Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 21. - Návrat k Marcusovi

Sasori nerozhodně stál před restaurací U Sladké růže a odhodlával se vejít dovnitř. V duchu si pořád dokola opakoval své argumenty: proč takovou dobu nechodil do práce, proč nedal o sobě vědět a proč přišel vlastně kvůli jednomu večeru. S velkým knedlíkem v krku vešel dovnitř.
V podniku bylo celkem dost lidí, většinou to byly páry, které se zamilovaně držely za ruce či si u jídla přes stůl špitali sladká slůvka. Sasoriho nechala tato atmosféra emocionálně chladným, ale jeho estetický vkus dostal zabrat. Od doby, co tu „pracoval“, se to tu lehce pozměnilo. Původní meruňkové tapety vystřídaly světle růžové a do počtu obrázků a jiných dekorací také přibyli nové kusy. Bylo tu hlavně více váz s růžemi nebo liliemi. Sasori si také vzpomněl na svůj první seznamovací oběd s Marcusem, majielem restaurace, v jeho soukromé kanceláři a hned se mu udělalo mdlo. Snažil se uklidnit se myšlenkou, že tu bude jen teď a možná pak u Peinovy večeře a pak nadobro toto místo vymaže ze své paměti nějakým paměťovým jutsu. Trošku zalitoval, že to neudělal už dávno i za cenu šéfovy zloby.
Loutkař prošel veřejným prostorem a zamířil rovnou k Marcusově kanceláři a zcela ignoroval číšníka, který se po něm trošku tázavě podíval, když viděl kterým směrem jde.
Ještě na vteřinku se zastavil přede dveřmi, za kterými zaslechl Marcusův hlas. Zdřejmě telefonoval.
„Tak do toho,“ dodal si odvahu se Sasori a zaklepal.
„Momentíček, hned jsem u vás!“ zaznělo z místnosti a Sasori zadoufal v zázrak. Třeba, že by teď do restaurace mohl praštit blesk, tornádo nebo že by mohla začít hořet kuchyně.
Klika cvakla a dveře se pomalu otevřely.
„Ááá Sasori! To je mi překvapení, tak dlouho jsem tě neviděl, už jsem tě tolikrát oplakával a vzpomínal na tebe,“ zajásal Marcus a Sasori trochu couvl.
„Eh, potřeboval bych si s vámi trošku promluvit.“
„Ovšemže, ovšemže. Jen pojď dál.“
Sasori se neubránil přátelkému objetí a do nosu ho praštila velice silná kolínská. To byl přesně Marcus, který ho naháněl nejen zde v restauraci, ale i v četných nočních můrách. Uhlazené lehce vlnité vlasy jasně hnědé barvy, zkoumavý pohled, dokonale vybílené zuby v úsměvu, který by mu mohl závidět i mistr Gai a jeho oblíbený oblek jemně lososové barvy.
Zasedli za konferenční stolek, Marcus mu nabídl pití, které k jeho lítosti Sasrori odmítl, a začal vyzvídat.
„Jak to, že jsi se tak dlouho neobjevil? Hrozně jsi nám tady chyběl.“
Sasori se zavzpomínal na zdejší personál, který mu vždycky záviděl jeho přitažlivost k šéfovi, o kterou v podstatě vůbec nestál. „No víte, byl jsem … no … nemocný.“
„A proč jste nedal vědět?“
„Ono to zkrátka nešlo.“
„Pročpak?“ Marcus k Sasorimu vyslal tázavý pohled, ve kterém byl i jasný pokus o flirt.
„Měl jsem nehodu,“ odpověděl Sasori a po delší tiché pauze dodal, „byl jsem v nemocnici. V kómatu.“
Marcuse tato hláška dost vzala. „V kómatu? Co se ti nebe zlaté stalo? A co tvoji přátelé, proč mi nedali vědět? Přišel bych za tebou.“
„Oni totiž nevěděli, že jsem tady pracoval. Teda, teď už to ví.“
„A to už tu nechceš dál pracovat? Nevidím jinak důvod proč bys používal minulý čas,“ pousmál se Marcus a povzbudivě na Sasoriho zamrkal.
Dřevěný jen naprázdno polkl. „Víte, potřeboval bych tu být jen na chvíli, jeden večer,“ řekl a když Marcus smutně zakoulel očkama, dodal, že pak musí zase do nemocnice.
Milovník něžných a hlavně pak teplých barev se zdál být zaskočený touto informací. „Proč zase do nemocnice? Snad jsi se z toho dostal, vypadáš tak zdravě.“
Sasori se nervozitou zakoklal, „J-j-já t-t-totiž ...“, a dál nevěděl. Nastala chvíle trapného ticha, kdy Marcus čekal „co totiž“ a Sasori vymýšlel to „co totiž.“ Najednou si vzpoměl na svůj nedávný rozhovor s Kakuzu. Tehdy to také byl jeden z nápadů, jak sehnat nějaké peníze do Akatsuki pokladny.
„Jdu na transplantaci,“ dokončil Loutkař. Kakuzu totiž tvrdil, že o dárce orgánů je velká nouze a podotkl, že by Sasori klidně nějaké mohl „vyrobit“ a prodat, což Loutkový mistr rázně odmítl.
„Transplantace?“ vyděsil se Marcus až vyskočil na nohy. Naklonil se k Sasorimu a vyptával se dál proč, kdo, kde, jak a co.
Ovšem Sasori z toho byl už tak vykolejený, že jen seděl s vymlouvavým úsměvem a mlčel. Marcus však měl příliš velkou fantazii a chrlil jednu úvahu za druhou a Sasori jen sem tam lehce pokývl.
„Ach, jste tak hodný muž, komu že tu ledvinu máte darovat?“
„K-k-kámošovi,“ vysoukal za sebe Loutkař první slovo, které ho napadlo.
„Jak se jmenuje?“
„Deidara,“ plácl Sasori první jméno, na které si vzpoměl.
„Chápu vás, určitě jste měli společnou nehodu a on dopadl zdřejmě hůř, tak mu chcete pomoci ze všech sil.“
„Nejpíš,“ zamumlal Sasori a pracně zapřemýšlel nad účelem této návštěvy. A pak konečně trochu přišel k sobě. „Mohl bych tedy na jeden večer ještě nastoupit? Je to pro jednoho kamaráda, přijde se svou přítelkyní. Rád bych jim tu zařídil večeři a byl jim k dispozici jako číšník.“
„Pro toho vašeho kámoše Deidaru?“
„No je to vlastně kámoš mého kámoše Deidary a on mě poprosil, jestli bych to pro něj a toho jeho kámoše ještě před tím zákrokem udělal.“
„Ach chápu, máte tak laskavé srdce,“ zavzlykal dojatě Marcus. „Omluv mě Sasori, je toho na mě prostě moc. Jistě, ať přijde, kdokoliv. Kdy se chtějí stavit?“
„Zítra nebo pozítří navečer.“
„Zítra tu bude svatba, to bude moc hlučno, raději bych to asi doporučil tedy pozítří. Kolem sedmi večer může být?“
„Ano, budu moc rád. Tak já jdu to vyřídit,“prohlásil Sasori a rozloučil se.
Marcus ho znovu objal na rozloučenou a zašeptal mu, že bude potřeba, aby před tím přišel trochu dřív, aby to probrali do větších podrobností.
Když Sasori vyšel z restaurace, opřel se zádama o zeď, kecl si na zadek a projel si dlaní obličej. „Co jsem mu to jen navykládal,“ zamumlal, „dobře že u toho nebyl ten blonďatý idiot, co ten by měl za reakce k takovým řečím.“