Bloom - 35. kapitola - Odhalené tajemství

„Vy oba jste pěkný zmetci!“ Bloom nadávala celou cestu zpátky k sídlu. „U tebe mi to bylo hned jasný, ale vo tobě jsem si to teda nemyslela, Kakuzu!“ čertila se a mávala maskovanému před nosem zaťatou pěstí.
„Poslyš, řekla sis o to sama.“ Bělovlasý ji chytil v pase, zbytek cesty přetrpěla na jeho zádech.

První si rozčilené kanibalky vytrvale mlátící do hřbetu nesmrtelného ninji všiml sám Velký šéf. „Zakázal jsem jí mise! Kam jste tu holku vzali?“ Hidan dělal, že ho vůbec neslyší. Vůdce se tedy uchýlil ke lsti. „Okamžitě mi to řekni, nebo se rozluč s výplatou!“ pohrozil jim smrtelně vážným tónem.
Bloom se rozpovídala sama. „Udělali ze mě volavku a pak třískli ty dva po hlavě!“
„Jakže?“ Pein z toho nebyl právě dvakrát moudrý.
„Berte to z týhle stránky, Šéfe. Nikdo nás neviděl a nesem zprávy od poslů z Vodopádové,“ přisadil si bělovlasý a zašklebil se na zelenovlasou. „Sehrála to skvěle,“ dodal pyšně.
„Kdybyste mi řekli, o co jde…“ začala Bloom, ale nesmrtelný ji nenechal domluvit.
„Tak bys to zvrtala. To se nováčkům stává. Zeptej se Tobiho, jak dopadla jeho první mise.“
Ušklíbla se na něho, přece se nebude vyptávat toho oranžového skrčka na takové hlouposti. „Anebo Deidary,“ dodal zlomyslně, ale Kakuzu mu jeho triumf zkazil.
„Nebo se můžeš zeptat Hidana, jak se naučil skákat.“ Bloom to rozesmálo.
„Dlužíš mi večeři,“ utrousil bělovlasý a vydal se za Velkým šéfem.
„Řekneš mi to?“ vyzvídala zelenovláska a ninja s maskou přikývl.
Bylo to jen pár dní po tom, co našli polomrtvého Hidana před sídlem, našel ho čirou náhodou. Vůdce si dlouho prohlížel jeho čelenku, než rozhodl, že ho mají vzít dovnitř. Sasori tehdy prorokoval, že je tak zřízený, že určitě dlouho nevydrží. Tehdy se také nejspíš poprvé v životě lekl, když se mu pacient vzbudil uprostřed operace, táhle zaskučel a pak ledově klidným hlasem dodal: „Klidně řež, já jsem nesmrtelnej.“
Po té osudné větě od něj dal červenovlasý mladík, sotva dvacetiletý, ruce pryč a musel se ho ujmout Orochimaru, kterému bylo, jako kdyby nalezl poklad. A pak došlo k té nehodě.

Ten den se nic zvláštního nedělo. Potom se ale rozrazily dveře a dovnitř se vpotácel Kakuzu se svým týmovým partnerem, kterého podpíral. Sasorimu stačil na zhodnocení situace jediný pohled. „Proč mi ho sem taháš? Dyť je mrtvej! Jsem snad nějakej mesiáš?“
Maskovaný místo odpovědi jen něco zabručel. Vůdce se tu mimořádnou novinu dozvěděl jen o chvíli později, přivolal ho křik. „Kakuzu, to je třetí Shinobi za poslední tři roky. Myslíš, že máme peníze na rozhazování?“
Tentokrát však kouzelné slovo nezabralo, spíš byl ninja vzteklý ještě o něco více. „O tomhle si ještě promluvíme!“ sliboval Pein. Hodlal celou tu nepříjemnou situaci rychle smést ze stolu. Zavolal si Hidana.
„Dostaneš k sobě pomocníka.“
„Tak to ani nápad! Pracuju sám!“ zatvrdil se bělovlasý.
„Tvá nesmrtelnost by mohla dostat Akatsuki z problémů, které teď má. Jsi její jediná naděje, Hidane,“ domlouval mu Vůdce.
„A když odmítnu?“
„Pak ti ani ten tvůj bůh nepomůže.“
„Pche! A kdo to jako má bejt?“ vyzvídal nesmrtelný.
„Muž se smrtící silou.“

Hidan nemohl Kakuzu vystát, zvláště poté, co se dozvěděl, kdo komu má pomáhat. Dával to najevo okázalým nezájmem. „Grr, ty budeš poslouchat, ty nevycválaný děcko!“ rozčiloval se Kakuzu, ale bělovlasý si dál hrál se svou kosou a nevšímal si ho. „Jsme teď v týmu, to nevíš? A od každýho ninji se čeká, že bude trénovat.“
„Nezájem!“ prskl Hidan a začal si hvízdat.
Pokud něco maskovaného dokázalo skutečně dožrat, pak to byla ignorace a zesměšňování jeho schopností. Bělovlasý právě odložil kosu, když mu těsně kolem hlavy proletěla něčí prodloužená ruka, zaťatá v pěst.
„Hej!“ vyjevil se a ohlédl, což mu „zachránilo“ život. Viděl rozběsněného bojovníka se žhnoucíma očima, jak se napřahuje k další ráně. „A do pr...!“ ulevil si ninja se znakem boha Jashina na krku a rychle uskočil, pak musel znovu.
Až se zapotil, když zjistil, jak je jeho „kolega“ rychlý, a že mu tentokrát jeho nohy nebudou vůbec platné. Kakuzu ho honil jednou do koruny stromu, podruhé se před ním musel schovat pod zem. Lil z něho pot, neustále se bránil (i když beze zbraně to jde těžko) a uskakoval. Pak zakopl o kořen a vyvrkl si kotník. Maskovaný se k němu hnal, v očích dychtivost. Takhle to zřejmě vypadá, když bojovník pohlédne do tváře smrti.

Zvláštní podívanou sledovali zpovzdálí další dva Shinobiové. „Přece ho nemůžeme nechat provést takovou pitomost!“ protestoval ninja-loutkář, který měl o Hidanově nesmrtelnosti pořád ještě pochybnosti. Ani nečekal na souhlas svého nového senseie a vyrazil. Kakuzu se podivil, když jeho napřaženou ruku obalila chakrová vlákna.
„Nedělej to, tohle nemá cenu!“
„Co o tom takovej záprtek může vědět, co?“ zařval na něho maskovaný. Pak spočinul pohledem na Hidanovi. „Vida! Z tohohle po...y možná ještě něco bude.“

Bloomin smích přilákal Itachiho a Sasoriho. „Hahaha… ne, já už nemůžu… hahaha… ty sis to vymyslel, Kakuzu!“ Nebyla k zastavení.
„Čemu se tak směje?“ zajímal se Uchiha, a kdyby to nebylo pod jeho důstojnost, býval by se přidal.
„Vyprávěl jsem jí, jak jsem naučil Hidana skákat.“
Černovlasý se zašklebil. „Jo, to je ta, co jí náš milý jashinista tak nesnáší,“ dodal chápavě.
Sasori se obrátil k zelenovlásce. „Je dobře, že jsi tady! Přišel jsem ti něco říct.“ Dívka se zatvářila neutrálně. „Chci, abys šla znovu na pódium!“
„Cože? Vždyť jsi mi to předtím zakázal! Navíc… tam naši chlapci v bezpečí rozhodně nebudou!“ podotkla.
„O to se postarám,“ namítl loutkář.
„Aha. Je to další z tvých šílených experimentů?“
„Při tanci se uvolňuje obrovské množství energie,“ poučil ji. „Myslel jsem, že by ti to mohlo pomoct.“
„A když se mýlíš?“
„Pak přijdu na jiný způsob.“
„No fajn, to mě vážně uklidnilo!“ zaškaredila se Bloom.
Sasori se k ní sklonil. „Večer nastupuješ.“
„To se ještě uvidí!“ odsekla vztekle.

Zelenovlasá dívka seděla ve svém pokoji s hlavou v klíně. Vadilo jí, co jí ten namyšlený loutkář navrhl, ale zároveň…
„Tancování ti chybí, co?“ ozvala se černá.
„Ne, vůbec!“ ohradila se bílá.
„Nechce se mi zase promenádovat před těma chlapama a zírat na to, jak slintají.“
„To povídej holubům!“ houkla na ni tmavá a vytratila se. Druhá žena v organizaci se zaškaredila na svůj odraz v zrcadle. Ne, tam dolů prostě nepůjde!

„Uvolněte místo v první řadě!“ Velký šéf se hlasitě dožadoval svého výsadního práva.
„A jako jak máme přes tu vaší palici vidět my?“ rýpl si Hidan a Kakuzu zabručel něco na souhlas. Itachi se pochechtával, tušil, že průběh večera nebude vůbec hladký. Deidara si cvičil ruce a Sasori se už poněkolikáté snažil uklidnit své dnešní hosty.
„A pamatujte si, že na to pódium za ní nikdo nepoleze! Je to bezpečnostní opatření a kdo to poruší, propíchnu ho! Jo a Hidane… mám speciální svědivé sérum.“
Bělovlasý zavrčel, hrát si na psa, co má blechy, se mu ani trochu nechtělo. „Fajn, tak já si nechám zajít chuť!“

Zazněly první tóny hudby. Bloom se jim ukázala a začala vlnit tělem. Vůdce měl ruce zaháknuty do sebe a tvářil se nesmírně pyšně. Kisame hlasitě povzbuzoval svou milou kamarádku a Kakuzu už si začínal na kanibalku zvykat. Sasori si mnul ruce, když viděl, jak z dívky stříkají kapičky potu na všechny strany. Byl si jistý, že horečka odejde.

Bujaré veselí, stále hlasitější výkřiky a pohvizdování přivedlo ke dveřím ve sklepení zaraženou modrovlásku. Bloom si právě užívala zaslouženého potlesku. „Já to věděla, že jsi jenom obyčejná coura!“ rozkřikla se Konan.
Zelenovlasá se na okamžik zarazila, pak ale vyrazila výkřik a začala slézat z pódia. „Vyškubu ti všechny vlasy!“ vyhrožovala, zakopla se o židli, poškrábala si naraženou nohu a pak vběhla do chodby.
„Myslíš, že v tý tmě do ničeho nevrazí?“ zapochyboval Itachi.
„Zetsu taky nemá problém s orientací v prostoru za tmy!“ opáčil loutkář.
„No jo, to je vlastně fakt.“