Mise jen pro dva I.

Ve vesnici ukryté v listí pomalu začínalo jaro. Počasí bylo stále teplejší a teplejší, květiny rozkvétaly a zvířata ožívala. Jak ninjové, tak obyčejní lidé ve vesnici, si ho vychutnávali nejrůznějšími způsoby. Buď celé dny trávili pod rozkvetlými Sakurami, a nebo leželi u vody. Každý byl spokojený. Ale i přesto mezi nimi byly vy-jímky, které trávily slunečné dny doma. Jednou z těchto vy-jímek byla například drobná tmavovláska, Hyuuga Hinata. Ven ji nevytáhli ani kamarádky, či členové týmu. Zkoušela to dokonce i její rodina, i když dopředu věděli, že je to prohraný boj.
Výsledkem toho všeho bylo, že už několik dní, ani jednou nepřešla práh domu. Seděla v okně a hleděla na jasnou oblohu. V hlavě ji vířily ty nejrůznější myšlenky. Všechny se týkaly jednoho usměvavého kluka, který si už před dlouhou dobou vzal její srdce. Její láska k němu byla upřímná a velmi silná. Věřila však, že ani její nebo jeho smrt by ji nezabránila, milovat ho dál. Na obloze se znovu objevilo slunce, které bylo až doteď pod mrakem. Musela přivřít víčka. V duchu se ji vybavily jeho blankytně modré oči a povzbuzující úsměv, kterým vždy každého oslnil. Nikdy o něj nechtěla přijít. Jen z té představy se ji udělalo nevolno. Jako kdyby ji na hruď někdo položil tunový balvan. Automaticky začala ztěžka oddechovat a celá zmalátněla. Byl to neúprosný a nepříjemný pocit. Necítila ho však pořád. Převažovala hlavně radost a štěstí. Kdykoliv ho viděla, na tváři se ji objevil jemný úsměv, a vždy se ji zlepšila nálada. Naposledy, když se setkali, se však něco změnilo. Nebyla schopna ten pocit přesně posoudit. Byla šťastná a zmatená zároveň....

Vzpomínka

Byl to týden, co se Tým 7 a Tým 8 potkali v budově Hokage. Tým 7 se právě vracel od Hokage, kde podávali zprávu o jejich misi.
„Yo. Naruto, Sakuro! A ... Sai!” pozdravil je nadšeně Kiba, i když u Saie se trochu pozastavil. Připadal mu divnější než Sasuke. Navíc to byl hrozný uchyl a moc si dovoloval. Raději to však už neřešil.
„Ahoj.” odpověděli mu všichni tři najednou.
„Jste se vrátili z mise?” začala se vyptávat Sakura. Kiba na souhlas přikývl a vysvětloval, jejich misi. Posléze se k nim přidal i zbytek z obou týmů. A Kakashi ve společnosti Kurenai, znovu vstoupil do Hokageho kanceláře.

„A jaká byla mise u vás?" zeptal se týmu 7 Kiba, když skončil s vyprávěním.
Naruto jen pokrčil rameny. „V pohodě, jako obvykle."
Sakura protočila panenky a dloubla ho do boku. Ten se naštval a začali se spolu hádat. Ostatní jen se zájmem přihlíželi.
„Jako pes a kočka." neodpustil si Sai menší rýpnutí. Sakura ztuhla a pomalu se na něj otočila.
„Sakra! To nevypadá dobře." pomysleli si všichni na chodbě, kromě Saie, který se na Sakuru usmíval.
„Copak se děje, Sakuro?" optal se ji nevinně. Růžovláska se na něj mile usmála. V tu chvíli ji zaplála pěst chakrou. A než se stačil vzpamatovat, schytal takovou, že i zdí proletěl. Sakura však ještě neskončila. Došla si pro něj a začala s ním zběsile třást. Hlasitě na něj křičela, on ji však nevnímal.
„Je čím dál víc výbušná." problesklo Narutovi hlavou. nahlas to však neřekl. Nerad by následoval příkladu jeho parťáka. Najednou se vedle něj někdo zahihňal. Otočil se tím směrem a pohledem se střetl s Hinatou.
Ta však okamžitě uhnula červená až za ušima. Pousmál se. Líbilo se mu, že kdykoliv se na ni podíval, takhle zčervenala. Žádná jiná dívka na jeho pohled takhle nereagovala. A jemu se to zamlouvalo. Připadala mu tak trochu jiná, ve srovnání s ostatními dívkami, které znal. Nejvíce ho fascinovaly její dlouhé tmavé vlasy, které kontrastovaly se světlýma očima. Ty byly sněhově bílé a vyzařovala z nich její nevinnost a milá povaha. Už dlouho si s ní chtěl promluvit, ale zatím k tomu nebyla příležitost. Teď se ji však hodlal chopit.
„Hinato-chan. Jak bylo v Suně?" promluvil na ni a sledoval jak překvapeně zvedá hlavu.
„B-bylo to skvělé. Gaara-kun, je skvělý hostitel, i když toho někdy moc nenamluví." pousmála se opatrně.
Zasmál se a přikývl na souhlas. „To je pravda, Gaara byl vždycky spíš ten tišší!"
„Hmm, moc rád bych ho viděl." dodal popravdě a zahleděl se někam do dálky. Hinata byla zaskočena jejich rozhovorem. Nečekala, že by ji někdy takto oslovil, ale byla ráda.
„Možná by jsi mohl požádat Tsunade-sama, aby příští misi do Suny dala tvému týmu." navrhla mu po chvilce. Zapřemýšlel nad jejím nápadem.
„To je bezva nápad. Díky Hinato-chan. Určitě se jí zeptám." souhlasil a zářivě se na ni usmál. Znovu zčervenala a jemu nad tím zase poskočilo srdce.
„Naruto! Už musíme jít!" zakřičela na něj Sakura. Okamžitě se otočil po jejím hlase. Chtěl namítat, ale pod jejím přísným pohledem, raději zmlkl. Rychle se otočil a omluvně se usmál.
„Gome, Hinato-chan. Uvidíme se zase někdy jindy." Ani nestačila odpovědět a byl pryč. Zanechal ji tam naprosto zmatenou.

Konec vzpomínky

Od té doby se ani jednou neviděla. Díky tomu měla Hinata dost času přemýšlet, ale stále byla z jeho postoje, zmatená. Nevěděla jest-li jeho zájem byl náznak toho, že se mu líbí nebo, že ji považuje za kamarádku. Ani jedním si nebyla jistá. Povzdechla si a zavřela oči. Nechala ať jemné sluneční paprsky dopadají na její bledou tvář. Tím její líčka jemně zrůžověla a po těle se ji rozlil příjemný pocit tepla. Když ji začínalo být až příliš teplo, otevřela oči a dlouze se protáhla. okamžitě zjistila, že je celá ztuhlá a má velkou žízeň. Pousmála se.
„Myslím, že nemá cenu se tím teď zabývat. Stejně se nic nezmění." prohlásila rozhodně a slezla z okna. zamířila ven z pokoje, směrem do kuchyně. V celém době byla sama, a byla za to ráda. Aspoň měla chvilku jenom pro sebe.
Po paměti sáhla do skříňky a vytáhla hrníček. Napustila si do něj obyčejnou vodu. Právě když si přiložila hrníček ke rtům, někdo zazvonil. Leknutím se nečekaně polila.
„Kdo to může proboha být?!” nadávala, když naštvaně kráčela ke dveřím a utírala si mokrý obličej. Rázně chytla za kliku a prudce otevřela dveře.

Naruto kráčel podél velké zdi, která byla neuvěřitelně dlouhá. Za ní bylo postavené ještě neuvěřitelnější sídlo. Patřilo stavnému klanu Hyuuga.
Už šel několik minut, ale zeď stále nekončila. „Ta zeď je snad nekonečná!" zavrčel si pro sebe naštvaně. Přesto však kráčel dál. Když konečně o několik metrů dál spatřil roh budovy, zajásal a přidal do kroku. Těsně v půlce se však zarazil a vzhlédl směrem k oknům. V samým překvapení otevřel pusu dokořán, ale nevydal ze sebe jediný zvuk. Jen užasle hleděl na tmavovlasou dívku, co seděla v okně. Celý svět se pro něj zastavil. Vše kolem něj ztichlo. Vnímal jenom ji a nic jiného.
Měla na sobě černé tričko na ramínka a kratší volné kraťase fialové barvy. Dokázal poznat každý rys, záhyb její postavy. Pozoroval jak si vítr hraje s jejími vlasy a odhaluje tak její štíhlí krk. Dokonce si všiml, jak se její kůže stříbřitě leskne, když na ni dopadne sluneční paprsek. Byl to fascinující pohled a on nebyl schopen od něj odtrhnout pohled. A ani by to neudělal, kdyby se nepohnula a neotevřela oči. To ho okamžitě vzpamatoval a rychle se rozběhl k hlavní bráně. Měl strach, aby ho nezahlédla a nemyslela si o něm nic špatné.
Před hlavní bránou se musel chvilku vydýchávat, aby nabral dech. Ale co bylo důležitější, aby vyhnal její obraz z hlavy. Když už se konečně cítil aspoň trochu klidný, zhluboka se nadechl a zazvonil.
Chvíli nic neslyšel, ale postupně zaznamenal blížící se kroky. Naposledy se nadechl a vydechl. Klika před ním se pohnula. Hned na to se otevřely celé dveře a před ním stanula zamračená Hinata. Její výraz se však okamžitě změnil k překvapení a tváře ji zrudly.
„Sakra! Proč musí vypadat tak roztomile, když se červená?!" zanadával Naruto v duchu a nervózně se usmál. Měl co dělat, aby se udržel na místě.
„Naruto-kun? Co tady děláš?" divila se stále překvapená Hinata. Jakmile uslyšel její hlas, přeběhl mu mráz po zádech.
„Asi jsem se zbláznil! No tak, Naruto! Uklidni se, jsi přece chlap, ne?!" nabádal se v duchu.
„Ahoj Hinato-chan. Jen jsem ti přišel říct, že spolu máme misi. Právě jdu od Tsunade, která mě za tebou poslala." vysvětlil a nasadil úsměv, i když trochu nemotorný. Překvapeně zamrkala.
„My máme misi? Jen my dva? Spolu? Teď hned?" koktala zmateně. Teď se konečně opravdu usmál a přikývl.
„Ano, teď. Jen my dva. Spolu." odpověděl ji se smíchem. Sledoval jak zrudla ještě víc, ale také se usmála a otevřela víc dveře.
„Tak pojď dál. O čem je ta mise vůbec?" zajímala se a zavedla ho do obývacího pokoje. Posadil se pohovku, ona na proti němu do křesla. Měl co dělat, aby po ní stále nekoukal. Dělal jako, že se rozhlíží kolem sebe. Nakonec to, ale vzdal a podíval se na ni. Okamžitě ji vyrazil na tváři ruměnec.
„Chtěla jsi vědět o té misi, že?" promluvil nakonec jako první. Jen nesměle přikývla.
Zhluboka se nadechl a začal vysvětlovat. „Máme za úkol jít do nedaleké vesnice. Útočí na ni neznámí ninjové, kvůli vzácnému svitku, který vlastní nějaký muž. Ten vede restauraci. My máme svitek ochránit, ale tak aby jsem u nikoho nevzbudili podezření. Proto budeme v restauraci pracovat a bydlet. O nás bude vědět jenom ten muž. Nikdo jiný. Podle Tsunade by to měla být B-ranková mise. Jo a kdyby to bylo opravdu moc nebezpečné, máme povolení svitek i zničit."
V místnosti nastalo ticho. Díval se jak vstřebává informace s naprosto vážným obličejem.
„Dobře, hned budu sbalená." oznámila mu po chvíli a vyřítila se po schodech do svého pokoje. Konečně se mohl uvolnit. Zhluboka si povzdechl a zaklonil hlavu. Bez sebemenšího zájmu hleděl na strop.
„Tak jsem zvědav, jak tahle mise dopadne." zašeptal a nad představou, že s spolu stráví nějaký čas v neznámém městě, byl celý nesvůj. V tu chvíli se ozval dusot. O chvilku později se tam objevila Hinata i s batohem v ruce. Měla na sobě své normální oblečení. Fialovou mikinu a černé tři-čtvrťáky. Naprosto klidný se na ni podíval a usmál se.
„Můžeme jít." pobídla ho a vyrazila ke dveřím. Obuli se a společně vyšli z domu. Černovláska byla celkem nervózní. Šla po boku svého vysněného. Ruce se ji třásly nervozitou, neschopna se ji zbavit. Povzdechla si a po očku se podívala na Naruta.
„Jen doufám, že na misi se nic zlého nestane." pomyslela si a bok po boku vyběhli z Konohy.