Mise jen pro dva II.

Pršelo. Kapky deště hustě dopadaly z temného nebe. Byly tak blízko u sebe, že nebylo pořádně vidět ani na krok. Země se pod prudkým náporem deště rozbahnila. Voda v potocích a řekách se přelévala přes břehy. Nikdo, kdo měl zdravý rozum, v tom to počasí nevycházel.
Silný déšť vystřídalo krupobití. To však trvalo jen chvíli. Déšť´ byl zase zpět. V tu chvíli temná mračna prozářil blesk. Na krátký okamžik tak osvětlil dvě zahalené postavy, jak se neuvěřitelnou rychlostí řítí lesem. Celé je zahalovali černé pláště, které za nimi, v běhu, divoce vlály. Kličkovaly, jak zajíci co prchají před dravcem a prodíraly se spletitými zástupy stromů a ostatních rostlin.
Ztěžka oddechovaly. Byly na pokraji svým sil. Přesto běželi dál. Najednou les začal řídnout a v dálce se objevily slabé záblesky světla. Sáhli si na dno svých sil a naposledy zabrali. Zastavili se na prahu lesa, který je odděloval od krajiny před nimi. Rychle ho překročili.
Byli slyšet jejich překvapené vzdechy. Před nimi se objevilo rozlehlé prostranství a uprostřed něj bylo město. Zářilo nejrůznějšími barvami a v ulicích bylo rušno. Lidé nedbali na to, že venku zuří bouřka. Spokojeně se procházeli po ulicích, nakupovali, smáli se, a hovořili o nejrůznějších věcech.
Obě postavy na sebe pohledy. Nevěděli co říct, tak jen pokrčili rameny a rozběhly se dolů po svahu.

Konečně se ocitly na rušné ulici. Celou ulicí se táhly různorodé stánky, které barevně světélkovaly. Jak se rozhlížely kolem sebe, všimly si, že z nějakého důvodu ve městě neprší. Zvědavě zvedly hlavy a zadívaly se na nebe. To bylo stále černé a nepřátelské, jako před pár minutami, kdy probíhaly lesem. Pohlédly zpátky před sebe a zahleděly se na obyvatele kolem nich. Nikomu to však nepřipadalo zvláštní.
„Myslím, že už nemá cenu si ty pláště nechávat.” poznamenala vyšší postava mužským hlasem. Odvázal si plášť a odhalil tak slámově žluté vlasy. Lehce mu padaly do tváře a zakrývaly tak jeho jiskřivě modré oči.
Nadšeně se rozhlédl kolem sebe a na tváři se mu rýsoval úsměv, když sledoval jak se kolem něj všichni baví. Pohlédl na drobnou postavu vedle něj.
„Tak už si ten plášť sundej, Hinato!”
Povzdechla si, ale udělala, co říkal. Také si ho sundala a tím se jí rozpustily dlouhé tmavé vlasy. Lehce si rukou pročísla ofinu a své sněhově bílé oči upřela na svého společníka.
„Naruto-kun, měli by jsme si pospíšit. Už dávno jsme měli být na místě.” připomněla mu tmavovláska. Když na něj hleděla, tváře měla lehce narudlé. Naruto si povzdechl.
„Však já vím.”
„Dobře, tak půjdeme.” usmála se na něj tmavovláska a vytáhla z kapsy malý lístek. Byla na něm napsaná adresa restaurace, a mapka okolí, do které mířili. Naruto ji nakoukl přes rameno, až sebou překvapením trhla. Dělal jako že to neviděl, ale v duchu se sám pro sebe usmál.
„Tak kudy?” zeptal se jí. Nervózně se rozhlídla kolem sebe a hledala nějaký orientační bod. Vydali se pomalými kroky po ulici. Po pár minutách konečně došli na velké náměstí, kde bylo ještě víc lidí než v ulici, kterou šli.
„Hmm, teď bychom měli jít směrem na sever. Ta restaurace je jen několik metrů od náměstí.” konstatovala spíše pro sebe Hinata a vydala se do uličky, která vedla na sever. Její společník ji poslušně následoval. Dobře věděl, že na čtení z map nikdy nebyl a nebude.
Bok po boku kráčeli přeplněnou ulicí dokud Naruto nespatřil velký neonový nápis Restaurace u Kvetoucí Sakury. Už od prvního pohledu to byla luxusní restaurace. Okamžitě zamířili ke dveřím. Zvědavě vešli dovnitř, kde je čekalo zklamání. Byla to naprosto obyčejná restaurace. A i přesto, že nebyla luxusní jak se zdálo, bylo tu mnoho lidí. Mezi kulatými stoly z masivního dřeva pobíhala dívka se dvěma muži. Byli ve stejném věku jako oni dva.
Energicky roznášeli objednávky a přijímali další. Hinata se zahleděla na drobnou dívku. Měla jasně žluté oči a kratší rezavé vlasy, ve kterých měla posazenou černou čelenku. Byla oblečená do bílé halenky a kratší černé sukně. Na štíhlých nohách měla bílé punčochy a boty na menším podpatku. Při pohledu na dívku, zčervenala. Nedokázala si sama sebe představit v tom stejném. I Naruto se poohlédl. Zaměřil se na chlapce co stál pár metrů od nich. Měl hnědé vlasy a tmavě modré oči. Jeho tvář byla ostře řezaná, a dokonce i jeho oči byly pozorné a ostražité. Oblečen byl do bílé košile, kterou měl mírně rozepnutou a kolem krku modrou kravatu, která ale jak se zdálo byla jen na ozdobu. Ten druhý měl vlasy černé a oči také tmavě modré. Jen jeho rysy nebyly tak ostré. I pohled měl milejší. Avšak na tváři měl dlouhou jizvu, která se mu táhla pod pravým okem. Byl stejně oblečen jako ten druhý. Naruto došlo, že to budou bratři.
Podíval se na Hinatu a ta se podívala na něj.
„Mám nápad.” prohlásil a vytáhl ji pryč z obchodu.
„Co se děje?”
On ale stále nic neříkal. Když došli k první zastrčené uličce, zatáhl ji tam. Chvilku se kolem sebe rozhlížel, dokud si nebyl jistý, že je vše v pořádku. V ten okamžik se na ni otočil.
„Měli bychom si změnit podobu. Jsme moc nápadný. Nemyslím si, že na světě je hodně blonďáků s modrýma očima a lidí s bílýma očima jako máš ty.” vyhrkl a naléhavě se na ni podíval. Černovláska na něj stále šokovaně zírala. Když ale zjistila, že už domluvil vzpamatovala se a zapřemýšlela se. Nakonec pomalu kývla.
„Myslím, že máš pravdu, Naruto-kun. Ale obyčejné henge je moc nespolehlivé.” upozornila ho.
„Já vím. Znám lepší.” jako na ukázku složil prsty do podivné pečetě a zavřel oči. O chvilku později se začal měnit a Hinata sledovala jak se jeho blonďaté vlasy mění na bílé. Jizvy na tváři mu zmizely a na uchu se mu objevila náušnice. Dokonce se mu změnilo i oblečení. Takže teď tu stál v tmavě modrém kimonu. Když otevřel oči měl je zářivě červené.
Užasle na něj hleděla. Nedokázala pochopit, že i když si takhle změnil podobu, stále vypadá nádherně.
„Páni.” unikl ji menší povzdech a Naruto se usmál.
„Nebyl jsem si jistý tou kombinací, ale zdá se, že se povedla. Teď to zkus ty. A myslím, že bude lepší, když si uděláš stejné oči jako já. Když budeme vystupovat jako sourozenci, nebude to tak nápadné. Hinata pouze přikývla a složila ruce do stejné pečetě.
„Takže červené oči, černé vlasy a v nich pramínky červené. Plus kratší bílé kimono, černé kraťase a černé vysoké boty. Jo, to je vše.” pomyslela si a stále dokolečka si to promítala v hlavě. Naruto s úžasem sledoval jak se její šaty mění, stejně tak i vlasy, který získaly ještě tmavší odstín. Teď se v nich ale rýsovaly jemné červené pramínky. Žasl stejně jako předtím ona.
„Je nádherná.” problesklo mu hlavou a usmál se. Sledoval jak otevřela oči, které teď měli stejnou barvu jako jeho.
„Teď můžeme jít. Pochybuji, že by nás teď někdo poznal.” zasmál se a vzal ji za ruku. Okamžitě zrudla, ale neodporovala. Vždyť teď jsou přece sourozenci, ne?
Znovu došli před restauraci a teď už rozhodněji vešli dovnitř. Bylo to tam úplně stejné jako, když odešli. Zhluboka se nadechli a pohledem vyhledávali ty tři. Konečně uviděli dívku, jak stojí pět metrů od nich. Přišli k ní.
„Promiň, ale mohla by jsi nám říct, kde bychom našli tvého šéfa?” zeptal se Naruto. Dívka na ně upřela své světle žluté oči.
„Vy jste ti dva nový, že?” promluvila na ně melodickým hlasem. Přikývli.
„Těší mě, já jsem Arven. Počkejte chvilku tady.” vychrlila na ně a zmizela i s objednávkou. Za okamžik byla zpět.
„Pojďte za mnou. Tenjou-san už na vás čeká.” oznámila jim a vydala se svižným krokem, k dlouhému barovému stolu, kde stály dva chlapci zhruba v jejich věku.
„Ten černovlasý je Shigeno a ten menší je jeho mladší bratr Narumi.” přestavila je Arven. Když zaslechli své jména, otočili se. Pohlédli na Naruta a Hinata. Stejně jako Arven si je prohlíželi, a usmáli se na ně. Hinata zjistila, že se na ni Shigeno dívá o něco déle než na Naruta. Neklidně se ošila a ještě pevněji stiskla svému “bratrovi” ruku. Ten jako by její neklid vycítil ji stisk oplatil a ochranitelsky se narovnal. Jinak však na sobě nedal nic znát.
„Já jsem Endou Ryuusuke a toto je má sestra Yuuka.” ozval se “Naruto” Ryuusuke.
„Ryuusuke-kun, Yuuka-chan! Šéf už na vás čeká.” zavolala na ně Arven, která už stála u dveří, do zadní části restaurace.
„Už jdeme.” odpověděl Ryuusuke a společně se sestrou se vydali za ní. Oba, ale cítili jak je doprovází pohled jednoho z bratrů. Vůbec se jím to nelíbilo.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Starší muž, který seděl za velkým stolem vzhlédl. „Vstupte!”
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupily dvě dívky následovány bělovlasým mužem.
„Tenjou-san! Přivedla sem vám sem ty dva nové.” promluvila Arven a ustoupila, aby si je mohl prohlédnout.
„Děkuji ti, Arven. Teď můžeš jít.” propustil ji a počkal až odejde. Pak se obrátil na ty dva a prohlédl si je.
„Vy dva jste z Konohy, že?” Zároveň vstal a došel před ně.
„Ano, Tsunade-sama nás poslala, aby jsme vám pomohly.” řekla Yuuka a usmála se. Majitel se přizpůsobil jejímu ztlumenému hlasu.
„Jsem vám velmi vděčný.” děkoval jim a uklonil se.
„To je v pořádku. Jinak já jsem Endou Ryuusuke a tohle je Yuuka.” představil se Ryuusuke. Dostal se mu skeptický pohled.
„Co se děje?”
„Mno, já jen jest-li je bezpečné tady pronášet vaše jména a tak ... “ vysvětlil své obavy. Černovláska se usmála a naklonila se k němu blíž.
„Nebojte se, Tenjou-san. Naše podoby a jména jsem si změnily. Nikdo nás nepozná.”
Bylo vidět, jak si oddechl.
„To rád slyším. Ale už toho nechme. Věřím, že jste velmi unavení po cestě. Co kdyby jste začaly až zítra a teď šli spát?” navrhl jim. Nadšeně přikývli.
„To by od vás bylo velmi laskavé.” poděkovali a všichni tři vyšli ze dveří kanceláře.
Zamířili dál chodbou, kterou přišli. Míjeli mnoho dveří až došli úplně na konec. Tam se před nimi otevřely úplně poslední dveře a vešli dovnitř.
„Omlouvám se, ale tohle je poslední pokoj, který mám k dispozici.” hlesl a nechal ty dva projít dál do místnosti. Zatajil se jim dech, když uviděly dvě postele vedle sebe. Yuuka okamžitě zčervenala. V šoku nedokázala nic říct.
„To je v pořádku. Už od dětství jsem s Yuukou pořád spolu. Takže nám to naprosto vyhovuje.” usmál se Ryuusuke a chytl ji kolem ramen.
„To jsem rád. Takže teď mě omluvte mám ještě nějakou práci.” omluvil se a odešel z místnosti. Jakmile se zavřeli dveře Ryuusuke spustil ruku a svalil se do nejbližšího křesla. Sestra ho napodobila.
Oba dva přemýšleli nad nejrůznějšími věcmi a hlavně se vzpamatovávaly z šoku, že budou spolu spát v jedné místnosti. Ne, že by se jim to z části nelíbilo ale na to, aby si to uvědomili, byli moc nervozní.