Jak jsme vyháněli Naruťáky - 25. kapitola - Prozření

Pokoj čtyř ne-kunoichi

Ozval se příšerný jekot, dívky lezly na postel a schovávaly se.
„Rozsviťte!“
„Kdo tu je?“
„Gaaro, vypadni!“ ozvala se Ketsueki a v té chvíli se začala anarchie vytrácet.
„To je Gaara?“
„Co tu chtěl?“
Než se stačily vzpamatovat, objevil se jeho bratr se svítilnou. Výjev to byl nezapomenutelný. Šklebící se Gaara, naštvaná Characterless, zmatená Lenura, Ketsueki s rukou na svícnu a ospalá sorafay hleděli do světla a nikdo z nich se ani nepohnul.
„Asi bych měl raději jít.“ Gaara se pomaličku sunul ke dveřím.
Jeho bratrovi v prapodivně vyvedeném pyžamu zacukaly koutky. „Jo, radši jdi, protože mám takový dojem, že tvá „snoubenka“ tě chce praštit přes hlavu.“

Oba se smíchem opustili ložnici a nastalo krásné ticho. Děvčata popřála jedna druhé dobrou noc a chystala se ulehnout. Jenže do ticha se ozval šramot, pak se dveře začaly znovu zlehka otevírat.
„To už přehání! Ale já mu ukážu! Tentokrát to vážně schytá!“
„Kettie, přece bys ho nechtěla vzít tím svícnem po hlavě?“ namítala Slovenka, ale to už měla Ketsueki „zbraň“ v ruce a opatrně se přesouvala ke dveřím. Škvíra se nezvětšovala, ale ji to neznepokojovalo. Vypomohla si nohou a napřáhla se. „Kašlu na to, že jsi jenom animák, a varuju tě – jestli hned nezmizíš od těch dveří, tak tě tímhle přetáhnu po hlavě!“ zlobila se dívka a cizího ninju to mátlo. Vyslala ho sem Rada, aby splnil rozkaz. A co vlastně znamená animák? Surově odstrčil dívku, která se hnala ven, a naopak něco vhodil dovnitř.

Hnědovláska sedící na zemi a vzpamatovávající se z toho nečekaného pádu zaslechla pískot. „Ííí, myš!“ Vzápětí někdo přibouchl dveře a zamkl.
„Prorazíme dveře!“ vykřikl někdo do tmy.
„Kam zaběhla?“
„Vlezte na postele, tam nepude!“
„Pomóc, já nesnáším myši!“
Do všeho toho chaosu zazněl hromový hlas. „Sklapněte a nehejbejte se, ať jí můžu chytit!“ Characterless převzala iniciativu, potmě prohrábla šuplík a… nenašla nic. „Zalezte ke stěně a ticho tady bude!“ Nezbylo jí nic než se orientovat podle měsíčního světla, které dovnitř vrhala díra ve zdi, která tu zřejmě byla místo okna. Po úmorném boji, sledování pískotu, mírnění děvčat a úporném klení se dívce s namelírovanými vlasy konečně podařilo hlodavce dopadnout a nyní ho hrdě nesla k „oknu“.
„Myš patří do díry,“ zabručela a vyhodila nebohé zvířátko ven.
„Co když někoho trefí do hlavy?“ odvážila se zaprotestovat Lenura.
„Tak bude holt potrefenej,“ mávla rukou Characterless a zívla. „No, ale jedno víme určitě. Na tý chodbě nestál Sabaku no Gaara.“

Rozmrzelé a nevyspalé dívky přišly navštívit zbylé členy skupiny do nemocničního křídla. Sorafay se téměř okamžitě svalila na postel vedle Naruta, i když to vůbec nebylo v plánu, ale jeho lůžko bylo nejblíže ke dveřím. Ino tím byla pohoršena a dala to taky náležitě najevo.
„Hele, ty odbarvená náno, sklapni! Vůbec jsem nespala a mám chuť se prát,“ pohrozila jí dívka s melírem a Kakashi se rozhodl zasáhnout.
„Nic takového, nebo vás srovnám do latě sám! A já umím být horší než Gai!“
„My víme!“ opáčila čtveřice vztekle, a vzala tím Jouninovi vítr z plachet.

Blondýnka by už ráda něco dělala, ale nabírala sílu pomalu. Zdravotnice jí dovolila krátké procházky a zakázala námahu. Narutovi nařídili klid na lůžku, nesl to velice nelibě. Šedovlasý sensei se dal do řeči s trenérem písečné trojice, Bakuem, a dívky se rozhodly, že stráví den společně.

Překvapilo je, když tři z nich dostaly uniformu, přinesla je Temari. „Máte téhle slečně dělat osobní stráž, musí to nějak vypadat,“ omluvně se zašklebila.
„A čelenky nebudou?“
„Ty bys toho taky chtěla, Len.“
„No co… dyť mně se Kakashi dycky tak hrozně líbil,“ zasnila se. Střapatá blondýnka je nechala o samotě, aby se mohly převléknout.

Počasí přímo vybízelo k venkovní procházce. Lenura dělala oči na vojáky na hlídce, ti si však malého písklete vůbec nevšímali. Ketsueki si vydupala civil, protože v tom prvotřídním oblečení se jí ven chodit nechtělo. Sorafay si se zaujetím prohlížela domy a Characterless se neustále ošívala a měla nutkání drbat se všude možně. Začínalo to být nesnesitelné.
„Tak necháš sa už konečně?“ zlobila se sorafay, která by ráda v klidu rozjímala.
„Kdybych věděla, co mě tak kouše, udělala bych s tim krátkej proces!“ Characterless zavrčela jako zvíře, ještě jednou sebou pořádně cukla a vytřásla z kombinézy brouka. „Naní?“
„A na zádech máš dalšího!“ ozvala se Lenura.
„Sakra, slítá se to na mě! Čím ty skarabey tak vábim, krucinál?“
„To asi nebudou skara…“
„Je to hnusná havěť, to mi stačí! Copak jsem Shino, aby se ke mně slétal hmyz? Vypadněte, povídám!“
Rozzlobená dívka se napřáhla, jako kdyby chtěla zaútočit, a brouci se jí okamžitě sešikovali do podoby pevné, ale malinko pohyblivé tyče, to jak ta stvořeníčka bila křídly o sebe. „Huh!“ vypravila ze sebe „vojanda“ s melírem. „A když teď…“ Rozevřela prsty a brouci se rozletěli na všechny strany. Ostatní na ni zírali s téměř nábožnou úctou. „No chápete to?“
„Co když to má něco společnýho s tou tvou proměnou? Zkus se přeměnit do někoho jinýho!“ navrhla Lenura.

Characterless se podařilo změnit podobu až po několika marných pokusech. „No, nejsem krásná?“ Před trojicí pózovala půvabná modrooká blondýna ve fialovém.
„Tak to je hustý! A umíš její jutsu?“ zeptala se hnědovláska dychtivě.
„Vomrknem to. Soro, chytneš mě, když to pude?“ Oslovená přikývla. „Ino“ si připravila pózu a namířila na Lenuru. „Shintenshin no Jutsu!“
Nestalo se to sice hned a sorafay málem zapomněla sesilatelku ninjovské techniky zachytit, nicméně jutsu zabralo a hnědovláska na okamžik vypadala, jako by měla před očima vlčí mlhu. Pak sebou Characterless zatřepala a byla zas ve své kůži, jen stále ještě vypadala jako Ino.
„Tohle mi nikdo neuvěří!“ vypískla Lenura.
„A komu bys to asi tak chtěla vykládat? Se picnu! Je ze mě peroxidka!“ bědovala blondýnka a nepřestávala se mračit.
„To bude dobrý,“ těšili ji ostatní. „Určitě to zas brzo zmizí.“
„Ale neříkej, že nejsi ráda, že máš v tomhle světě nějaký zvláštní schopnosti,“ ozvala se sorafay a usmívala se.
„No jo, bodyguard jak vyšitej.“

Hovor se uvolnil. Procházka dívky unavila, tak si chtěly na chvíli sednout do stínu na jednom větším plácku. Usedly na masivní lavičky a zhluboka oddychovaly. Slunce krásně hřálo, ve vzduchu se nehromadily odpadní látky. Být tady ve světě Shinobiů bylo jako dostat se do ráje. Ta neposkvrněná příroda je uchvacovala a opojné ticho uspávalo.

„Kunai! Kryjte se!“ vykřikla Ketsueki a okamžitě se přikrčila na zemi, zbylé dívky udělaly totéž.
„Ty důchodci na to maj lidi! Támhle je jeden schovanej!“ dostala ze sebe Characterless, když se trochu vzpamatovala.
Dívce, která nade všechno zbožňovala černou barvu, se ještě oblékat rubáš nechtělo. Nemyslela teď na nic jiného než bezpečný úkryt. Málem ani nepostřehla, že dala automaticky ruce před sebe a těsně před ní se zvedá stěna z tuhého bahna, které se jí začíná kroutit nad hlavou. „Ou, to je blbý,“ došlo jí vzápětí. „Holký! Zastavte to!“
„Chytněte jí někdo ty ruce!“ ozvalo se odněkud a během chvilky byly všechny tři u ní. Lenura ji zkoušela odtrhnout od bahnité stěny, Characterless také a sorafay též.
„Kde se tu bere všechna ta voda?“ vydechla.
„Se koukni na sebe, dyť jsi celá mokrá,“ zafuněla Lenura, když se ohlédla a pak musela sama sobě přiznat, že její krásná nová (ale půjčená) uniforma je celá zablácená.
Ketsueki si už také všimla nečekané pomoci. „Udrž to a rozpusť tu stěnu, Sori. Ta voda ti stříká z rukou.“ Přikývla, ale nestačilo to.
„Už nás nešmírujou!“ hlásila dívka s melírem, když už se mohla podívat přes okraj blátivé stěny. „Asi jenom chtěli vědět, jestli umíme jutsu.“
„A taky že jo! A asi až moc, protože ta stěna se už dál nehne,“ zabručela Ketsueki, která za ní byla už napůl pohřbená.
Vyzvědačka Characterless zhluboka vzdychla. „A ne, že se mi budete smát, jasný? A radím vám zdrhat, protože teďka vám teprve ukážu, co umim!“
Nadechla se, soustředila a její tělo se začalo nadouvat a růst do strany. Dívky už pochopily, sbíraly ze země a rychle se vytrácely. Lenura zaječela, když byla proměna v Choujiho dokončená, a hned nato zmizela jako pára nad hrncem. Zavalená Ketsueki moc na výběr neměla, musela počkat, až Characterless tu bahnitou stěnu ještě trochu uvolní, aby mohla vyklouznout.
„Uf,“ zafuněl tlouštík. „A teďka vyzkouším ten pověstnej masovej tank.“
„Hlavně buď prosím tě opatrná,“ zakníkala Ketsueki.
Characterless v podobě ninji z Akimichi klanu soustředila všechnu svou sílu, aby prorazila blátem na druhou stranu. Dařilo se jí to, stěna se začala rozpadat a budoucí Lady Kazekage využila první příležitost k úniku a vysoukala se na svobodu. Bláto popraskalo, masový tank nabral rychlost a řítil se stále vpřed. „Ááá! Tak už zastav, ty tlustý prase!“ Dívce s melírem se nedařilo tu horu sádla zastavit, ale nakonec se přece jen rozplácla na zemi. „Pytlík,“ zachrčela.
„Nemáme,“ prohlásily dívky svorně.
Chouji po nich střelil pohledem a téměř okamžitě znesvětil něčí pečlivě udržovanou zahrádku. „Tohle tělo se mi nelíbí,“ zabručela Characterless a změnila si podobu na Kakashiho. Pak se obrátila na Ketsueki. „Todle už nedělej, prosim tě. Další proměnu v toho tlusťocha bych už určitě nepřežila.“

Brzy zjistily, že nejsou všechny. „Len! Len, kde jsi?“
„Nahoře!“
„Kde nahoře?“
„Na… na palmě!“ vysvětloval fistulkový hlásek. Dívky vzhlédly a uviděly hnědovlásku, jak se křečovitě drží kmene.
„Slez dolů!“
„To nejde! Není kudy!“
„Tos tam vylezla sama?“ volala na ni sorafay.
„Ne, to udělalo to jutsu! Mizím jako Jouninové!“ Rozradostnila se a málem spadla dolů.
„Asi to startuje strach,“ mínila Ketsueki. „Copak ty se nebojíš?“
„Ne!“ odpovídala jim hnědovlasá. „Z vejšek strach fakt nemám!“
„A je moc daleko, abych za ní vlezla a bafla na ní,“ uchechtla se Characterless.
„A co teda se mnou teď bude?“

Když Kankurou slyšel, co se přihodilo, nemohl zastavit smích. Vyslal pro Lenuru loutku Karasu, která se jí jen nerada chytala, protože jí připadala vratká. „Odvedu vás do nemocničního křídla,“ rozhodl.
„To snad neni nutný, ne?“
„Jestliže na vás zaútočily naše hlídky, nutné to je. Alespoň už se o nic nepokusí. Nemám pravdu, Mistře Kakashi?“
Jounin se začal drbat na hlavě. „Totiž… tohle je Characterless,“ uchechtla se Ketsueki. „Nechápu jak, ale to její Henge no Jutsu je prostě dokonalý!“
Loutkář nechápal nic a dokud s dívkami nedošel před dveře, které vedly k ošetřovně, nepromluvil s nimi ani jedno slovo.