Trosečníci, Odměna za Soutěž v Líbání 12

Než začnete číst...

V tomhle dílku se nenápadně zmiňuji o jednom hororu... Pokud jste neviděli a nejste slabá povaha, vřele doporučuji všechny díly! :D

„Tsunade-sama?“ Zašeptala nově příchozí, poklepala Godaime na rameno. Blondýnka zamžourala očima.

„Shi-Shizune?“ Dostala ze sebe, když se jí konečně podařilo zaostřit. „Konečně jdeš…“ Zívla, rukou šťouchla do Jiraiyi, jehož hlava nyní spočívala na ovládacím pultu, kterým nastavovali, vypínali a zapínali všechny kamery.

„C-co? Já nespím!“ Prudce se posadil, následně rozdýchával bolestivé křupnutí v zádech. „Kolik je vlastně hodin?“ Zeptal se mimochodem.

„Hm… Podívejte se sám, ne?!“ Zakřičel energicky Shizunin společník, rukou hmátnul po stěně a rozsvítil. Tsu s Jiraiyou ublíženě zaskučeli, hlavy si schovali do dlaní. Prudké světlo zářivky je téměř oslepilo.

„Gaii… Jestli je ti život milý, okamžitě zhasneš!“ Zavrčela nebezpečně Hokage.

„Dobře, dobře… Ale jak byste mi asi tak teď mohla ublížit? Však mě ani nevidíte,“ rýpnul si. Odpovědí mu byla dobře mířená rána do břicha. V rychlosti tedy znovu zhasnul, aby předešel dalšímu útoku.

„Eh…“ Povzdechla si Shizune, „je čtvrt na tři ráno, jdem na střídání stráží – přesně, jak jste nařídila,“ nevypadala unaveně, její hlas zněl, jako by se před chvílí probudila z vydatného celodenního spánku.

„Že to ale byla doba,“ zamumlal pro sebe Zvrhlík, když se protahoval, „stejně už jste o nejlepší přišli,“ uchechtl se, hned ale hodil vyčítavý pohled na Tsunade. „Zkazíš každou zábavu,“ tentokrát mu krev z nosu tekla vinou pravé pěsti jeho kolegyně.

„Radši už půjdeme,“ zavrčela Tsu, chytla Jiraiyu za ucho a táhla ho ze dveří na chodbu, kde přece jen byla o něco větší zima. Skvěle je to probralo. „Žádné spaní,“ pohrozila jim a spolu se spolupracovníkem odkráčela. Nemohla se dočkat své pohodlné teplé postele.

„Jo a -“ Chtěla ještě cosi doplnit. „Tamhle leží plánek, ze kterého vyčtete, která kamera ukazuje co. Před tím Sasuke nějaké kamery vypojil, jak jsme zjistili, ale už jsou namontované zpátky. Kdyby nějaká přestala fungovat, zavolejte.“ Nabídla se velkoryse, ale tón jejího hlasu naznačoval, aby se o to raději ani nepokoušeli.

02:30, VILA
Ticho… Úžasné ohlušující ticho, takové, které vám téměř vyrazí ušní bubínky. Tedy, tak tomu bylo alespoň v přízemí. V patře, tam, kde měly všechny páry ložnice, se sem tam ozývalo chrápání (hlavně z jednoho nejmenovaného pokoje, chudinka Hinata si na to ale už zvykla, jen sebou sem-tam škubla nebo nevědomky zatahala blonďáka za vlasy).

V dalším pokoji se rozléhalo téměř nesrozumitelné mumlání, více či méně hlasité.
„Ano, Temi… Ne, Temi… Ne, nepujdeme se projet na oslovi… Jasně… Ano, bude tam i Gaara…“
Shikamaru, Shikamaru… Ty jeho sny ho jednou přivedou do problémů.

Ve vedlejším pokoji… překvapivě nic. Tamější obyvatelé spokojeně chrupkali, kofola na stole byla zpola prázdná.

Pokoj nejdál od schodů… byl tichý. Tedy, ne docela.
„Sa-Sasuke-kun…?“ Zašeptala dívka s růžovými vlasy. Nechtěla ho budit, nesnášela, když někoho rušila z poklidného spánku… Už hodinu se třásla zimou, která jí nedovolovala usnout, spali nepřikrytí. V pokoji ale bylo neobvyklé teplo. Prsty ho pohladila po tváři, jen se zavrtěl, pak ale pomaloučku otevřel oči.

„Hm…? Saky? Děje se něco?“ Zamumlal unaveně. Natáhl k ní ruku a odhrnul jí vlasy za ucho. Jen se dotkl její tváře, všiml si, jak je studená. Trochu ho to probralo, tázavě se na ní podíval.

„Zavřel bys, prosím, to okno,“ vylezlo z ní nakonec.

„Je zavřený, Saky,“ oznámil jí potom, co se o tom přesvědčil ohlídnutím za sebe.

Povzdechla si, rukou si začala přejíždět po paži, aby se zahřála.

„Je… Je ti zima?“ Zeptal se pak tiše. Odpovědí mu bylo krátké přikývnutí. Rychle vstal a přešel ke skříni v rohu pokoje. Nepotřeboval si rozsvěcovat, měsíc v úplňku ozářil celou místnost dostatečně na to, aby našel deku. Vytáhl jí, Sakuru do ní zachumlal.

„Lepší?“ Podíval se na ni. Přikývla, ale stále se třásla. Sasuke se posadil k ní na okraj postele, rukama si potřel oči. Povzdechl si, lehl si vedle ní a zezadu jí objal. Hlavu zabořil do jejích vlasů, čekal, až se dívka v jeho náručí uklidní.

„Zkus usnout,“ zašeptal, sám ale spánek neplánoval.

U SHIZUNE A GAIE
Zazvonil telefon. Oba obyvatelé místnůstky se po něm otráveně ohlídli.

„Kámen-nůžky-papír-teď!“ Střihli si akčně. Gai zničeně zaskučel.

„Tři výhry z pěti?“ Zkusil to. Odpovědí mu bylo razantní zavrtění hlavou a vítězný úsměv. „Fajn… Ale je to naposled!“ Zvedl se, přešel k otravné drnčící věci v rohu.

„Gai-sensei? To jsem zase já,“ ozval se dívčí hlas.

„Nepovídej,“ zabručel otráveně, „Ino, tobě asi časová pásma moc neříkají, že ano?“

„No – já – my vážně potřebujeme pomoct. Lidi tady si z nás udělali placenou atrakci, Kakashi-sensei byl prohlášen novou Lochneskou, chtějí ho zavřít do výzkumnýho ústavu!“ Zapištěla nešťastně. „Navíc po mně Itachi chce, abych ze zbytků balónu udělala propagační Aka-vlaječky! A – co – nech -“

„Ino? Jsi tam?!“ Zavolal Gai.

„Ne, tady Itachi,“ ozvalo se hvízdnutí, „vydrž, chce tě Orochimaru -“

Gai chňapl po pytlíku od brambůrků a začal s ním šustit do sluchátka.

„Říkals něco? Nějak tě ztrácím! Haló!“ Chrčel do toho, následně s velkým bouchnutím zavěsil. Oddechnul si, otočil se, chtěl se jít opět posadit, ale…

*CRRRING…!*

„Jsi na řadě,“ zabručel na tmavovlásku. Síla mládí ho opouštěla.

„Ale ty už stojíš,“ udělala psí oči. V duchu si napočítal do deseti, chňapl po sluchátku a přiložil si ho k uchu.

„Vzdej to, Itachi!“ Zavrčel nebezpečně.

„Gaii…“ Odpovědí mu bylo zavrčení ještě mrazivější, „Udělej, do háje, něco s tím Itachim a tou bandou, už volaj i mně!“ Lady Tsunade uměla nahnat hrůzu i po telefonu. Zelený mužíček znejistěl.

„Ha-haha-no-he,“ začal se nervózně smát, „jasně, jasně, však už jsem jim říkal, aby -“

„Víš o tom, že mám kontakty na upíry, kteří by ti vycucali i poslední mililitr krve, kdybys mě neposlechl?!“ Zabručela blondýnka.

„Edward Cullen? Vy se s ním znáte? Božínku, he,“ vydechl obdivně, „jo, jasně, dostanu je domů,“ přislíbil a zavěsil.

„Kdo to byl?“ Zeptala se Shizune, z tašky začala vytahovat růžové prasátko. „Promiň, Ton-Ton, úplně jsme na tebe zapomněli,“ zašeptala láskyplně. Prase nasupeně kvíklo.

„Musím něco zařídit,“ houknul na společnici, když si oblíkal koženou bundu, „je to v zájmu všech… Nejspíš už jim došlo jídlo,“ druhou část věty jen zamyšleně zachrčel pro sebe a nasadil si přilbu. „Ty to zvládneš sama, že? Napij se pramene mládí!“ Hodil po ní termosku s vodou s Novohradských hor a zmizel. Venku nasedl na svůj moped a mířil na letiště.

Žena překvapeně zamrkala a sledovala dveře, za kterými před chvílí zmizel.

04:39, VILA
Hlavní dveře cvakly, pomalu se otevřely. Dovnitř se vplížila modrovláska doprovázena chlapíkem s piercingy po celém obličeji.

„Wow,“ vydechla, „to je bejvák,“ otočila se kolem dokola. „Kdy už nám pořídíš podobný?“ Koukla se na zrzka vedle sebe.

„Konan, jak dlouho ti mám ještě vysvětlovat, že je krize? Až skončí naše práce tady, budeme rádi, když nám to vyjde na hezký byt,“ sám se ale také unešeně rozhlížel po stěnách a stropě, kterému vévodil obrovský závěsný lustr, vypadal, jako by ho zdobilo tisíce malých diamantů.

„Ani si neuvědomují, jaký tu mají luxus,“ zakroutila hlavou, posmutněla při vzpomínce na jejich chladnou jeskyni, kde dodnes žili.

„Ššš,“ ztišil ji, když se téměř rozvzlykala. Nereagovala na to. „Dobře, zatraceně, koupím nám tuhle vilu, až to všechno skončí, fajn?“ Mrknul na ni. Přestala simulovat pláč, vrhla se mu kolem krku a lípla mu pusu na tvář. Na hodinách naskočilo ´čtyři hodiny, čtyřicet tři minut´.

„Měli bychom pomalu jít nahoru,“ rozhodla. Když stále jen omámeně stál, čapla ho za ucho (respektive za jednu z náušnic) a táhla ho za sebou po schodech.

Když byli v patře, Pein vytáhl plánek.
„Uhm… Fajn, Shikamaru a Temari by měli mít pokoj tady.“ Ukázal na dveře, vedle kterých stáli. Na jeho vlastních cibulačkách se objevilo ´čtyři čtyřicet pět´. Akce mohla začít. Konan přikývla a pomalu otevřela.

„Já za to… nemůžu, Temi… To Kankurou… věř mi…“ Převalil se chlapec na posteli z jednoho boku na druhý.

„Jo, jsou to oni,“ zhodnotila situaci a přestala šeptat. Rozsvítila světlo a sáhla do kapsy v Aka-plášti. Vytáhla malé přenosné rádio (nebojte se, nejsme v Saw), zmáčkla tlačítko play.

„Shikamaru a Temari… Dodnes jste žili hříšným životem… Já vám dávám šanci to odčinit -“ Hlas byl tichý, chraplavý.

„Jejda, špatná strana,“ hekla. Vytáhla kazetu a přetočila ji na stranu ´A´. Když se na tuto roli včera s Peinem připravovala - bylo to po tom, co shlédli pár hororů v jejich kamenné televizi - rozhodla se jim to trochu zpestřit. Hráli si, mluvili do diktafonku, střídavě kazetu navíjeli a převíjeli. Výsledek vidíte sami.

Znovu zapnula rádio. Tentokrát se po pokoji začala rozléhat hudba. Jedna z mnoha písniček od Šmoulů. No co.

Piercing-man radši zavřel dveře, aby tím neprobudili ostatní.

„Budíček!“ Zakřičela Konan, přešla místnost, přiblížila se s rádiem k jejich klidným hlavám.

„Co?!“ Probrala se s leknutím Temi, posadila se a vyděšeně sledovala tváře dvou členů Akatsuki. Vlasy jí stály do všech stran.

„Co se, kruci, děje?!“ Shika byl spíš naštvaný, že mu někdo přetrhl krásný sen o jeho svatbě s Temari, která vedle něj momentálně seděla vzpřímená jako socha. „Co tu děláte?“ Obrátil se na Peina stojícího ve dveřích. „A vypněte tu hudbu, hučí mi z ní hlava,“ prskl. Když ho někdo tak prudce probudil, býval někdy nevrlý.

„Co by? Druhý úkol, nebo už jste zapomněli? Oblečte se, máte deset minut, pak na nás počkejte před dveřmi.“ Oznámil jim a po boku kolegyně opustil pokoj.

„Shikamaru,“ zašeptala unaveně, když ´rozmrzla´, „já nikam nejdu,“ zabořila hlavu zpět do polštáře. Tiše s ní souhlasil.

„Ale musíme,“ promnul si oči. Otočil hlavu na ní. Nevypadala, že by se ještě plánovala probudit. „Vstávej, Temi,“ pohladil jí po zádech. Nic. Povzdechl si.

„Fajn, chtěla jsi to sama.“ Zakroutil hlavou. Posadil se. „Máš poslední šanci,“ dal jí ještě možnost vstát samovolně. Nereagovala, pro sebe se usmál a začal jí lechtat. Začala se vrtět, ale snažila se ani jednou nezasmát. Nepovedlo se, svíjela se v křečích smíchu.

„Ne-nech toho,“ zaprosila. Při pohledu na její zmučený obličej jí propustil z pekla, vyhrabal se z postele a začal se oblíkat.

MEZITÍM OPĚT NA CHODBĚ
„Máme čtyři padesát, Konan, můžeme.“ Oznámil zrzek a otevřel dveře. Kolegyně vytáhla z další kapsy druhé (a poslední) rádio, jen co vešli dovnitř, pustila ho. Do uší se jim draly tóny písně ´Non, rámen de rámen´ od kapely ´Ichiraku´, kteří byli proslulí komolením známých písní.

Překvapením bylo, že to se spícím blonďákem ani nehlo, byl zaneprázdněn žužláním polštáře.

Pein vytáhl tajnou zbraň, čerstvé nudle, o nichž celá tato písnička je. Naruto zavětřil a vyletěl z postele.

„Á! Další Akatsuki!“ Ukázal na ně prstem. „Hin, vstávej! Je tu ten propíchanej a ta papírová ženská!“ Pak mu ale došlo, kde je a co se děje. „Aha… Pardon,“ u hlavy se mu objevila kapička.

Postavy v pláštích si povzdechly. „Druhý úkol, za pět minut před hlavními dveřmi.“ Pronesl ´propíchanej´ a zmizeli.

„Naruto-kun?“ Zamžourala unaveně, „Co-už mám vstávat?“ Zašeptala a namáhavě se posadila.

„Hm… Ne, máme pět minut, času dost,“ zasmál se a skočil zpátky za ní do postýlky. Hina se jen pousmála nad tím, jak znovu šťastně objal svůj polštářek, a vypravila se do koupelny.

05:00, VSTUPNÍ HALA
Shikamaru a Temi už čekali opření o stěnu. Vypadali celkem čile. Chvilinku po nich dorazila i Hinata, kousek za ní se šoural Naru, sem-tam do něčeho naboural (slavná Čínská váza je od nynějška pouze halda slavných Čínských střepů).

Hned za nimi přiběhli Peiník a Konan.

„Paráda, jsme všichni, můžem jít,“ písknul si potěšeně chlapík s Rinneganem.

„Počkat, a co Neji, Tenten, Sakura -“ Chtěla namítnout Temari.

„Řekl jsem, jsme všichni,“ zarazil ji zvednutím ruky, „tak na co čekáte? Mazejte, venku čeká auto,“ popohnal je.

„Heh, zajímalo by mě, kdo je řidič,“ prohodil Shikamaru tiše. Konan to zachytila, šibalsky se usmála.

„Radši to nechtějte vědět, byl jedinej volnej,“ zašvitořila.

„To – snad – ne!“ Zblednul Naruto, „To nás poveze Aloe vera?!“