Vlčí tesák 01

Povídka bude přesunuta v nové přepsané verzi sem: http://ore-no-nindo-da.blog.cz/ Po vložení všech dílů pak bude smazána z Konohy, máte li tedy v úmyslu si ji přečíst, tak doporučuju už z nového místa.

Zdravím, mé jméno je Noriko.

Narodila jsem se v malé horské vesničce, jejíž jméno určitě neznáte. Nachází se hluboko v horách a je tak bezvýznamná, že ji na většině map ani nevyznačili. Pokud vím je jen na těch nejpodrobnějších týkajících se pouze této oblasti, ale dost o mém bezvýznamném rodišti.
Mnohem významnější vesnice je za hřebenem hory asi půl dne cesty, má matka tam chodila pracovat do jednoho podniku od pondělí ráno do pátku do oběda, kdy se zavíral na víkend, protože jeho majitel pocházel z jedné další bezvýznamné vesničky a vracel se tam k dětem a ženě, která nechtěla žít v rušné čtvrti, kde stál ten pajzl.
A právě v tomhle pajzlu poznala má matka mého otce, no potkala by bylo asi přesnější. Má matka tam pracovala jako servírka a ten muž se jí zalíbil, trochu spolu popili a skončili v posteli. Možná to zní tvrdě, ale to jediné, co o něm vím, je, že to byl ninja a už nikdy se neukázal.
Jako malá jsem si přála jednou ho jít do světa hledat, ale neznalost jeho jména mi to nakonec rozmluvila. Možná jsem ho neznala, ale určitě jsem po něm zdědila nadání. Všechny dobré ninja školy byly moc daleko a tak jsem se začala učit sama, tedy skoro sama. Ta vesnice za hřebenem je pro mě důležitá z jiného důvodu než se mohlo zdát na začátku.

Má matka mě tam brávala sebou už odmalička každý týden do školy. Zatímco ona pracovala až do večera já chodila různě pomáhat a tajně si tak přivydělávat. Za vydělané peníze jsem nakupovala knížky o ninjích a jejich historii. Když mi bylo deset zapamatoval si mě náš „překupník knih“ tak dobře, že mi je schovával, i když jsem zrovna neměla žádné „objednané“. Tohle město bylo skutečně důležité, procházelo tudy hodně obchodníků a spousta lidí jako náš „překupník knih“ se živila tím, že sháněli věci pro jiné na objednávku.
Městem také procházelo hodně ninjů a já se jich nenápadně ptala na rady. Když se mě ptali, na co to potřebuji, svěřila jsem se jim se svým samostatným tréninkem na kunoichi, vždy se jen zasmáli, ale poradili mi a to stačilo.
S tímhle nápadem být kunoichi jsem přišla, když mi bylo šest a naučila jsem se číst. Měla jsem vlastně hodně učitelů, ale o žádném se má matka nikdy nedozvěděla.
Mým snem bylo stát se silnou a slavnou kunoichi, ale cíl se zdál velmi vzdáleným. Má matka byla dlouhodobě nemocná a pomalu umírala, už odmalička jsem na to byla tak nějak připravená a proto jsem jí nepřidávala vůbec žádné starosti, vše jsem vždy zvládla sama. Jakožto skoro-ninja jsem zvládala cestu přes hřeben do tří hodin, ale přiznávám, že jsem to vždy brala zkratkou přes les, kde jsou divoká zvířata.

Můj čtrnáctý rok života byl v podstatě zlomový, ten den bylo ze začátku vše jako obvykle, zkracovala jsem si cestu lesem, když jsem narazila na medvěda. Samotný medvěd by mě vlastně nerozhodil, jednomu jsem asi před rokem utekla, že ani nevěděl jak. To, co mě zarazilo, byla vlčí mláďata krčící se za matkou. Medvěd jednou ranou zabil matku snažící se je statečně bránit a jedno z mláďat, další poranil a to poslední těsně minul, když se napřáhl k další ráně, postavila jsem se mezi něj a jediné dvě přeživší mláďata. Kdysi mi náš překupník sehnal knihu o pěti elementech a papír, který mi prozradil, že mám nadání na oheň. Znala jsem jen jediné jutsu, které mi prozradil ninja, který procházel vesnicí a zdržel se asi týden, aby mi s ním pomohl. Neuměla jsem ho dokonale, ale i malá ohnivá kulička mířící mu na čumák ho donutila ustoupit.
Když byl pryč, vzala jsem obě mláďata a ujala se jich. Než jsem tehdy odešla vyrvala jsem z úst jejich matky ten největší tesák a dobře ho schovala.
Nebyl na památku a ni to nebyla parodie na trofej, chtěla jsem něco, co mi bude připomínat, jak statečně bránila své mláďata vstříc jasné smrti.
Má matka se o tom nedozvěděla, to zraněné nepřežilo noc, ale to druhé jsem zvládla vypiplat. Když to bylo ještě téměř novorozené mládě slíbila jsem si, že mu nebo spíš jí nedám žádné jméno, ale slib jsem porušila po prvním olíznutí a tak dostala má tehdy ještě malá kamarádka jméno Yasuo.
Když nastal čas, kdy už mě nepotřebovala odvedla jsem ji do lesa a snažila se ji naučit lovit. Abych byla upřímná, byla jsem mizerná učitelka a tak jsme zůstali na tom, že jí budu nosit jídlo.

Yasuo se stala mou nejlepší kamarádkou a já s ní trénovala své schopnosti.
Asi po dvou letech mě upřímně vyvedlo z míry, když mě začala napodobovat a skákala po větvích. Tehdy jsem se rozhodla, že po pěšině je to stejně dobré jako po větvých. Ten rok jsem potkala ninju, který mi při pohledu na vlka vedle mě pověděl o klanu ninjů schopných spolupracovat s ninja-psy v boji. Tehdy mě to uchvátilo, ale když jsem se zeptala, kde je najdu, trochu mě zklamal, protože Konoha je asi deset dní cesty a to v ninja tempu.

Den po mých sedmnáctých narozeninách má matka zemřela a já vyměnila pozemek, co po ní zůstal za nějaké peníze a koně.
Nechtěla jsem tady ztvrdnout jako ona a jednou se opít a mít dítě s velkými sny, které mu nebudu moct nikdy splnit. A já měla velký sen a právě teď byla dobrá příležitost, začít ho žít.
Chtěla jsem být ninjou, ale jestli něco na ninjích nenávidím tak je to jejich bezcitnost, protože když vám umře někdo vám drahý a cenný máte brečet, stejně jako jsem brečela já.

Společně s Yasuo a srdcem ještě stále plným smutku jsem vyrazila o tři dny později vstříc svému velkému dobrodružství a zároveň vstříc osudu.