Bloom - 33. kapitola - Medicína

Sasori podával ruku Bloom, která zcela očividně trucovala. Obrátila se k němu zády a mračila se. „Proč tu omluvu nepřijmeš? Já přece nemoh vědět, že budete chtít vyletět oknem a ztratit se v lese! Jenom jsem chtěl, aby byli chlapi před tebou v bezpečí!“ namítal, ale zelenovlasá ho neposlouchala.
„Kdyby si některej z nich něco zkusil, dostal by touhle pěstí mezi voči!“
„Skutečně? No, tak u Kakuzy o tom silně pochybuju!“ odfrkl si loutkář. „Ještě pociťuješ v sobě tu horkost?“ Šikovně změnil téma.
„Jo, pořád. Už mi to začíná vadit. Hele, koukni se, teda sáhni si, na matraci.“
Sasori to udělal, byla nasáklá Bloominým živočišným teplem. Příliš ho to nepotěšilo. Měl by s tím něco udělat, jinak to jejich krásce může zůstat natrvalo. Chvíli se zaobíral představou, jak by se asi tvářil Itachi, kdyby zjistil, že už není jediným uživatelem katonu v Akatsuki, pak se však v duchu okřikl. Mysli na její zdraví, ty blázne! Takhle tu s ní za chvíli nikdo nevydrží!
„Máš řešení?“ vzhlédla k němu Bloom.
„Něco mě napadlo, ale musím se napřed poradit s Vůdcem.“
„A co ten s tim má co dělat?“
„Ten musí mít poslední slovo,“ vysvětlil jí červenovlasý.

O hodinu později vyhledal Deidaru a předložil mu svůj návrh. „Ty si hraješ s ohněm,“ mínil blonďáček. „Na tohle ti Šéf nepřistoupí.“
Sasori pokýval hlavou. „Ale měl by. Je pro tu práci jak dělaná! Jen se přiznej, že ti ukápla slina, když jsi jí viděl poprvé.“
Deidara zakoulel očima. „No jo, ale jestli ti to vyjde, tak s ní musíš poslat někoho, kdo při pohledu na ní nepadá na zadek!“ upozornil ho.
„Hidan s Kakuzou to zvládnou.“
„Kakuzu? S tim jeho budíkem těžko.“
„Ničeho se neboj, prostřídáme se,“ prohlásil loutkář, ale svými slovy si zas tak jistý nebyl.

Blonďatý ninja měl pravdu, Pein se zdráhal. „Nepřichází v úvahu! Dyť ta holka ani neumí ovládat chakru!“
„A to jste si ověřoval jak, Šéfe?“ vyštěkl na něj ninja ze Suny.
Vůdce se po něm ohnal. „Nebuď na mě drzej, spratku jeden! Je to otázka logiky! Do teď přece žádná jutsu nepředvedla!“
Loutkář připustil, že je to pravda, ale podotkl, že podobnost se Zetsuem je zjevná. „Je ninja, ona bude taky,“ řekl rázně a pak dodal: „A když jí to nepude, stačí nám její rychlý nohy a mrštnost.“
„Napřed mi ukažte, že něco umí, pak jí teprve nějakou misi přidělím,“ rozhodl velitel Akatsuki. Sasori kývl, víc ani nechtěl.

Deidara se Sasorim se s kuklami na hlavách vydali ke kanibalčině pokoji. „Proč jsme si to vlastně navlíkli?“
„Abysme byli nenápadní,“ vysvětlil mu červenovlasý a vzal za kliku. Zelenovláska spala na staré pohovce a ne v posteli, takže dva výtečníci ji museli chvíli hledat.
„Kdo sem dal ten krám?“ rámusil Deidara.
„No, kdo myslíš? Kisame s Itachim a pak na to zapomněli. Asi před týdnem se mě ptal, jestli to vážně vyhodili, protože mu to pořád vrtalo v hlavě.“
Sasori mlčel, to se jeho společníkovi nelíbilo.„A cos mu teda řek?“ naléhal.
„Coby! Že nevím. A teď buď ticho, ať tu holku můžu přeměřit!“ zasyčel na něj červenovlasý.
„A techniku máš?“
Druhý ninja vytáhl krejčovský metr. „Vždy po ruce, když potřebuješ naměřit látku na šaty,“ uchechtl se.
„A k čemu potřebujou loutky oblečení?“
Sasori zakoulel očima. „To ti vážně musím všechno vysvětlovat jako malýmu dítěti? Pod oděv se přece nejlíp schovají zbraně.“
„Aha. No jo, každej jsme holt nestudovali v Suně,“ zabublal blonďáček.
Červenovlasý zavrtěl hlavou, mávl rukou a začal měřit dívce hrudník. Deidara mu svítil miniaturní lucernou.

Bloom se ve spánku neklidně zavrtěla, pak její smysly zaznamenaly světlo. Otevřela oči a chtěla vykřiknout. Zloději! Sakra! Pak zasyčela bolestí a zaklonila hlavu. Deidara zpozorněl a stáhl kuklu z hlavy.
„Neječ!“ napomenul ji Sasori a odtáhl ruce.
Zalapala po dechu. „Zuby,“ zajíkla se.
„Cože?“ podivil se blonďáček.
Červenovlasý byl o něco chápavější a hned si zkontroloval ruku, měl na ní slabounké rýhy. „To nevíš, že nemáš kousat ruku, která tě krmí?“ pokáral ji.
Blonďatý ninja vyprskl smíchy. „Ona si do tebe rafla?“ Loutkář přikývl.
„Úúú… Copak jsem mohla vědět, že mi do pokoje místo zlodějů vlezli dva pošuci?“ namítla šokovaná Bloom.
„Byl bych rád, kdybys o mé příčetnosti nepochybovala,“ sykl Sasori.
„A podle tebe je teda normální, když k tobě někdo vejde uprostřed noci a…!“
Červenovlasý si přiložil prst na ústa. „Tiše! Všichni v sídle už spí!“
„No tak jo,“ rezignovala zelenovlasá. „Tak co tu teda děláte?“
„Měříme ti míry. Mělo to být překvapení,“ přidal se do hovoru blonďáček.
Už se na nic neptala, bylo by to zbytečné. Když budou chtít, řeknou jí to. Když ne, nevytáhne to z nich po dobrém ani násilím. Nechala si změřit břicho a pas, pak se po obou prudce ohnala a s tichým syčením je vyhodila z pokoje.

Ráno ji vzbudili časně. „Co je?“ zamumlala v polospánku.
„Obleč se a pojď ven. Šéf to nařídil.“ Deidara ji vytáhl z postele a donutil převléknout. Zavěsila se do něho, vyvedl ji ven, na louku za sídlem.
„Vida!“ usmál se žralok a pískl na prsty. Zelenovlasá se lekla a zapotácela. „Ohnout hřbet a… připravte se vyrazit!“ zavelel Kisame a nepřestával se zubit.
Dívka nechápala, co se po ní chce. „Chyť se mě za ruku a předkloň se,“ mával na ni blonďáček v tričku bez rukávů.
Poslechla ho, v příští chvíli už utíkali kamsi k lesu. Spokojený ninja s obaleným mečem vedle sebe jim počítal čas. Bloom přestaly poslouchat unavené končetiny, běžela už jen ze setrvačnosti, pak už ji zpocený blonďák vláčel za sebou. Nakonec se mu vysmekla a padla do trávy. Deidara si toho všiml a doběhl k ní. „Nechte mě… umřít,“ zafuněla a zavřela oči.