Trosečníci, Odměna za Soutěž v Líbání 13

Než začnete číst...

Tak, je tu další díl ^^ Mimochodem, koukám, že zájem o tuhle povídku rapidně klesá, nemůžu kvůli tomu spát Na druhou stranu to ve mně ale probouzí nutkání psát ´čím dál delší a čím dál "lepší"´ kapitoly, aby se udržel alespoň jeden jediný čtenář To budu považovat za osobní úspěch, jestli někdo vůbec okomentuje poslední díl
Hezké čtení ^_^

„Pšššt!“ Ztišila ho Konan. „Na to je háklivý,“ vysvětlila.

„Tak nasedat, máme zpoždění,“ ozval se Zetsu – respektive, jeho černá půlka.

„Stejně tam ještě nebudou,“ zavedla s ní rozhovor půlka bílá.

„Ticho už,“ zívnul Pein a otevřel zadní dvířka, „nasedat,“ pokynul rukou.

„Tam – tam se všichni nevejdeme,“ zaprotestovala Hinata. No ano, zadní sedadla byla dělaná jen pro tři lidi.

„I pro to máme řešení,“ uklidnila je modrovláska, „Zetsu, prosím,“ koukla na něj. Než mrkli, dveře kufru vyletěly vzhůru.

„Můžete si střihnout, jaký pár pojede na sedačkách,“ nabídla jim velkoryse, „ale rychle,“ dodala, když na její výzvu nikdo nereagoval. Všichni obhlíželi onen úložný prostor; pavučinky a mravenci byli snad všude.

„Naruto, to je něco pro tebe, ne? Vždycky jsi tak odvážný,“ zamrkala Temi, „ty se s pár mravenci a pavouky v pohodě sžiješ, že ano?“ Její slova doprovázel nervózní smích.

„Samo-“ chtěl jí to potvrdit, když ale zahlédl, jakým způsobem se Hina dívá na chlupatého pavoučka, změnil názor. „Teda, měli jsme si střihnout, tak…“ Udělal krok dopředu, Shikamaru jakbysmet.

„Raz-“ Chtěli začít, Pein je však přerušil.

„Hele, víte, jak se jmenuje tento úkol, že? Hezky po historicku,“ dupnul si.

„He?“ Otočil se na něj zmateně Naru.

„Tak rychle!“ Černá půlka ztrácela trpělivost, zatímco ta bílá si spokojeně broukala.

„Prostě dělej to co já,“ ozval se najednou Shikamaru. Zatnul ruku v pěst a zvedl ji vysoko nad hlavu.

„Uh? Jasně,“ zapojil se blonďák.

„Pazourek – meč – hliněná destička!“ Odříkal Nara první věci, co ho napadly. Následně se vítězně usmál.

„Ne – to ne,“ zakňučela Hinata, když spatřila Narutův bledý obličej. To už Temari vesele hopkala na jednu z pohodlných sedaček. Konan i Pein byli dávno nasoukáni vevnitř, o něčem se zapáleně bavili.

„Tak… tak si jdem sednout, no,“ rozhodl nakonec Naru a začal se plazit do stísněného prostoru. „Au – to je hřebík?“ Zaskuhral. Hinata se ani nehnula.

„No tak, Hin, pojď,“ usmál se najednou Naruto. Věděl moc dobře, co na ní zabírá. Neochotně se tedy začala škrábat nahoru. Skoro se chtěla posadit, ale blonďáček si ji stáhl na klín.

„Přece nenecháme krásnou slečnu sedět ve špíně,“ zapředl, následně se zasmál.

„Jedem!“ Zařval Zetsu nervně, kufr se s bouchnutím zavřel a auto s rachotem rozjelo.

05:15, VILA
Dveře se opět otevřely, dovnitř vešly další dvě postavy a – no, byli to,… zkrátka, řekněme ´dva a půl chlapa´. Velký modrý muž vedl za ruku malé modré asi roční dítě. Za nimi se plížil chlápek s krabičkou cigaret v kapse.

„Velký domek,“ zkonstatovalo dítě, nadšeně ukazovalo na obrovskou květinu v rohu.

„Lojzíku, kroť se,“ zavrčel otec, „a vy, Asumo, dojděte pro ně nahoru, já jdu s malým hledat záchod,“ poručil. Kouřící šelma přikývla a letěla k ložnicím. Kisame se podíval na svého potomka, následně z tašky vybalil náhradní plínku.

„Ryba, ryba!“ Začal se Alois smát.

„Neříkej mi tak, já jsem táta,“ zavrčel nevrle, psychicky se připravoval na to, co příjde. Zaradoval se, když objevil dveře s cedulkou ´WC´ a spolu se synem za nimi zmizel.

MEZITÍM V HORNÍM PATŘE
Asuma procházel chodbou. Jeho práce byla o něco lehčí, přece jen už na první pohled poznal, jaké dveře skrývají zbývající dva páry (nemusíte mít geniální mozek na to, abyste poznali, jaké ze čtyř dveří jsou již otevřené).

Vzal za kliku a otevřel první z nich. Na posteli spokojeně chrupkali Neji s Tenten, láhev od kofoly byla úplně prázdná. Vytáhl z kapsy jediné rádio, které mu bylo přiděleno, a stiskl ´play´.

„…To je náš príbeh, cítim blízky páád,“ rozlehl se pokojem ženský hlas, který v zápětí vystřídal drsný rapper, „Tak to pochop už je konec…“

„Úú… vysloveně jsem žádal, ať mi nedaj tuhle ohranou slátaninu,“ fňuknul si.

„Huh? Co se děje,“ z postele se ozval rozmrzelý Tentenin hlas.

„Vstávejte!“ Zavolal nekompromisně jounin stojící ve dveřích.

„Doufám, že někdo umírá,“ zavrčel Neji, protíral si oči.

„Tady nejsi ve Shrekovi, chlapče,“ uchechtl se muž nad vzpomínkou na žabího krále ležícího na smrtelném leknínu, „máte deset minut, sejdeme se v kuchyni,“ hvízdnul a zmizel.

„Dej mi napít,“ zaprosila Ten, ještě více se zachumlala do peřiny.

„Hm…“ Zamyslel se Neji, když si flašku kofoly pohodil z jedné ruky do druhé, „jsou tam dvě kapky, jednu mi nech,“ podíval se na ní.

„Jasně, jako vždycky,“ usmála se zářivě a lokla si. „Jejda,“ poškrábala se na hlavě, „promiň,“ udělala psí očka.

„Ach jo,“ povzdechl si a zhroutil se zpět na polštář.

U ASUMY
Kouřící šelma opět zívla. „Proboha, tohle je vážně nelidskej čas,“ zamumlal.

„Počkej na nás!“ Zavolal na něj Kisame, v náručí držel již voňavého Lojzu.

„Tak makej,“ zívnul znova.

„Já za to nemůžu, on je hrozně těžkej,“ gestikuloval tiše, aby synka neranil, „zkoušels někdy nýst žraločí dítě?! Chudák Dei, jak to může zvládat doma s oběma,“ zachrčel.

„Tatí, jí tady chci Gabíka!“ Zakňouralo děcko. Jak fixovaná jsou na sebe některá dvojčata. Ale když matka rozhodne, že alespoň Gabriel zůstane doma a bude jí dělat společnost, nedá se nic dělat.

„Zmlkni,“ zabrblal modrásek a položil ho na zem, ať si to tu prohlídne sám, „a my jdeme,“ otočil se na Asumu.

„Dobře, máš přednost,“ kývnul a hodil po něm rádiem. Blue-man se ďábelsky usmál a bez zaklepání vtrhnul do posledních zavřených dveří. Ani se nerozhlédl a zapnul novou ´budící písničku´.

„… Hříšná těla, křídla motýlí… vyhni se botám, který…“ Kisame se poblouzněně usmál, pak ale s předmětem naštvaně hodil na zem. Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, že tuto písničku dostal po třech dnech věčného přemlouvání. Byl jí posedlý (nebuduji zmiňovat, jak jeho posedlost vypadala – jediná písnička v jeho MP4ce, vyzvánění, text pověšený na ledničce a fotka Anety hned vedle postele). Kdyby tak měl křídla motýlí…

„Hej, hrdličky, nový den, vstávejte,“ ozvalo se zpoza něj.

SOCHA SVOBODY, USA
Zelený panter právě vystupoval z malého taxíku. Dal řidiči dýško, poděkoval Bohu za ten tryskáč, co si na letišti vypůjčil, a rozběhl se k nohám sochy.

„Ino, Itachi! Jste tam?!“ Zakřičel, když ale uviděl modrajícího Orochimara houpajícího se na konci svého dlouhého jazýčku, bylo mu to jasné.

„Haló, dobrý muži,“ otočil se na nejbližšího policistu, „nedá se nějak vylízt nahoru?“ Zeptal se nadějně.

„Bohužel, pane, ti šílenci se tam zachytili ve špatnou dobu, zrovna opravujeme vnitřek, nedá se tam projít,“ zavrtěl hlavou.

„Takže potřebujeme jeřáb,“ poškrábal se na hlavě, „a taky plachtu, ten s dlouhým jazykem se bude muset pustit, jinak se do tý doby udusí,“ dodal.

V AUTĚ ODVÁŽEJÍCÍM PRVNÍ POLOVINU NA DRUHÝ ÚKOL
„Pomoc!“ Pískla Temari, když jí na hlavě přistál jeden z pavouků z kufru.

„Naruto, nech toho!“ Zavrčel otráveně Shikamaru, vzal pavoučka za nožku, hodil ho na podlahu a rozšlápl.

„Promiň, Temi, netrefil jsem se,“ houknul Naru zezadu, lišácky se zasmál.

„Naruto-kun,“ oslovila ho Hinata naoko pohoršeně, když bral nyní již posledního žijícího pavouka a chystal se rychle s ním skoncovat – opět ho posadit Shikamarovi do vlasů.

„Pššt,“ přiložil jí prst na ústa, „však nám tady stačí ti mravenci, ne?“ Koutky mu cukaly. „Jo a je tohle šlupka od banánu, nebo týden se rozkládající krysa?“ Zavolal už nahlas dopředu, otázka byla určena Zetsuovi.

„Krysa,“ odpověděla černá půlka.

„Kdepak, banán,“ namítla bílá. A nová konverzace byla na světě. Rozruch stačil na to, aby Naru upustil ´chlupáčka´ kamsi za sebe.

VE VILE
„Vy jste ho neslyšeli?!“ Prskl o sekundu později Žralok.

„Hm? Kde – kdo -“ Začala nesrozumitelně žvatlat probouzející se Sakura. Všimla si ruky omotané kolem jejího boku. „Sasuke-kun?“

„A-ano?“ Zamumlal tiše, oči ale neotevřel.

„Prej ´Sasuke-kun´,“ ušklíbl se právě příchozí Lojzík, pokusil se napodobit její hlas, vyznělo to jako něco mezi plovoucím sumcem a naštvanou lasičkou (ne, to není správně, neříkejte si o něm, že je to ´kluk šikovná´).

„Celej po mně,“ pochválil ho hrdý otec, rukou mu prohrábl blonďaté vlásky.

„Máte asi tak pět minut, jakmile ručička hodin poskočí na ´půl šesté´, musíte být dole v kuchyni. Dobré ráno, mimochodem.“ Otočil se na podpatku a v doprovodu modré rodinky vyšel z pokoje, zavřel za sebou dveře.

„Co to říkal?“ Zeptal se Sasuke unaveně. Od té chvíle, co ho v noci dívka ležící vedle něj probudila, ani nezahmouřil oko. Když se mu pak konečně podařilo usnout, zas ho ženou z postele. Chudáček.

„Nemám tušení,“ broukla do polštáře, začala ze sebe stahovat deku. Když narazila na Sasukeho ruku, lehce ji pohladila. „Ale myslím, že to bylo něco o tom, že dole je přichystaný chleba s čerstvým rajčetem,“ usmála se. Čekala, že černovlásek akčně vyskočí z vyhřáté postele, zaslechla však jen pravidelné oddechování.

Poznámky: 

Vše napsáno výše, snad se líbilo ^^

Příští díl: Nevypadá to tak hrozně - za týden - sobota/neděle ^^

Edit1:

Jak to je aktuálně s novou kapitolkou?

Kdyby to někoho zajímalo, jsem v extra-nudném stádiu ´osmdesátého třetího čtení´, kdy se snažím vymýtit opakující se slova, překlepy, divná souvětí... A nikdy se to stejně nepovede úplně ^^; nop, když už to člověk zná, leccos lehko přehlídne... Chtělo by to beta-readera, to by se pak dalo s klidnou duší spát... :D

Edit2: Něco z kapitoly 14

POZOR! Spoiler!

Pootočila hlavu a musela se usmát. Příčilo se jí to, ale musela ho probudit. Chtěla se otočit na druhý bok, když ale pohnula nohou, ostrá bolest jí připomněla, co se včera dělo. Kousla se do rtu, vzala Sasukeho ruku, dala ji stranou a pomalu se posadila. Podívala se na hodiny a překvapeně se nadechla.

„Sasuke-kun?“ Oslovila ho, trochu přidala na hlase.

„Hm?“ Odpověděl po chvíli.

„Měli jsme být dole, před třemi minutami,“ A co dál se dovíte po vydání kapitoly ^^