Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 011

„Shikamaru,“ ozvalo se najednou z kuchyně, „byl tu posel od Tsunade, máš se k ní okamžitě dostavit.
Po těchto slovech se netvářil moc nadšeně, vážně by se mu hodil pokoj v blízkosti její kanceláře, aby to neměl tak daleko, jelikož z domu to téměř přes celé město.
„Můžu jít s tebou?“ začal škemrat Kankurou. Taková tužba samozřejmě nešla Shikamarovi vůbec na rozum, jak může někdo chtít jít dobrovolně za Tsunade a ještě se tvářit tak přihlouple. Jenže, pak přišel na to, že jak nejde prostrčit velbloud uchem jehly, tak asi ani nejde pochopit Kankurova logika.
„Pro mě, za mě se mnou klidně pojď,“ odpověděl mu odevzdaně.
„Já zůstanu tady, viděla jsem jí včera i předevčírem a celkem se bez toho obejdu,“ pronesla Temari a vydala se směrem do svého pokoje.
„No tak už pojď,“ začal Kankuro popohánět Shikamara, který vůbec nechápal jeho nadšení, ale raději ho nechtěl ani řešit, jenže musel, protože mu bylo během cesty stále předhazováno.
„Já se na tu Vaši perfektní šťabajznu tak těším. Doufám, že bude stejně v ráži, tak jako včera, ta její výbušná povaha mě naprosto rajcuje.“
„Její nálada bude asi podobná jako včera,“ myslel si Shikamaru, když před nimi spadla opět židle a z oken nad nimi se ozývalo zoufalé kvíkaní malého prasátka a jim známý ne moc přívětivý hlas nejmocnější ženy v této vesnici.
„Jak jste daleko s náborem?“ začala s otázkami Tsunade, když ti dva vešli do její kanceláře.
„Proč se ptáte mě, to tady on Vám slíbil pomoc,“ začal Shikamaru ukazovat na Kankura, „ mě z toho laskavě vynechejte, já se k žádnému náboru nepropůjčil, já se mu jen snažil trochu pomoct.“
„On je host, jeho zabít nemůžu, ale tebe ano. Chápeš?“ a po těchto slovech ho začala přitlačovat ke zdi s rukou na jeho krku. (au, au, au zase ruce na jeho krku, ale autorka si prostě nemohla pomoct)
„Máš čas do zítra, takže se pěkně snaž naverbovat co nejvíce lidí, jasný?“ oznámila mu chladně Tsunade a pustila sevření.
„Čím jsem si tohle zasloužil?“ řekl si pro sebe Shikamaru, jenže to už byli slušně vyprovázeni z kanceláře, aby se opět pustili do práce.
„Já ti tak závidím,“ pronesl zajímavou věc po cestě domů Kankurou.
„Prosím?“ tato věta Shikamara trochu překvapila.
„Tvůj vztah a blízkost Tsunade,“ Kankurovi odpovědi byly čím dál tím více zajímavější.
„Nezbláznil se náhodou?“
„Hned bych si to s tebou vyměnil,“ rozplýval se dál ten blázen, kterému asi není život milý a Shikamaru nepřestával vycházet z údivu. Věděl, že Kankurou je poněkud divný, ale teď se ujistil, že je to naprostý šílenec, který by se měl asi někde léčit.
„A můžeš mi říct, co bys se mnou měnil? Tu smrt?“
„Zemřít rukou tak nádherné ženy, to musí být sen každého pořádného muže.“
„Tak to já asi nebudu žádný pořádný muž, protože mám úplně jiné sny. Vážně nesním o tom, aby mě zabíjela extrémně vyvinutá padesátnice,“ pronesl trochu opovržlivě Shikamaru.
„Co jiného by o tebe taky mohl člověk očekávat, že?“ zašklebil se na něj.
„A víš, že je mi celkem jedno, co si mě myslíš? Já mám teď momentálně trochu jiné starosti.“
„Tak mě napadá, nenechal by se ukecat ten uřvaný blonďatý kluk?“ zeptal se najednou Kankurou a Shikamaru okamžitě zbystřil, jelikož tohle byl první celkem inteligentní nápad, který doposud od Kankura slyšel a jen v duchu přemítal, že to nenapadlo jeho. Proto nemeškali a společně se vydali k Nerutovi, aby mu poskytli tu úžasnou nabídku hrát divadlo.
„Ty magore, otevři,“ začal hlučet Kankurou, když po delším bouchání u Narutových dveří, stále nikdo neotvíral.
„Chovej se jako člověk, chceme ho o něco slušně požádat, nejdeme ho zabít.“
„Co ty víš?“ zašklebil se na něj jeho společník.
„Já se z tebe zblázním,“ zakroutil hlavou Shikamaru.
„Co se tady děje?“ otevřel dveře poněkud nevrle Naruto.
Kankurou už se nadechoval, že začne se svými inteligentními řečmi, ale Shikamaru byl rychlejší.
„Přišli jsme se zeptat, jestli bys nechtěl hrát v divadelním představení?“
„A víš, že ani ne,“ odpověděl jim celkem bez zájmu.
„To je škoda, zvlášť když tam hraje Sasuke, tak jsem si říkal…“ jenže to už mu Naruto skočil do řeči.
„Tam hraje Sasuke, to je jiná, u toho nesmím chybět. Co hraje a kdy je zkouška?“ zpustil palbu otázek.
„Pomalu,“ začal ho usměrňovat Shikamaru, „když ono se to možná nakonec hrát nebude, jelikož tato vesnice je hrozně kulturně zaostala a nikdo nemá zájem se zúčastnit čehokoliv, co by mohlo pozvednout její prestiž,“ slovíčkařil dál a dostal Naruta přesně tam kam chtěl.
„Neboj, do zítra budeš mít plně obsazené role pro toto představení.“
„To přece po tobě nemůžu chtít, abys sháněl lidi,“ zdráhal se Shikamaru, jenže Naruto si stal pevně za svým a tak už mu neodporoval a jen se usmíval nad tím, jak je jednoduché Narutem trochu manipulovat.
U Narů pak chtěla Temari vědět, co po nich Tsunade zase chtěla, a tak jí to Shikamaru pověděl i s tím, že jeho život momentálně leží v Narutových rukách a to moc jako velká jistota nevyznívá, ale tento blonďatý klučina je mistr v překvapování.
„Takže, alea iacta est?“ zeptala se nakonec Temari.
„Cože my jdeme jest?“ podivil se Kankurou, protože on byl ten poslední, kdo by latinský citát mohl pochopit.
„Jasně, mazej do kuchyně, máš tam večeři,“ oznámila mu, načež on chytil Shikamara za rameno a táhl ho za sebou. Ten se jen smutně díval na Temari a přemýšlel nad tím, kdy už konečně tohle utrpení skončí.