Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 20. - Málem prozrazeni

Situace se již lehce uklidnila, ale Konan stále byla na Peina naštvaná, kvůli neidentifikovaným vláskům jeho údajné lásky.
„Ale no tak Beruško, jak dlouho mi tím ještě budeš mlátit o hlavu? Vždyť už je to pár dní co se to stalo a tolikrát jsem ti to vysvětloval, jak jsem to myslel a … lásko, řekni aspoň něco, netrap mě tím hrozným mlčením.“
Konan však jen uraženě odešla z Peinova dosahu.
Šéf už byl vážně nešťastný, ale pak ho napadlo, jak by si to ještě snad mohl u Konan vyžehlit.

„Senpai, nikde nikdo,“ zahlásil Tobi nakukující z vchodových dveří.
„Tak bež a hlavně nenápadně,“ popohnal ho Dei a už s pejsky maskovanými v krabicích oba ninjovsky překonávali chodbu. Prošli halou a zamířili do sklepa. Jeden skrytý ninja to ale také sledoval a rozhodl se jednat.
Sasori se za Deidarovými zády objevil jako duch. „Můžeš mi říct, co tu blbneš a proč ti u toho asistuje zrovna Tobi?“
Dei nadskočil a otočil se. „Polekal jsi mě. Jo a toto,“ kývl na krabice, „trochu experimentuju s jílem, zkouším nové více umělecky výbušné složení. No a Tobi mi pomáhá.“
Tobi rychle pokýval hlavou.
Sasori nedůvěřivě přimhouřil oči. „Proč neřekneš mě? Myslím, že bych ti mohl pomoci více než on.“
Deidara se zatvářil kysele. „Víš, taky chci mít pár tajemství ohledně mých technik. Nemusím ti snad říkat všechno.“
Loutkáři ovšem neušla ta malinká změna v Deidarově chování a lehký odlesk potu na čele. Měl podezření, že před ním něco skrývá, ale co a proč? Okomentoval to lehkým „chm“ a nechal ty dva o samotě.
Deidara s Tobim tedy také pokračovali ve své cestě. Když konečně Tobi zavřel dveře do psího pokojíku, Deidara si oddechl a pomyslel si, jestli mu ta psí společnost za ten stres stojí. Ale když pak k němu došel malý psí Itachi a olízl mu ruku, řekl si, že to je přijatelná cena za chlupatou společnost.
„Tak hoši, my vás tu teď necháme a večer zase půjdeme na procházku,“ řekl vesele Tobi a společně s Deidarou odešel.
V sklepní chodbě ovšem potkali šéfa.
„Hele, neviděli jste Sasoriho?“
„A víte že jo!“ zahlásil Tobi, „před chvilkou v hale, možná šel do svého pokoje.“
Zrzek zavrtěl hlavou. „Zrovna jdu odtamtud, to jsme se minuli. A co vy tady děláte?“
„Pracujem na novém vylepšeném složení mého jílu,“ odpověděl pohotově blonďák.
„Dobře. Nebudu přemýšlet nad důvodem, proč na tom pracuješ zrovna s Tobim a tady, ale teď se mi zdálo, že jsem něco zaslechl.“
„Co šéfe?“ Optal se Tobi a Dei lehce zpanikařil.
Zrzek drobátko znejistěl. „Něco jako zakňučení, skoro jako štěknutí.“
„Šéfe, to se vám jistě zdálo! Tobi, ty jsi něco slyšel?“
„Senpai, to určitě byl-“
„Ano, vlastně to určitě byl můj žaludek, půjdeme si dát svačinu a už o tom nebudeme hovořit. Co ty na to Tobi?“ Tobi zachytil Deidarův výrazný varovný pohled a raději kývl.
Zrzek se na Deidaru výrazně podíval. „Hele víš určitě, že ti nic není? Poslední dobou mi přijdeš nějaký nesůj.“
„To nic, fakt! Možná jen ty techlogické problémy s mým novým materiálem.“
„Hm, možná bys ...“ Pein zapřemýšlel nad radou ke zlepšení zdravotního stavu.
Umělce to však spíše ještě více znervóznilo. Čekal, co chytrého z šéfa vypadne tentokrát. „Možná co?“
„Měl bys trávit více času na čerstvém vzduchu. Tak minimálně dvě a čtvrt hodiny denně.“
„Vždyť já-“
„Ale nemyslím poletováním všude možně, nebo demolováním všeho možného a podobně. Potřebuješ si rozproudit krev v žilách, trochu rychlé chůze nebo poklusu. Tak možná jeden, dva nebo i více kilometrů za den by mohlo stačit. Koukni na Itachiho, ten chodívá běhat a jak je v pohodě. Nebo Kisame zase plave. Možná by ses mohl přidat k Itachimu, běhali byste spolu a trochu pozvedli týmového ducha. Ale s Kisamem se do vody raději nevrhej.“
„Dobrá zkusím to,“ řekl Deidara s lehkým ironickým podtónem.
„Víš, vymyslel jsem takový krásný okruh kolem vesnice-“
„Ano, ano. Řeknete mi to později, Tobi i já máme vážně hlad. Jdeme Tobi.“
„Jasně senpai.“
„Tak běžte, já stejně ještě musím najít Sasoriho,“ prohlásil šéf a odešel. Dostal také malý nápad, jak zlepšit zdravého i týmového ducha celé skupině. Proč nezařídit poviné hromadné ranní a třeba i večerní rozcvičky? Možná by šlo i skloubit individuální tréninky všech členů. Mohlo by to být mnohem lepší, než kdyby dál trénovali každý sám.
Zato Deidara si ještě v kuchyni nad jídlem mumlal: „Běhat kolem vesnice. Ještě s Itachim. To určitě.“

Pein konečně našel toho, koho hledal, jak zrovna provádí revizi skladových zásob spižírny.
Zamnul si ruce a zavolal na něj, „hej Sasori, na slovíčko!“
Sasori se otočil a rychle schoval nakouslý kus kuřecího salámu. „Co potřebujete?“
Šéf se rozhodl přehlédnout úbytek části suroviny na společnou večeři a šel rovnou k věci.
„Potřeboval bych od tebe jednu malou laskavost. Víš, ta restaurace, ve které pracuješ, vaří tam dobře, že jo?“
„Jaká restaurace?“ Nechápal Sasori.
„No přece U Sladké Růže, vždyť tam pracuješ, ne?“
Loutkaři se konečně rozsvítilo. U Sladké růže, její až příliš romantické prostředí a v neposlední řadě Marcius, šéf této restaurace, který po něm neustále vyjížděl a flirtoval. V podstatě hlavně kvůli tomuto šéfovi Sasori po Peinově psychickém kolapsu a následném snížené možnosti šéfova dohledu přestal do práce chodit.
Sasori však tušil, co by mohlo následovat poté, co by šéfovi sdělil, že tam už oficiálně nepracuje. Proto raději přikývl. „Aha jasně, samozdřejmě, že jo.“
„A kuchyni tam mají dobrou?“
„Jo.“
„Krásné romantické prostředí?“
„Jo,“ kývl Sasori s trochu přikyslým výrazem.
„A ceny celkem dobré?“
„Jo.“
„Doporučil by jsi ji přátelům pro strávení příjemného večera?“
„Asi jo.“
„Takže bys mohl na zítřek objednat stůl pro mě a Konan a zařídit vše potřebné?“
„E?“ Sasori vypadal neúměrně vyděšeně. Proklínal se, že nedomyslel už při prvních dvou otázkách o co šéfovi jde. Co teď?
Pein si ovšem Loutkařův nepokoj vysvětlil po svém. „Prosím, udělej to pro mne ze staré známosti. Vím, je to na úkor tvého volného času, ale věřmi, vynahradím ti to. Tak co, šlo by to?“
Sasori si dal s odpovědí pořádně načas. Tak šéf po něm chce, aby strávil další úmorné hodiny v podniku toho teplouše, o kterém ani neví, jestli ho zpátky přijme nebo ne. Ovšem odmítnout šéfovi jakoukoliv službu, znamenalo téměř jistou smrt nebo něco podobného. Proto si řekl, že to přeci jen bude muset zkusit. Jen musí správně formulovat odpověď, aby šéf nic nežádnoucího nevytušil. „Dobrá šéfe, zkusím to zařídit.“
„Jsi zlatý. Šlo by to tak v osm nebo v devět večer?“
„Nic neslibuju, ale snad to půjde. To víte, máme rezervace zaplněné i tři měsíce dopředu.“
„Jídelníček nechám na tobě, myslím čtyři nebo pět chodů by mohlo vyhovovat. A kdybys nás obsluhoval ty, bylo by to přímo ideální, mnohem lepší, než kdyby nás obskakoval nějaký cizí nezasvěcenec, takhle to bude více přátelštější.“
„Myslíte méně stresující,“ doplnil Sasori a čelo se mu orosilo čerstvým potem.
„Tedy, pokud proti tomu nic nemáš.“
„Nee, žádný problém,“ usmál se rozpačitě Sasori, „ale musím to domluvit se šéfem. Raději tam skočím hned.“
„Udělej co myslíš, díky moc.“ Pein s úsměvem Sasoriho sledoval, jak pádí pryč a řekl si, že by se mohl zase vrátit k organizačním záležitostem.