Co dokáže láska?, část XVI.: Světlo na dýce

„Má paní,... má matka mi před smrtí vyprávěla svůj životní zážitek, na který podle jejích slov nikdy nezapomene – má paní, má matka viděla smrt vaší matky.“

Tatanari zarytě mlčela ještě dlouho poté, co Garuhi tu větu vyslovila. Jako by se vznášela v teplém jarním vzduchu, čekající na Tatanarinu reakci s napjatým očekáváním. Vyschly jí rty a z hlavy se vytlačily všechny přebytečné myšlenky. Nyní myslela jen na svou matku a její vřelost.
„Jak zemřela?“ řekla, když si byla jistá, že ty dvě slova ustojí.
„Má paní... Jste si jista, že to chcete slyšet?“ Garuhi se na ni s obavami podívala. Tatanari trhla hlavou směrem k ní a pousmála se, přes všechnu obnovenou bolest, která se při vzpomínce na matku oprášila.
„Ano, Garuhi...“ Pak zvedla oči k obloze na malou chvíli. „Myslím, že ano.“
„Paní, moje matka... Uklízela v pokoji vaší matky, když... se to stalo. Vaše matka přistoupila k mé a chytila ji za rameno...“

„Co se děje, má paní?“ uklonila se hned, co ji mladá žena zachytila.
„Igliando... Jak se bude jmenovat tvé dítě?“ řekla s něhou v očích. Jako by se rozplývala nad každým slovem, jako by...
„Garuhi nebo Ean, Vaše Výsosti.“ Už dlouho plánovala dítě se svým manželem, zahradníkem hradu.
„Garuhi, Ean... To jsou krásné jména.“ Královna pohlédla nalevo oknem ven a její něžný obličej polilo sluneční světlo zapadajícího slunce. „Igliando, já... Co se stát má, nechť se stane, říká se, že?“ Neodtrhla pohled od okna a pro služebnou musel být tento pohled na královnu s téměř slzou v oku překrásný pohled.
„Ano, má paní.“
„Pak tedy, až se to stane, nikomu, kromě tvého dítěte, pokud to bude dcera, to neříkej. Ponech si to pro sebe a roznes pouze to, co neodhalí skutečnost. Můžeš mi to... slíbit?“ Královniny oči otekly a zrudly, když vyslovila poslední větu. Po tvářích jí stekly dvě slzy, jedna po každé tváři.
„Slibuji, má paní.“ Iglianda nevěděla, co chce žena udělat, však přesto měla královnu příliš ráda, aby jí vzdorovala.
„Tahle,“ řekla náhle královna a ukázala na slzu na levé tváři, „je za Shigashu. Mou malou chudinku Shigashu.“ Královna zavřela oči a slza jako na povel skápla na podlahu. „A tahle, ta je za Tatanari. Promiň, Tatanari. Omlouvám se. Odpusť mi a přežij. Alespoň ty, Tatanari.“ Královna podruhé dlouze mrkla a druhá slza dopadla na podlahu. Poté žena a dvojnnásobná matka vytáhla ze svých záhybů šatů maličkou dýku. Iglianda se zděsila.
„Má paní...!“
„Co se stát má, nechť se stane,“ zašeptala královna a pohlédla šikmo vzhůru do okna. Světlo dopadlo na krev doteď schovanou pod její bledou kůží a žena se skácela k zemi s lehkým úsměvem na rtech.

Mlčely.
Tatanari měla vyschlo v krku a divila se, proč jí srdce pro samé bušení nevyskočí z hrudi. Přerývaně se nadechla a pevně zavřela oči, aby zabránila průniku dalších slz. Srdce jí bušilo až v uších, až ji z toho bolela hlava. Tohle nečekala. Ne takové přiznání, a ne takovou vystihující omluvu její matky.
Zvedla se. Garuhi stanula po jejím boku. „Děkuji, Garuhi.“ šeptla, napůl ještě utopena v slzách. „Jsem ti opravdu zavázána, žes mi toto sdělila.“ Pak odkráčela pryč, stále s pláčem na krajíčku.

Garuhi za ní hleděla s nešťastným pohledem. Držela si pěst u hrudi a rty měla pevně sevřené do úzké čárky.
Kdybyste věděla, má paní... Kdybyste si uvědomila. Zavřela oči a z levé strany na ni zafoukal příjemný závan větru. Vše není tak, jak se zdá... A když se to čeká nejméně, vyjde to na povrch.