Bloom - 32. kapitola - Nalezenkyně

„Už seš v pohodě?“ zajímala se Bloom a skláněla se nad modrovláskou. Ta téměř neznatelně přikývla a sbírala se ze země. „Vážně… seš měkkejš,“ vzdychla zelenovlasá. „Tohle se ti stává často?“
„Ne, ani ne,“ odpověděla kunoichi popravdě. „Jenom… příčí se mi lidi krájet na kousky, to je všechno. Jo, vím, že teď namítneš, že to bylo zvíře, ale… tobě se nestalo, aby ti přímo před očima zavraždili rodiče.“
Kanibalka zrozpačitěla. „Chceš o tom mluvit?“ Viděla, že má modrovláska na krajíčku. „No dobře, ale i tak jsi na mě udělala dojem,“ zasmála se zelenovláska a zachytila modrovlásčin vděčný pohled.

Tobi pomalu otevíral své nezakryté oko. Nad ním se skláněl blonďatý ninja a přívětivě se usmíval. „Sempai?“ zajíkl se mužíček.
„No jo. Kdo taky jinej? Máš na hlavě pořádnou bouli, víš to? Kdybys jí měl ještě trochu měkčí, praskla by ti jak skořápka,“ napomenul ho, ale musel se pousmát.
Tobi ho chytil za ruku a oko se začalo zalévat slzami. „Deidara sempai má Tobiho rád?“
Blonďáček se zakuckal. „Jo, ale ne tak, jak myslíš, Tobi,“ odbyl ho a zkoumavě se na něj zadíval. „A teď lež, protože… protože… no, prostě proto!“ Že lékař není po ruce, už nedodal. Jeho týmový partner ležel na vedlejší posteli zabalený do dek tak, že mu ven čouhal jen nos a dvě unavené oči. Vůdce úpěl ve své ložnici, bojoval s migrénou a nechtěl nikoho vidět.
„Donesl jsem ti čaj,“ zanotoval Deidara a přisedl si ke svému mistrovi. Ten jen něco nesrozumitelného zahuhlal a blonďáčkovi svitlo, že by ho měl z deky vymotat. „Aspoň si furt nestěžuj,“ prohlásil a strčil mu pod nos hrneček. „Nejsem sice doktor, ale každej ví, že zmrzlý lidi se musí zahřát! A dokud se nevrátí zbytek, tak to tady mám na povel já!“

Skupina ninjů po dlouhém a marném hledání konečně objevila svou kunoichi a její „doprovod“. „Jé, holky, vy jste nám připravily oběd!“ nadchl se Hidan a sáhl po kusu masa.
Itachi zdvihl Konan, Kakuzu vzal do náručí Bloom, a jak s ní třásl, probudil ji. Celá šťastná se mu vrhla kolem krku a dala mu pusu na tvář. Zbledl v obličeji a i s kráskou se poroučel k zemi.
„Kaku!“ Bělovlasý si okamžitě přestal všímat jídla. „Hej! Slyšíš mě?“
„Dostaň… jí… pryč,“ zachrčel ninja a zaúpěl. Nesmrtelný shodil zelenovlásku z Kakuzova hrudníku.
„Jej!“ vyjevila se, když se opět ocitla na zemi. Podruhé ji zvedl Kisame, zatímco Hidan pomáhal svému týmovému partnerovi vstát.
„Sem to… neunes,“ zabručel maskovaný a pokusil se o úšklebek.
„Hlavně, že seš celej!“ oddychl si ninja s kosou. „Ale na zádech tě neponesu, seš tlustej!“ dodal se smíchem a Kakuzova vražedného pohledu si vůbec nevšímal.

Pobrali jídlo a vydali se na cestu zpátky. Vytušili, že nejspíš budou muset v lese přespávat. Střídali se v nošení svých přítelkyň s ladnými křivkami a přitom litovali, že Zetsu je pryč, protože s ním by rozhodně nezabloudili.
Během cesty se modrovláska probrala. „Itachi,“ zašeptala a stiskla mu límec u pláště pevně oběma rukama.
„No výborně! Už jsi vzhůru, tak můžeš jít po svých!“ zaradoval se Uchiha.
„Né…,“ prohlásila kunoichi a přitulila se k němu. Nemohl říci, že by ho to netěšilo.
Bloom lenošila pro změnu na Kisameho pevných pažích. „Koukněte! Chudinka mi usnula v náručí jako malé dítě!“ rozplýval se žralok.
„A tebe baví ji nosit, Kisame?“ poškleboval se mu Uchiha.

Když se utábořili, Hidan si lehl blíž k ženské skupině, Kakuzu spal sám, stočený kolem nejbližšího stromu, a černovlasý mladík s rybím mužem se drželi blízko svých svěřenkyň. Itachi neměl moc na výběr. Unavená Konan se ho držela jako klíště, takže se oba nakonec svalili do trávy. Bloom ležela mezi Kisamem a Hidanem a provokovala je vymyšlenými příhodami.

Hidan vtrhl do dveří první. „Sme doma a nikdo nás nepřivítá! To sou teda poměry!“ zlobil se.
„Tak uhni, ať taky můžem projít!“ zabručel Kakuzu, a ani nečekal na odpověď a surově do nesmrtelného ninji strčil.
„Aha, pánovi už utrnulo!“ ušklíbl se bělovlasý a zamračil se na něj. Konan prošla kolem něho a rozhlížela se. Kde jen může být zbytek?

Po několikaminutovém pátrání objevili ninjové Vůdce spícího v pracovně a Deidaru, který je (ještě celý rozespalý) dovedl za ostatními. Tobi pískal ze spaní (jeho osobitý způsob chrápáni) a Sasori zuřil, protože ho blonďáček zabalil tak důkladně, že se nemohl ani pohnout.
„Hele, někdo tu nechal balík!“ zaradoval se Hidan a tleskl do dlaní.
To blonďatého ninju probralo. „Nesedej…!“
„Ummmf,“ zafunělo to pod dekou.
Bělovlasý se rozhlédl. „Co to bylo?“
„Kdyby ses mě zeptal, řek bych ti, že jsi právě zased Sasoriho!“ zlobil se blonďáček.
„A proč vypadá jako balík?“ nechápal řezník z Akatsuki.
„Protože se nastyd od studený podlahy a já nejsem doktor,“ mávl Deidara rukou. „Tak z něj slez, hernajs!“ zabručel a začal loutkáře vyprošťovat z neobyčejného vězení.
„Už mi nic není!“ Loutkář se sice rozkašlal, ale vypadal zdravěji. „Ale ten trest sis moh odpustit,“ zabručel vztekle.
„Jakej?“ nechápal blonďáček, ale Sasori mu neodpověděl. Místo toho zaslechli tři ninjové nezaměnitelné kvílení. „Tobi má hlad!“