Bloom - 34. kapitola - Volavka

Do pokoje ji donesli na žralokových zádech. „Co se jí stalo?“ zajímal se Itachi, který na podivnou trojici narazil v chodbě.
„Není trénovaná,“ uchechtl se Deidara. „Běhali jsme a… nezvládla ani půlku.“
„A řekneš mi proč?“
„Sasori si myslí, že potřebuje tu horkost, co má v sobě, dostat pryč. Hledáme ten správnej ventil.“
„No, nejsem si moc jistý tím, že drill bude pro ni to pravé.“
Blonďáček s ním nesouhlasil. „Hele, je to teprve první den. Žádnej učenej z nebe nespad.“

Uchiha si říkal, že tohle je věc, která se ho netýká, opak však byl pravdou. Loutkář ho vyhledal ještě téhož dne. „Tušil jsem, že k tomu dojde,“ zaškaredil se černovlasý. „Tak co chceš tentokrát?“ Loutkář mu vyložil celý plán. „A jakou roli v tom mám já?“
„Nauč jí bránit se. Kdyby se něco zvrtlo, ať víme, že to přežije.“
„Že jsi blázen, ti ani nemá smysl připomínat,“ ušklíbl se Uchiha. „Vždyť ta holka neovládá chakru.“
„No tak ji k tomu donuť,“ zněla loutkářova odpověď.

Musel o těch slovech dlouho přemýšlet. Už se dávno zešeřilo. Čekal na zelenovlasou venku, neochotně k němu došla. „Hele, mám vás právě tak dost,“ spustila. „Ráno běhání, pak mě nutili nosit dřevo, pak jsem jim musela lézt pro nějaké kuličky a trhat ze země kořínky. To vás mám všechny sežrat, abyste mi konečně dali pokoj?“
Itachimu zacukaly koutky. „Možná je to jediné řešení,“ dodal vážně a pak od ní uskočil. Oči se jí rozšířily údivem, když po ní vrhl shurikeny. Vyjekla a skrčila se, pak musela znovu uhnout. Uchiha analyzoval každý její pohyb svým sharinganem. Nechtěl jí ublížit, jen vyprovokovat. Byla mrštná a obratná, možná až příliš. Na nedostatečně vyvinutý sluch si také nemohla stěžovat.
Konečně našel její slabinu a vrhl kunai. Pochopila, že útok už nevykryje. Otevřela ústa, hruď se jí nadzvedla a Bloom vychrlila oheň takové síly, že zbraň se okamžitě roztavila. Pak se zelenovlasá sesunula na zem. Uchiha si posunul čelenku blíže k čelu. Opravdu nebude snadné tuhle příšerku vyléčit. Má v sobě tolik cizí energie…

Bloom cítila, jak s ní někdo třese. Otevřela oči a spatřila ustaraného Itachiho. Rozhodila rukama, pod ní bylo prostěradlo. „My… nejsme venku?“ Opatrně se rozhlédla a pak se od něj chtěla odvrátit, chytil ji za ramena. „Tys na mě zaútočil! Pamatuju si to!“ zasyčela.
Zavrtěl hlavou. „Nic takového se nestalo. Měla jsi špatnou noc, křičela jsi ze spaní.“
„Doopravdy?“ ujišťovala se, nějak se jí to nezdálo. Ujistil ji, že to jinak nebylo. Rozhodla se, že mu bude věřit.
Zvedl se. „A kdybys chtěla…“ Překvapeně se na něho podívala. „…na stole máš snídani,“ dodal se smíchem.

Hidan s Kakuzou dostali novou misi. Bělovlasý při pohledu na unavenou a mimořádně křehce vypadající Bloom dostal nápad, jak si celou věc usnadnit.
„Koukám, že toho máš za dnešek dost. Nechceš jít s náma na procházku?“ Přitočil se k dívce, která k němu zvedla unavené oči.
„Ale jo, klidně. Mám se převlíct?“
„Ne, klidně zůstaň, jak jsi. Ale ještě chvíli počkej, skočím si pro něco do sklepa.“
Kakuzu se moc přívětivě netvářil. Hidanův plán měl podle něho velké slabiny. Souhlasil však s tím, že to zkusí. Měli dost času všechno připravit.

Bloom se vycházka líbila, po cestě si vyprávěli zážitky. Pak došli na volné prostranství, k osamělému stromu. „Máme pro tebe překvápko.“ Hidan se zatvářil tajemně.
„Hm,“ ušklíbla se Bloom a podezřívavě si ho prohlížela.
„Deidarovi to neříkej, ale sebrali jsme mu ten jeho foťák. Natáhni se k tomu stromu, pohodlně se opři a uděláme fotečku do rodinnýho alba.“ Zelenovlasá se uchechtla a sedla si. Pořádně si opřela záda, jednu ruku si položila na skrčenou nohu, tu druhou si protáhla. „A… akce!“
Kakuzu vyrazil, sevřel dvoubarevné obě ruce. Hidan k němu pomalu přistoupil a sáhl mu do kapsy. Vytáhl z ní smotané lano.
„Hej, co si ksakru myslíš, že…!“ Bloom hlasitě protestovala, ninjové ji přivázali ke stromu, zamávali jí a vydali se pryč. „To jsme si teda nedomluvili! Hidane! Kakuzu! Vraťte se! Hned!“
Nesmrtelná dvojka se schovávala opodál. „Kdy přijdou?“ zahučel maskovaný.
„Máme čas. Ten plán vyjde. Chlap, kterej by týhle kočce nepomoh, by musel bejt na hlavu.“

Bloom sbírala síly, aby provaz přetrhla. Zbytek jí utáhli kolem břicha a udělali vzadu uzel. Zjistila, že to nepůjde. Zkoušela vyhrožovat, prosit, naříkat… Skutečně to vypadalo, že ji nechali v téhle krajině, která už jí vůbec nepřipadala krásná.
„Pomóc! Pomozte mi někdo!“
Nakonec to vzdala, ruce už měla ztuhlé. Zavřela oči a vnímala jen vítr. Když je pak otevřela, už nebyla sama. Přibližovali se k ní dva ozbrojení mladíci se svitky na zádech. Svitky? Že by poslové? Prosebně na ně pohlédla. Opatrně se rozhlíželi, zdálo se, že ta dívka je zde sama, oběť něčího hloupého žertu. Muži přeřízli provaz a pomohli jí vstát, podlomila se jí kolena a vzápětí vyjekla, protože oběma jejím zachráncům sevřel krk Kakuzu. Netrvalo dlouho a mladíci byli v bezvědomí. Hidan jim okamžitě začal prohledávat kapsy. Bloom na ně chvíli vyděšeně zírala, už jí začínalo docházet, co se tu s velkou pravděpodobností odehrálo.
„No to snad ne!“