím!“ Pak se rychle rozběhl pryč.

Itachi vzhlédl od jejich malé pacientky. „Sasori! Blíží se k nám tlaková vlna!“ Chytil Tenshi a okamžitě se všichni tři schovali za obrovský balvan. Zlatavá záře naplnila údolí a do paprsků se vmísil i nelidský řev.
„Co se to děje?“ zhrozila se zrzka.
„Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tvoje sestra zuří,“ polkl Sasori.
„Cože? Tohle dělá Akki?“
Itachi se k ní sklonil. „Počkej tu, dokud to neskončí. My se teď přesuneme jinam.“
Chytila ho za plášť. „Strýčku… budeš s nimi?“
„Ano, budeme v houfu,“ slíbil jí, pak ho pustila.
„Zetsu, Kisame! Ústup!“ přikazoval loutkář a opatrně se sunul pryč.

Udýchaný Vůdce dorazil ke stromové aleji. Ve větvích listnáčů se skrývali členové jednotky B. „Uf, Šéfe, to jsme rádi, že jste tady. Tohle bylo horší než přírodní katastrofa!“ pochechtával se Deidara a seskočil z větve.
„Hm, mělo mi být jasné, že bych se její výchovy měl ujmout co nejdříve,“ zamumlal Pein a počkal, až se k nim připojí i Kakuzu s Hidanem.
„Itachi říkal, že na ni bude stačit jen jednoduchá iluze, ale kdo by to byl čekal, že se takhle rozčílí a zničí všechny pasti v okolí několika metrů?“ zašklebil se bělovlasý a Vůdce si povzdychl.

Akki se uklidnila a opět vyrazila na cestu, obtěžkána všemi věcmi, které zvládla posbírat. Samotnou ji překvapilo, jak všechno kolem ní zářilo. Byla to nevídaná krása. Nevěděla, že sestra už ji dávno hledá. Ta byla tentokrát opatrnější a soustředila se jen na zvuky, které potřebovala slyšet.
„A strýčku… co když v té jednotce bude víc bojovníků, kteří pociťují stejné emoce?“
Itachi se nad tím na okamžik zamyslel. „Pak můžeš udělat něco, co se ale příliš nedoporučuje. Dejme tomu, že se ti cíl podařilo zranit. Pak se můžeš napojit na jeho bolest, a to tak, že ji budeš cítit ve vlastním těle. Už asi chápeš, proč to Shinobiové používají jen v případě nejvyšší nouze. Ale pak zaručeně najdeš tu správnou osobu.“
Nebylo to příjemné, ale pro tentokrát tuhle metodu stopování použila. Soustředila se na Itachiho poraněnou ruku a Deidarův pohmožděný hrudník, tak mohla mít pod kontrolou obě ninjovské skupiny. Působilo jí to obtíže, ale stále mohla kráčet vpřed.
„Tenshi!“
„Akki!“
„Co je ti?“
„Nic mi není, ale teď nemáme čas. Musíme odtud!“

Měnily směr tak často, jak to jen šlo, dokud si obě nepřiznaly, že dál už nemůžou, a neusnuly opřené o sebe. Pak je Akatsuki už najít dokázali.
„Tak co na to říkáš, Itachi? No nebyl tohle úctyhodný výkon?“
„Vezmeme je domů. Kdyby se vzbudily, musel bych před nimi smeknout,“ odpověděl mu černovlasý se smíchem.
Deidara si otřel pot z čela. „Ale byla to parádní honička, co? A hlavně jsme se všichni něco naučili.“
„Vážně? A co ses přiučil ty?“ optal se ho Vůdce přimhouřenýma očima.
„Jak vyšplhat na větev za míň než pět vteřin,“ uchechtl se blonďáček a Kisame ho plácl do zad.

Když Konan viděla, v jakém se vrátili stavu, všem jim vynadala, ale dívkám odměna za tu námahu stála. Strýček Kakuzu jim na vesty vyšil zářivou hvězdu, důkaz, že jsou skutečnými Chuuniny. „Vaše znamínka jsou jako nejzářivější hvězda na obloze. Važte si toho,“ řekl jim. Pein se na ně pyšně díval. Jeho děvčátka dospěla možná až příliš rychle.