Bloom - 31. kapitola - Kdo jinému jámu kopá...

Upozornění: Tato kapitola není pro slabé povahy!

Vyděšený blonďáček táhnul prochladlého loutkáře zpátky na matraci. Nedokázal pochopit, jak se dostal na podlahu, ale hned mu bylo jasné, že na ní musel strávit celou noc. Opatrně ho pleskal po tvářích, nechtěl si znehybnit ruku. Náhle se rozhodl a spěchal ke dveřím. Zjistil, že jsou zamčené a zaklel, že by se za to ani Hidan nemusel stydět.

Konan si hřála ruce u ohně a ne právě přívětivě pozorovala chrápající Bloom, které už z rukou listový košík zmizel. Musela pořád přemýšlet o tom, co jí zelenovlasá řekla. Jistě, Pein by o ní nikdy takhle nepochyboval, i když… teď už možná ano. Vždy se držela tak nějak stranou od všech těch vzrušujících událostí, které se v sídle odehrávaly, a když mělo dojít k akci, opouštěla pódium. Že tenhle lstivý způsob boje používá i Sasori, je nezajímalo. Pro ně byla jen zbabělá ženská.
Znovu se na Bloom podívala. Už na první pohled každý poznal, že je nebezpečná, to měly na svědomí ty nepřirozené žluté oči bez panenek, a stačilo, aby zelenovláska otevřela pusu, a každý cizinec by měl okamžitě jistotu, že s touhle „květinkou“ si zahrávat nesmí.
Jenže Konan nebyla z těch, kteří by s hlavou hrdě vztyčenou přijali status odpadlíka. Nemohla se sice rovnat té nestydaté kanibalce, co ve volné přírodě spí s otevřenou pusou, ale… může jí dokázat, že i ona umí používat své schopnosti k boji. Možná, že si tím u ní získá alespoň malý respekt a pak může být na sebe hrdá.

Deidara se pokoušel vykopnout dveře a následně je rozmlátit, ale nepodařilo se mu ani jedno. „Otevřete ty dveře! Máme to nemocnýho!“ Vzteky byl už celý bez sebe, ale zřejmě ho nikdo tam venku neposlouchal. Uchýlil se tedy ke lsti. „Tobi! Dojdi sempaiovi pro klíč!“
Nezabíralo nic, už si začínal zoufat. „To tupý poleno taky nejde. Fakt jsme nahraný!“ zlobil se a stále se pokoušel probudit svého Mistra. Spát mu tu vážně nemohl. Vytáhl z kapsy trochu jílu. Je čas si zarebelovat! Zmačkal kuličku do neurčitého tvaru a spojil ruce. „Katsu!“

Konan se probudila v Bloomině náručí. Nezdálo se, že by kanibalčina horečka ustupovala. Modrovláska sebou malinko zavrtěla. „Už bychom měly jít,“ zamumlala.
„A víš ty, že jsme se zase ztratily, že jo?“
„Ty nespíš?“ vyjekla papírová kunoichi a Bloom se zatvářila otráveně.
„Aspoň se mě furt nelekej, nebo si ještě začnu myslet, že jsem strašidlo!“ Konan vyprskla smíchy. „Říkalas něco?“ optala se jí zelenovlasá a nezapomněla přitom na vražedný tón.
„Vůbec nic,“ hlesla modrovlasá a s nechutí pozorovala, jak Bloom snídá. „To maso bude zmrzlý,“ troufla si ji napomenout.
„Zuby mám zatim všechny!“ odsekla její společnice a kousla si do stehna. „Chci se najíst teď, protože pak budu určitě zase celej den o hladu. Je ti jasný, kvůli komu, ne?“
„Jistě,“ zabručela modrovláska jízlivě a snažila se nedat najevo, jak moc ji tím zelenovlasá ranila.
Bloom dojedla, znovu vytvořila zelený košík a se zbylými zásobami putovaly dál. Zatímco se kanibalce honily hlavou myšlenky na den plný nudy a bezmoc, kterou si sama způsobila, Konan už měla plán.

Výbuch loutkáře probral, ale to bylo všechno. Deidara k němu přiskočil a zkoušel ho zahřát, protože se celý klepal, ale měl pocit, že v sídle nikdo nezůstal, že je úplně opuštěné. „Jsme v pytli, Sasori! Nechaj nás tu shnít, asi za to, co jsme provedli holkám,“ vzdychl blonďáček a červenovlasý přikývl, přitom drkotal zuby. „Natlač se ke mně ještě drobet, ať ti neni zima. Já už to holt nějak přežiju!“
„Ari…,“ vypravil ze sebe loutkář a rozkašlal se.

Odpoledne už bylo Sasorimu lépe. Deidara mu prozradil, že přede dveřmi zaručeně něco je, protože neviděl ven klíčovou dírkou. Loutkář sňal ze zad jeden z menších svitků, roztáhl ho a přiložil na něj ruku. Vyvolaná loutka měla podobu škorpióna. Příliš dlouho neváhal a zalezl si do ní. „Ustup,“ zachrčel a blonďatý ninja okamžitě poslechl.
Dřevěná zbraň nabrala rychlost a řítila se ke dveřím. Zesláblému bojovníkovi se nepodařilo prorazit skříň a uvolnit dveře. Vylétl z loutky a uhodil se do zad. Měl štěstí, že téměř celé jeho tělo bylo ze dřeva. „Moje hlava,“ zaúpěl. „Třeští,“ dodal sklesle. Deidara smutně pokýval hlavou. Tohle se jim nepovedlo.

Konan následovala Bloom, která ji zkoušela navigovat, ale stále měla pocit, že se točí v kruhu, kolem tohohle stromu šly přece už několikrát. V duchu zajásala, když se jim do cesty připletl divoký zajíc.
Zelenovlasá vzdychla. „Dneska ti s lovem nepomůžu.“
Konan se usmála. „Jen hezky odlož tu svou zelenou parádu, možná tu budeme bloudit ještě dlouho.“
Kanibalka ji poslechla, a když měla ruce opět volné, chtěla zaútočit, ale něco malého a třepetavého, s ostrými křídly, se zastavilo těsně u její krční tepny. Rychle stočila pohled do strany. Modrovlasá měla zdviženou ruku, ze které jí vylétávali papíroví motýli, kteří se v příští chvíli změnili na šípy. „Ani krok,“ sykla a spustila ruku dolů. Šipky se rozletěli k nic netušícímu zvířátku a… propíchaly ubohou němou tvář, že vypadala jako jehelníček.
Bloom šokovaně sledovala tu náhlou proměnu, papírový hmyz už ji neohrožoval. „Ty… ne, to je nějaká sranda!“ vypravila ze sebe.
Konan pozdvihla obočí. „Dělám to nerada, ale speciálně pro tebe ti přidám ještě bonus.“ Vzala do ruky jednu papírovou šipku, točila s ní dvěma prsty a zelenovlasá užasle sledovala, jak šíp pulsuje a kolem něj se vytváří zvláštní modrá aura, totéž se dělo i s šipkami zapíchnutými do (teď už mrtvého) zvířete. Znenadání z něho vylétly, ještě více se rozzářily a během pár vteřin bylo maso rozporcováno tak, že by to ani Hidan lépe nesvedl.
Na Bloom to udělalo patřičný dojem. „Wow,“ vypravila ze sebe a dál na modrovlásku zírala s otevřenou pusou. Ta ještě chvíli udržela vítězoslavný úsměv, než vyhledala nejbližší křoví.

Blonďáček bouchal jedno zvířátko za druhým, i přes Sasoriho hlasité protesty. Nakonec už ho bolely ruce i uši. „Haló! Aspoň jídlo sem doneste!“ hulákal a… dostal odpověď.
„Kdo je tam?“
„Šéfe, to jste vy?“ zajásal blonďatý ninja, ačkoli Vůdce zrovna dvakrát rád neměl. „Sasori je celej zmrzlej a mně už kručí v břiše! Šéfe, dyť to je nehorázně blbej trest, tohle!“ domlouval mu.
„Mně to neříkej, já vás tam nezamkl. A rozhodně sám tu skříň neodšoupnu. Zkusím někoho sehnat!“ sliboval Pein a lámal si hlavu, jak tohle vyřešit. Dobře věděl, že v sídle krom Tobiho nikdo není. Zetsu měl misi a ostatní vyrazili hledat ztracené členky. Velitel Akatsuki zhluboka vzdychl a vydal se k Zetsuovi do pokoje, za chvíli byli s Tobim zpátky.
„Nechodit ke dveřím!“ vydal rozkaz a začal tlačit na skříň, Tobi mu ochotně pomáhal. Vůdce už byl celý zpocený a vztekle do skříně praštil, nezapraskalo to. „Je plná!“ vyjevil se. „Tobi, vyndej z ní všechno haraburdí a naházej ho támhle do rohu!“ nařídil mužíčkovi, který se hned pustil do práce, a zatímco se lopotil, jeho velitel si sedl na zem.
Chvíli trvalo, než skrček skříň vyprázdnil. Pein si zamnul ruce a přikročil k tomu nevděčnému kusu nábytku, který se právě chystal odsunout, Tobi mu mezitím někam zmizel. Těšil se, že si zásluhy za chrabrost připíše sám, ale když se dotkl dřeva, něco se přiřítilo jako kulový blesk, prorazilo skříň i dveře za ní a odhodilo Vůdce, který nestačil včas zareagovat.

Ztráty sice nebyly tak děsivé, zato ze začátku působily hrozivě. Blonďáček vyjekl, když mužíček s oranžovou maskou proletěl dveřmi a rozplácl se na zemi. S vypětím sil ho dotáhl k Sasorimu, pak prolezl vzniklou dírou a začal křísit svého velitele, který byl v bezvědomí. Vzdychl. Co teď s nimi má dělat?