Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 22. - Na stopě organizačním záhadám

Jakmile se šéf dozvěděl, že je večer „objednaný“ a že Sasori bude mít na to navíc i speciální doškolení, byl naprosto spokojen. Konan se k němu stále chovala žárlivě a chladně, dokonce odmítala vykonávat veškeré domácí práce. K „obrovské spokojenosti“ ostatních Akatsuki obnovil šéf svůj pečlivě podrobný rozvrh, kde každý měl určené práce, které si mezi sebou střídali. Bylo dokonale prostřídané uklízení místností, zejména koupelny a záchodů, vytírání i kuchyňská služba. Na rozpis zařadil i mimořádné mytí oken. Ostatní sice remcali, ale šéf se nedal odbýt. Aby se neřeklo, upsal se, že bude jednou týdně utírat prach na elektronice v obýváku, které ale mnoho nebylo. Také rozjel rozdávání trestů. První odstrašující případy byli Deidara a Kisame, kteří museli pod šéfovým dohledem důkladně vyčistit odtok v koupelně, protože právě oni dva nejvíce ho nejvíce ucpávají – Deidara ve sprše a Kisame umyvadlo.
Aby to nezůstalo jen u jedné změny, šéf začal plánovat společné týmové ranní rozcvičky. Ovšem zatím tajně, mělo to být pro jeho drahou organizaci příjemné překvapení.
Zdaleka netušil, že v organizaci je hodně podivných jevů, kterým členové se snažili přijít na kloub a o kterých šéf vlastně neměl ani páru.
Sasori si už dlouho všímal, že Deidara každodenně v pravidelný čas mizí někam ven a Tobi s ním což, ještě k většímu překvapení Sasoriho, Deidarovi ani nevadilo. Naopak to spíše vypadalo, že to jsou společně cílené akce. Rozhodl se, že je bude více sledovat.
Navečer se Deidara s Tobim chystali nenápadně jít vyvenčit psí rodinku. Loutkář také nastoupil do akce. Sledovaná dvojka šla do sklepa a Sasori se rozhodl vyčkat. Podle očekávání za chvíli každý z nich vyšel s bednou a ven. Sledovací agent počkal, než bouchly dveře zadního vchodu a následoval je. Ovšem netušil, že Deidara je proti slídilům pojištěný. Hned za dveřmi mu bouchla malá hlasitá bomba pod nohama a jeho dřevěné tělo hned chytlo.
O kus dál se Tobi lekl. „Senpai, co to bylo? Bombardují nás? Měli bychom se rychle schovat do protináletového bunkru co je-“
„Idiote! To byla jen moje protišpionážní bomba!“
„Vy nás bobmardujete!“
„Tobi, ty jsi vážně ...“ začal Deidara, ale nakonec to poslední slovo nedořekl a jen si pozvdechl a pokračoval, „vždyť jsem ti říkal, že tu mám nastražených pár min pro případ, že by nás někdo sledoval. Schovej Deidaru a spol, půjdu to zkontrolovat.“
„Rozkaz!“ zasalutoval Tobi a dal se do práce.
Dei vyšel opatrným krokem s dalekohledem a jílem v pohotovosti ve směru signálního výbuchu. Našel Sasoriho, jak kleje a hladí si ohořelé zbytky nohou, a neubránil se posvěmačnému úsměvu.
To už ho jeho umělecký kolega také zaregistroval a hned na něj vyjel: „Co tě to napadlo, nechávat tu povalovat ty tvé bomby jen tak? Jseš nebezpečnej! Co kdyby někdo, třeba šéf, chtěl jít touto cestou pryč? Copak tě nenapadlo, co by to mělo za následek? I když ty nikdy nemyslíš dopředu.“
„Tu poslední větu mám brát jako urážku, hm? Jen prostě nechci, aby mě někdo sledoval. A kdyby tu vlétl šéf … No bylo by to umělecky zajímavé.“
„Tse, děcko jako ty nikdy nedokáže pojmout hodnotu pravého umění, které … To si necháme na později. K věci, co tu děláš?“
„Do toho vám vůbec nic není a teď bych ocenil, kdybyste odešel, mistře,“ odsekl Deidara a oslovení, které většinou říkal spíše z úcty, nyní vyznělo dost ironicky. Což Sasori také postřehl.
Loutkař se ušklíbl. „Dávej si bacha! Roznáší se tu drb, že máš něco s Tobim. Docela mám pocit, že na tom něco bude.“
Jak Sasori očekával, Deidara reagoval dost výbušně: „CO JE TO ZA KRAVINU!?“
„Che, mě to teda přijde asi stejně absurdní, jako když Kisame prohlašoval, že my dva spolu spíme … no víš proč. Ale jak se to tak říká, kvůli pravdě se člověk nejvíc vzteká.“
Blonďákovi chvilku trvalo, než tuhle informaci rozdýchal. Pak se vztekle podíval do Sasoriho pobaveného obličeje a odvětil, že by sám měl vědět, jakou pravdovostí hodnotu tychle drby mají, už kvůli „tomu“ incidentu.
Sasori konstatoval, že i takové hlášky bývají založené alespoň na částečně pravdivé informaci a raději se vrátil zpět do sídla. Nechtělo se mu Deidího dál popichovat, stejně by z něj nevypáčil, co s Tobim kutí.

Tobi ještě před společnou večeří si šel pohrát s pejsky. Deiara mu to nevymlouval a věnoval se svým volným aktivitám u sebe v pokoji. To ještě netušil, co brzy přijde za poprask.
Blonďák rozvalený na posteli pročítal časopis, když náhle do pokoje s křikem vrthl Tobi a začal breptat: „Senpai, musíte se mnou, to je hrůza, honem!“
Když se Deidara optal, co se děje, tak se Tobi ani nenamáhal s odpovědí a za ruku ho táhl na chodbu. Z jeho témeř nezrozumitelného vysvětlení Deidara vyrozumněl, že psí Sasori zdrhl a Deidara jakožto zodpovědná máma se ho hned vydala hledat následována zbytkem psí rodinky.
Deidara se za pochodu optal, kam běželi.
„Jak to mám vědět senpai? Nejsem Deidarčin syn.“
„Tak kterým směrem běželi?“ ptal se netrpělivě Deidara dál. Přitom zapřemýšlel nad jménem jejich dospělé feny, zdali by vážně nebylo lepší ji ještě zkusit přejmenovat.
„Nevím, běžel jsem hned za vámi,“ odpověděl udýchaně Tobi a Deidarův další dotaz, jestli ví alespoň něco, odpověděl s klidem ne.
Na to Deidara udělal stop a křikl: „Tak kam vlastně běžíme?“
„No hledat ne? A poběžte senpai, než je najde někdo jiný, třeba šéf. To by byl docela průšvih.“
„Jo, to je pravda. Ale kde je jako chceš hledat, když ani nevíme, kam přibližně běželi, hm?“
„Někde na sídle budou ne?“
„Tobi, tento barák na má dvě dost rozsáhlý poschodí plus půdu a hodně rozlehlé sklepení. Navíc nemůžeme vyloučit možnost, že mezitím zdrhli někam ven. Tak jak je chceš hledat?“
Tobi pokrčil rameny. „To je sice fakt, Deidaro-senpai, ale nějak začít musíme ne?“
Blonďák se na to zatvářil dost kysele, ale uznal, že jim asi nic jiného nezbyde. Začali tedy prohledávat sklepní oblast. Tato podpovchní část sídla byla skutečně rozlehlá. Dlouhá vstupní chodba se větvila do několika místností, některé sloužili jako sklad, některé byly prázdné a dosud nevyužité, a na konci se rozdělovala do několika dlouhých chodeb. Tyto chodby vybudoval Pein těsně po nastěhování, každá měla dobře ukrytý východ za městem. Měly sloužit v případě potřeby rychlé evakuace ze sídla.
Tobi ale měl docela štěstí. Po chvíli uslyšel štěkání a rozběhl se jeho směrem. Deidaru potěšila vyhlídka, že alespoň část tohoto problému se našla. Nechal to na Tobim a hledal sám jinde.
Tobi našel psí mámu, jak dohlíží na štěněcího Sasoriho. Sasoriho tedy polapil a odnesl do jejich políšku. Deidara šla za ním, ale než ji Tobi stačil zavřít, pochopila to jako hru a zase odběhla. Tobi za ní a nepřestával na ní volt, ať se vrátí. Ta si ale spokojeně s veselým poštěkáváním běžela dál.
Ale co Jashin nechtěl, těmito místy procházel i Pein. Když kolem něj proběhla fena, vyděšeně za ní zamrkal. Pak se uklindil, že jsou to jen jeho lehké představy, ale to už tady proběhl i Tobi, „Deidaro, okamžitě se vtať!“
„Tak počkat!“ chňapl šéf Tobiho za límec, „co to tady provádíte? A kde je Deidara?“
„No šéfe, ona jaksi mi utekla,“ pípl Tobi.
„Hm, chápu že Deidara vypadá jako holka, ale snad ho nemusíš zmiňovat v ženském rodě. Co ten pes?“
„To je Deidara, jak jsem řekl-“ snažil se odpovědět Tobi, ale šéf ho zase přerušil.
„Deidara utekl?“ podivil se šéf, „a proč je pes?“
Než Tobi ale stačil něco říct, šéf zase pokračoval:. „Dobře, nebudu pátrat po důvodu, proč Deidaru přeměněného pomocí Henge no jutsu na psa honíš po sídle. Ale pokud je to nějaký typ tréninkové honičky, nemám námitek. Tak ho běž chytit.“
Šéf Tobiho pustil. Ten zamumlal, že je hodný kluk, a rozběhl se za fenou.
Pein zakroutil hlavou nad tím pozdvižením. Na chvíli se vážně bál, že v sídle je opravdový pes.
Po několika minutách zaslechl z opačných končin sídla Deidarův hlas, jak volá: „Itachi, Hidane, k noze!“
Nad tím se Aka-šéf zasmál, „vida je, už si vyměnili role. Ale stejně tu psí podobu berou nějak moc vážně.“

Zatímco se Deidara s Tobim věnovali naháněnění zbývajících uprchlíků, Sasori se rozhodl pro důkladnou domácí prohlídku. Deidarův i Tobiho pokoj nejevily žádné známky něčeho podezřelého, ale Sasori věděl, kde ti dva tráví hodně času – ve sklepě. Sice ho nijak nelákalo jít do těch míst, už kvůli tomu, že mu to připomínalo onu událost.

Stalo se to nedlouho poté, co byl do organizace přijat Deidara na místo Sasoriho spolupracovníka. Dostali oba za úkol najít jednu listinu, kterou Pein postrádal. Bylo zřejmé podezření, že je zapadlá v knižním archivu, který měl také své čestné místo ve sklepě.
Umělecká dvojka vnikla do prostorné místnosti, která dost připomínala velmi stísněnou knihovnu. Regály totiž byly rozmístěné dost natěsno z důvodu šetření místa.
Většinou v policích ležely všelijaké tajemné svitky. Některé byly získané násilým od jiných ninjů, jelikož se šéf domníval, že by mohly obsahovat prospěšné informace, na jiných byly vypsané zvláštní techniky a některé byly počmárané čekající zde na svůj budoucí osud. Knížek tu bylo také celekem dost, hlavně mytologické s tématikou Bijuu, i jiných zvláštních bytostí, a nacházelo se zde i několik ninja příruček i starých Bingo knih. A samozřejmě tu bylo plno různých dokladů, smlouv a někde mezi nimi i nyní nutný kus papíru.
Ale jelikož se tu nevedl žádný pořádek, hromadil se tu veškerý papírový sklad podkladů, které „by mohly“ mít nějakou cenu, ale nikdo to tu netřídil.
Sasori tu párkrát byl, takže ho tolik nezaskočil zdejší skladový nepořádek a pach shnilého papíru a prachu jako Deidaru. Ten kulil oči i s dalekohledem a nahlas zapřemýšlel, jak tady mají něco najít.
Převážně dřevěný ninja odsekl, ať si nechá hloupé otázky pro sebe a začne hledat.
„Googlování“ zahájili oba v první uličce, ale Sasori lehce podcenil Deidarovu nešikovnost.
Blonďák totiž nechtěně shodil několik vrchních knih a když před nimi uhnul, vrazil zády do Sasoriho, který neudržel rovnováhu a taky spadl, ale během pádu nabral i regál před ním, který také opustil rovnovážnou polohu a pak stylem domina posrážel i několik dalších před sebou.
Rachot ovšem přilákal pozornost. Hned tu byl šéf a nachomýtl se tu i Itachi, Kakuzu a Kisame, kteří dostali záchvat smíchu hned poté, co uviděli vyjeveného Deidaru ležícího na Sasoriho zádech.
Ještě když jim šéf přikázal dát vše do pořádku a jako bonus udělat inventuru, co vše se v archivu nachází, Sasori statečně odolával chuti blonďáka otrávit nějakým hodně mučícím jedem.
Tahle situace se ale změnila, když se o pár hodin později dozvěděli o vzniklé teorii, jak se to dominové neštěstí stalo. Jelikož teorie poukazovala na vášnivý milostný vztah mezi umělci, Loutkař se opravdu naštval. Ještě dva dny poté se Deidara musel skrývat v okolí sídla před loutkovým umění svého hodně vzteklého kolegy, na což navázaly další vtípky na Sasoriho adresu.

Sasori se lehce ztatil ve vzomínkách na tuto událost, ale pak jeho pozornost upoutal nezvyký zvuk.

Tobi konečně dokázal dospělou fenu připoutat na vodítko a zamířil s to k „psímu doupěti“.
„Jen doufám senpai, že jste taky ty její potomkové kámoše pochytal,“ zamumlal Tobi a rozhlédl se po sklepě. Ticho. Mladík tedy pokračoval ve své cestě a řekl si, že na Deidaru počká tam.
Tobi vzal za kliku, ale najednou nebyl schopný pohybu. Dveře se samy otevřely zevnitř a jeho tělo proti jeho vůli šlo dál.
„Sakra co to-,“ vyhrkl nešťastně, ale to už zaregistroval Sasoriho přítomnost a jeho chakrová vlákna.
„A vida, vida,“ ušklíbl se Sasori, „tak záhada odhalena. Mohl bys mi říci rozumný důvod, proč tu s Deidarou chováte psy? Víte snad, že šéf je na psí chlupy kriticky alergický.“
„Deidara-senpai to říkal, ale ….“
Mistr loutkového umění povytáhl obočí. „Ale?“
„Ze mě nic nedostanete, Sasori-san. Jsem hodný kluk, nic nepovím, ani to, že Deidara právě honí Hidana a Itachiho,“ zapištěl Tobi
Sasori vytřeštil oči. „Tak počkej, Hidan a Itachi jsou do toho taky zapletení? Proč vždycky se všechno dozvídám až jako poslední.“
„Nic neřeknu!“ řekl pevně Tobi.
„Právě jsi mi prozradil, že Hidan s Itachim s tímhle také mají něco společného.“
„Jasně že jo, přece jsou to Deidarovy děti,“ odsekl Tobi. Náhle si však uvědomil, že gramaticky správně měl spíše říci Deidařiny děti, ale nechal si to pro sebe.
Sasori přestal chápat úplně všecko. Zmatením dokonce přehlédl Deidaru, který právě vstoupil i s oběma zbývajícími štěnaty.
Po chvilce si všiml jeho přítomnosti. „Hele, že ty jsi byl na plastice?“
Tím Deidaru pořádně vytočil, ten zase na něj zaječel: „Kde jsi na takovou kravinu přišel? A co tu vůbec děláš?!!“
Sasorimu zůstal ve tváři jeho obvyklý lhostejný výraz a dál rozvíjel svou myšlenku. „Byl jsi na plastice a proto vypadáš o tolik mladší. Proč jsi mi nikdy neřekl, že jsi příbuzný s Hidanem a Itachim?“
„Cože?“
„Tobi mi právě řekl, že jsi jejich otec. Nebo možná,“ Sasori uvízl očima na Deidarově pase, „bys mohl být i jejich matka. I když mám takový pocit, že jo to prostě-“
„Blábol,“ dořekl výhružně Deidara a oba skouzli pohledem k Tobimu.
Ten se snažil vše vysvětlit. „Ale, to je nedorozumnění, já jen ...“ Tobimu zamrzla slova na rtech pod chladem Deidarova pohledu.
Sasoriho naopak popadla zvědavost a jen tiše přihlížel
„Tobi já čekám,“ zavrčel Deidara a výhružně na Tobiho vyplázl jazyk na levé ruce. „Víš co jsem ti říkal o vymýšlení takovýchto historek na mou adresu. Není to od tebe moc pěkné,“ řekl a jeho slova nebezpečně zaklepala o podlahu.
„To je celý velký nedorozumnění,“ zakřičel Tobi, „já jen řekl, že Hidan a Itachi jsou Deidařiny štěňata!“
„Ty jsi řekl, že Hidan a Itachi jsou Deidarovy spratci!“ oponoval Sasori a Deidara těkal očima z jednoho na druhého.
„Tak počkejte. Tobi vám možná Mistře nevysvětlil, že tohle je taky Deidara,“ vysvětlil blonďák, „a toto Hidan, Itachi a tamten se jmenuje Sasori.“
„Aha, ale proč tu fenu jsi pojmenoval po sobě, mě vždycky přišlo, že nemáš rád když-“
„To udělal Tobi, myslel, že je to on. A ona si na to jméno už zvykla.“
„Tím se to vysvětluje,“ uzavřel problém Loutkař a musel se ještě zavázat slibem, že nikomu nic nepoví. Na oplátku Deidara na týden převzal Sasoriho uklízecí povinnosti.
Když byli všichni tři na odchodu, Sasori přišel s ještě jednou připomínkou. „Ale je to bezpečné je tady choval přímo šéfovi pod nosem? Kvůli té jeho alergii.“
Dei odpověděl, že o tom ví, ale stejně že mu to přijde podezřelé. Pověděl svému kolegovi, o jeho několika srážkách se šéfem, kdy by měla právě vyjít najevo jeho alergická reakce.
„Máš pravdu, je to divné,“ zamumlal Loutkař, „víš co, trochu si to prověříme.“
A tím si odstartoval pátrání po další Akatsuki záhadě.