Nic nového... 11

Bára byla celá promočená a držela se šokovaně za krk. Tohle byla její nejhorší noční můra – že přijde o hlas! Teď z ní bude smutná, němá a skoro slepá holčička, už je to jisté...
„...........!!!!“ zanadávala hořce na účet toho, který jí tohle provedl.
Kabuto se vypotácel ven, zaprášený a dosti pobitý od kamenů. Ale vůbec to nevnímal - byl šťastný! Konečně byl užitečný svému pánu! Bylo jedno, jestli to znamená, že bude trpět. Cvok.

„Hele, brácho, někdo nám rozhoupal jižní zvonečky!“ řekl Mokva, kterého Orochimaru pověřil, aby hlídal pasti.
„Fakt? Ukaž...“ chtěl se na vlastní oči přesvědčit Bukva, jeho kolega. „Nojo, fakticky... to bysme to asi měli jít zkontrolovat, co?“
„No asi jo...“ A tak tedy šli. U jižních zvonečku nic nebylo, podle očekávání.
„Chjo, proč tu aspoň jednou na nás nemůžou počkat?“ posteskl si Mokva. No, nikdy to nebylo jednoduché.
„Nojo, co naděláš? Tak já jdu na to,“ prohodil Bukva a začal hledat uprchlíky, protože na vzdory jeho vzhledu byl zkušený stopař. Nebyl pro něj problém, že už se stíny začaly dloužit... Aspoň si to zatím myslel.

Neji, Kiba a Shino postupovali velmi obezřetně vpřed. Nějakou dobu už šli mlčky, kromě občasných upozornění na podezřelé a možná nebezpečné věci, které zahlédli. Když se stmívalo, řekl Neji:
„Myslím, že jsme na místě – támhleto vypadá, že je uvnitř nějaká uměle vytvořená struktura,“ ukázal na vysokou skálu. Naskákali za velký balvan, který tam stál, a sledovali, jestli se kolem skály bude něco dít. Nic se však nedělo.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se poměrně zbytečně Kiba, protože o tom teď asi přemýšleli všichni. Neji mhouřil oči.
„Vypadá to, že by měl být vchod někde ve skále... je tam chodba a takový velký sál...“
„Podle mě je nesmysl chtít se dostat dovnitř hlavní bránou,“ konstatoval Shino.
„To je fakt, Neji, má to ještě nějaký jiný vchod? A nebo si klidně nějaký nový vyrobíme, to není problém, žejo Akamaru!“ mrknul na pejska.
„Haf!“
„To by dělalo moc hluku,“ usadil ho Shino. Neji rejdil očima sem tam.
„Něco jsem našel!“ oznámil jim potom. „Tamtudy by to nemuselo být tak nápadné, je to takový malý vchod na východním úpatí...“
„Za pokus to stojí,“ mínil Shino a shodli se na tom. Vyrazili jako blesk do šera a brzy s ním splynuli.

Shikamaru se krčil za stromem, ani nedutal. Před malou chvílí se objevili dva podivní chlápci v placatých čepkách a čmuchali okolo. Teď jen aby se dostali dost blízko...
A mám vás, ušklíbl se Shikamaru, když se mu bezpečně v lese plném stínů podařilo polapit je do své techniky. Teď už mohl vystoupit zpoza stromu.
„Nazdar hoši,“ pozdravil dvojici, která s překvapením zjistila, že se nemůže hýbat podle své vůle.
„Hele, co se to sakra stalo!“
„Jo a kdo jseš?“ vyptávali se naštvaně.
„Sakra, my vždycky vyžerem to nejhorší!“
„Jo, už mě to nebaví, todlencto.“
Shikamaru nemínil odpovídat, jenom pokynul směrem ke stromu, zpoza kterého vylezl. Odtamtud se vynořila Káťa a třímala smyčky lana. Shikamaru dal ruce i nohy těsně k sobě. Oba pronásledovatelé učinili totéž, jak jinak.
„A pořádně!“ nabádal Káťu.
„Ale neboj, to přece zvládnu!“ konejšila ho Káťa, když se jala ty dva svazovat.

Po půl hodině:
„Neříkal jsem pořádně?? Boha jeho, to je takovej vopruz...“ sténal Shikamaru, když na krku ucítil dotyk kunaie.
„Ehmm... a já se tak snažila...“ pípla Káťa.
„Hehehe,“ zachechtal se Shikamarovi do ucha Bukva, „né nadarmo si nás pán Orochimaru najal, chlapečku. Tak pohyb, pohyb, půjdete s námi, oba!“
Bukva a Mokva si hrdě vykračovali se schlíplými zajatci ke skále. Odměna je nemine! Shikamaru nic neříkal, ale otrávený výraz na jeho tváři byl výmluvný dost. Káťa taky nic neříkala, ale v duchu si nadávala, že možná fakt neměla nikam chodit... protože jak se ukázalo, asi přece jenom překážela... ách jó... a ona si tak věřila!
Už byli na dohled východního vchodu, kde jejich super stíhací dvoumužné komando.sídlilo.
„Mokvo, co říkáš, neotevřeme tu zmrzlinu, když jsme dneska měli tak náročnej den?“ navrhl Bukva.
„Že váháš! Pozvem Sasana a porádně to rozjedem!“
„Jo! Už se těším!“
Došli ke vchodu.
„Fuj, no koukni na to, Bukvo, se nám tu nějak přemnožil hmyz... abysme to zase nastříkali...“
„Nojo, vidíš, Orochimaru už má pěkný zpoždění s prohlídkou pracovišť, měl by si nás, prostejch pracovníků, víc hledět.“
„Moje řeč, Bukvo, moje řeč!“
Dovlekli Káťu a Shikamaru do místnosti, kde monitorovali všechny pasti.
„Tak já skočím pro tu zmrzlinu do mrazáku, zatím zavolej Oročákovi, že máme pro něj dárečky!“ zahlaholil Bukva a vytratil se dveřmi někam do chodby. Mokva se jal hledat vysílačku, bohužel mu to stále komplikoval Shikamaru, který se ho neúnavně pokoušel chytit do své stínové techniky, takže Mokva musel stále uskakovat.
„Hele, neštvi, ty spratku!“ naštval se po chvíli a ubalil Shikamarovi takovou, že odletěl do kouta, teda jako Shikamaru. To je důležité rozlišit, protože Mokva sice taky dopadl do kouta, ale vzal s sebou všechny počítače a dokonce i roztomilé těžítko, které jeho let smetl ze stolu a na kterém poté v bezvědomí přistál. Neji, stojící zhruba v místech, kde měl ještě před chvílí Mokva záda, si symbolicky oprášil ruce.
„Nazdar, už jsme se dlouho neviděli,“ pozdravil otřesenou Káťu a Shikamaru, který se právě s menšími obtížemi zvedal ze země, Kiba. „Dá si někdo zmrzlinu??“ Káťa chtěla, ale nakonec se ukázalo, že to byla jenom řečnická otázka.
„Neji,“ podíval se na něj významně Shikamaru. Neji přikývl.
„Byakugan!“
Hustý! pomyslela si Káťa, protože to viděla poprvé, ale radši nic neřekla, aby nerozbila jeho křehkou koncentraci.
Neji skenoval metr po metru. Chodba, chodba, chodba, chodba... Hm.
„Komplex se táhne do vzdálenosti několika kilometrů. Nicméně, obydlená je pouze část u hlavního vchodu.“
Shino, který taky nezahálel, doplnil: „Na každém padesátém metru tu mají kamery. Směrem k jejich centrále se rozestupy zkracují na deset metrů. Všechny informace jdou do mozku celého komplexu, který je umístěn ve středu obydlené části.“ Hehe, použil metaforu a byl na to hrdý.
Shikamaru přemýšlel. Docela by ho zajímalo, jak to hoši vyřešili s tou kamerou. Šmejdil očima po místnosti až ji nakonec našel. Kiba si všiml, co hledá a zachechtal se.
„Hehe, ti chytrolíni, co vás přivedli, tam pověsili cedulku NERUŠIT!“ Oslavy v pracovní době zřejmě nebyly povoleny, takže se chtěli ujistit, že je orochimaru nenačapá.
Aha, to vyřešilo jeden problém. Teď ale co s těmi chytrolíny udělat? Jak že se jmenovali? Mokva a Bukva?
Neji nepřestával chrlit informace.
„Kromě těch dvou tady vidím ještě dalších pět. Jeden hlídá hlavní vstup do komplexu. Pak je tu... takovou hladinu čakry jsem dost dlouho neviděl...“
Hósenko-mástr? Žeby?
„Sedí v kuchyni a pije čaj.“
Tak to jsem vědět nemusel...
„A nakonec,“ Neji zalapal po dechu a jeho tvář se vyhladila. Úplně. Byakugan byl zrušen.
Všichni se na něj tázavě podívali.
„Ona žije...“ Kiba ho poplácal po zádech a zakřenil se.
Shikamaru naopak čekal, až hlášení dokončí. To by se načekal. Ozval se tedy Shino.
„Je uvězněná v jedné z cel poblíž centra. A není tam sama.“

Orochimaru se skláněl nad zoufalou Bárou a zle se culil.
„To byl výborný nápad, Kabuto...“ Každou chvíli se teď někde sesypal kousek stropu, nebo praskla vodovodní trubka. „Nicméně, je nám více méně k ničemu, jestliže žádné techniky nezná. Je moc hezké, jak dobře umíš ovládat vodu,“ obrátil se potom na zajatkyni. „O to víc, jestli jsi nám říkala pravdu a opravdu se nic neučila. Máš opravdu velký a silný talent.“ Pochválil ji. Bára sebou házela ze strany na stranu. Byla přivázaná na pohyblivém lehátku, takovém, jaké se používá v nemocnicích pro transport raněných, a Kabuto se jí chystal někam odvézt. „Takže my tě teď hezky rozřežeme na úplně malé kousíčky a zjistíme, kde se ten talent schovává.“
A dají mě pak zase dohromady? přemýšlela Bára. No, podle toho, jak nadšeně se Kabuto tvářil, nejspíš ne. Orochimaru se najednou otočil a hrábl rukou do vzduchu. Když se pak podíval, co chytil, na dlani mu seděl malý černý brouček.
„Hmyz? Tady? Podivné...“ zamumlal si strejda Oročák pro sebe a pojal podezření.
Kabutovi naopak bylo všechno jedno a vesele si Báru, i přes její němé protesty, odvezl do své pitevny.

Bára horečnatě přemýšlela. Ten brouček předtím... znamená to že... Shino? Přišli konečně, aby ji zachránili? To by bylo docela blbý, kdyby vtrhli dovnitř, překonali obrovské potíže a nakonec si mohli jen poplakat nad jejím mrtvým tělem, ne? Takže, co udělat, aby to hnusák Kabuťák ještě odložil? A aby to nepřilákalo strejdu Oročáka? Hm... Asi by bylo nejlepší spustit někde jinde poplach... ale jak?
Najednou se mezi monitory umístěnými v pitevně rozblikala kontrolka poplachu.
„Sakra!“ zaúpěl Kabuto a zase odložil svoji úžasnou soupravu lesklých zabíjecích nástrojů, zakupte ihned a dostanete kbelík zdarma. “Co zase ten Sasuke proved?“

Orochimaru seděl v centrále kamerových snímačů a hleděl na to, co mu posílalo č.25. Ty lamy už tam zase daly tu cedulku. Jako by jim neříkal, že se o jejich soukromí vůbec nezajímá. Ale počkat... Jeden růžek se trochu posunul a byl vidět kousek místnosti. Cože? Mazlíčci jsou u něj doma přísně zakázáni!

Kabuto zamračeně koukal na zrnící kameru. Hm, dobře, bude to muset jít omrknout... ale nemínil nic nechat náhodě, fakt neměl zapotřebí se vrátit a najít tu prázdná pouta. Vzal tedy íněkci se sedativem.
„..................??!!“ vytřeštila oči Bára.
„Neboj, jenom si trochu pospíš...“ usmál se Kabuto.
„............!!!“ chvíli sebou Bára šila, ale za několik sekund se odporoučela do bezvědomí.
Kabuto spěchal, takže dokonce na cestě nasadil mírný klus! Přiběhl do márnice, která ostatním sloužila též jako kuchyně, protože se tam daly chladit věci. Tam potkal Sasukeho, jak bagruje ve skleničce nutely.
„Co se tady stalo, Sasuke-kun?“ zeptal se ho nejslušněji, jak dokázal.
„Co by se jako mělo stát?“ odsekl Sasan.
„Tak třeba proč nefunguje kamera?“ zněl už trochu méně uctivě Kabuto.
„Jo tohle... no já jsem se opařil čajem a to mě tak naštvalo, že jsem ji rozflákal...“ pokrčil rameny Sasuke, jako by se nic nestalo. Kabutovi se vražedně sevřely ruce, ale řekl s vynuceným úsměvem pouze:
„Aha!“ a co nejklidněji vypochodoval ven. Až tam si zavrčel pod vousy a představil si svůj vysněný den, kdy se mu Sasuke dostane pod skalpel.

„Hm. Asi bych jim to měl jít osobně připomenout,“ rozhodl se Orochimaru a vydal se do východního křídla své skalní skrýše. Trvalo mu to pár minutek, jelikož jel výtahem. Ano, měl tam výtahy, ale nikdo kromě něj to nevěděl a on neviděl důvod, proč by to měl někomu říkat.
„No to snad ne!“ pohoršil se, když vstoupil do monitorovací místnosti a uviděl tu spoušť, „už zas mě nepozvali na pařbu!“ Bukva a Mokva se váleli po zemi, kolem nich prázdné flašky a obaly od karamelek. Orochimaru se pěkně urazil. Jako pomstu jim sebral zmrzlinu, která se tam válela jen tak otevřená.
„Chá, to máte za to!“ chechtal se ďábelsky a špacíroval do kuchyně. Potom si řekl, že to je moc zdlouhavé, a rozpufnul se v oblaku dýmu. Akorát ten bílý čokl tady teď může kdekoli pobíhat a roznášet blechy! Řekne Kabutovi, že si ho může nechat vycpat, když ho chytí do dvaceti minut, to by mělo tento problém jistě vyřešit.

V kuchyni-márnici mačkal Orochimaru marně tlačítko spojení s pitevním sálem.
„Kabuto, Kabuto, Kabuto, zvedni to, řezání ti neuteče!“ rozčiloval se.
„Hele, Kabuto tu před chvílou byl,“ oznámil mu Sasuke se lžící v puse. „Asi bude ještě na cestě...“
„Hm, no dobře, tak já to zkusím za chvíli,“ kývl hlavou Orochimaru a přisedl si ke stolu.
„Jé, ty máš zmrzku, dej mi taky!“ sápal se po něm nadšeně Sasan.
„Ani náhodou, nic ti nedám, protože jsem strašně dárk a ívl, muhahaha, muhahahahaha, MUHAHAHAHAHAAA!!!“ udělal Oročák a šel si pro lžičku.
„Ts, no dobře, jak chceš, za to ti nedám nutelu!“ zamračil se Sasan a zatočil výhružně očima. Jako chápete, šaringanem.
„Výborně, můj mladý učni, je vidět, že má výchova nepřišla vniveč!“ pochválil ho Orochimaru.

„Shino, jseš si jistej, že to s těma flaškama zabere?“ ptal se pochybovačně Shikamaru, kterého, upřímně řečeno, něco takového ani ve snu nenapadlo.
„Stopro,“ řekl Shino přesvědčeně.
„Stejně, brácho, proč s sebou taháš tolik bordelu?“ podivoval se Kiba, zatímco se plížili liduprázdnou chodbou osvětlenou pouze elektrickými svíčkami. Shino neuznal tuto otázku hodnou odpovědi, a tak Kiba už radši mlčel.
„Tak to asi nebylo otrávený, co?“ zašeptala Káťa, která se k němu přitočila.
„No asi ne... leda by to byl nějakej speciální jed, kterej začne působit jenom za jistých okolností, to je úplně klidně možný...“ snažil se Kiba na ni udělat dojem.
„A za jakých třeba?“ optala se Káťa trochu vylekaně.
„Třeba až použije víc čakry najednou, jako například při provádění nějakého ninjutsu...“ navrhl Shino.
„Nebo až se přiblíží k místu nebo osobě, které má ten jed chránit,“ napadlo Shikamaru.
„A nebo je to možná jed, který působí na chemické pochody v jeho mozku, a až se vrátíme domů, stane se z Kiby vraždící maniak a vyhladí celou Listovou!“ vytasil se Neji s brilantním katastrofickým scénářem. Kiba vypadal dosti schlíple.
„Díky hoši, vy dokážete člověka povzbudit...“
Postupovali dál a dál do komplexu a nepotkali ani živáčka.

Kabuto si zálibně prohlédl ladnou křivku svého nejlepšího přítele skalpelu.
„Tak a jdeme na to,“ uculil se šťastně a sklonil se nad bezvědomou Bárou. Užuž se ostří blížilo k její bezbranné kůži... když tu zazvonil telefon. Kabuto sebou trhl.
„Kdo zas otravuje?“ zakňoural a neochotně se dotáhl k telefonu.
„Prosím?“
„Kabuto, kolikrát ti mám říkat, aby ses představil jménem, když zvedneš sluchátko?“ ozvalo se z druhé strany.
„Och, to jste vy, pane, můžu pro vás něco udělat?“
„Ano, mám pro tebe speciální úkol.“
„Ale já teď zrovna....“
„To počká! Tohle je otázka bezpečnosti celého komplexu!“
„Ach tak... a o co se jedná?“
„Máme tu zablešeného psa, Kabuto!“
„Psa?“ zašklebil se Kabuto. Šmarja, to bylo teda fakt nebezpečí jak noha. „A jak vypadá?“ zajímal se přesto.
„Takovej malej, bílej, viděl jsem ho na bezpečnostní kameře...“ Hm, tak malý bílý, jo? Kabutovi hned jeden takový přišel na mysl.
„Dobře, pane, jdu po něm!“ řekl tedy a zavěsil. S úlisným úsměvem se vydal do spleti chodeb. Jestli to je ten pes, který si myslel, že to je, tak to bude ještě zajímavé.

„Co teď?“ zajímala se Káťa.
„Hm, teď musíme zjistit, jaká je situace kolem Báry a nějak ji odsud dostat...“ odpověděl Shikamaru.
„Hele, je možné, že nás bude někdo hledat. Proto navrhuju, abysme tady nechali někoho na stráži.“
Tou dobou už se dostali dost blízko místu, kde podle Nejiho byla ukrytá Bára. Problém byl v tom, že teď byli na rozcestí hlavních chodeb, to jest těch, které procházely nejdůležitějšími částmi a na nichž se mohl každou chvíli někdo objevit. A taky že objevil.
„Rychle, sem!“ zavelel Kiba a všichni se nacpali do malé místnůstky, která byla zrovna po ruce. Vypadala jako špajz. Neji šeptem hlásil.
„Je to ten zrádce Kabuto!“
Kabuto se totiž rozhodl, že začne hledat tam, kde byl psík naposledy viděn. A možná tam dokonce najde jeho majitele...
Když jeho kroky odezněly, což mimochodem trvalo strašně dlouho, protože Orochimaru si dal záležet, aby tam byla dobrá ozvěna a Kabuto se zase strašně ploužil, odvážili se vyjít z úkrytu. Teda vyjít, spíš se nějak vypotáceli, protože ten špajz, ano, po bližším prozkoumání zjistili, že je to špajz, byl fakt dost těsný. Shikamaru si protáhl ztuhlá záda.
„Hm, někdo by měl jít udělat falešné stopy, aby se jen tak nevrátil...“
Na to se Shino okamžitě napřímil. Na takové boudy byl expert. Řekli by jste, bouda, dejte to Kibovi, ale ne, Shino byl lepší.
„Já to vezmu!“ prohlásil svým sexy mužným hlasem.
Shikamaru přikývl.
„Takže na stráži zůstanu já!“ prohlásila Káťa, když Shino zmizel. Kiba se na ni nechápavě podíval. „Jenom bych se vám pletla pod nohy. Tohle je prostě akce jenom pro super ninji, jako jste vy,“ zalichotila jim.
„Nojo, jen to nepřeháněj...“ ušklíbl se Shikamaru. Ale jinak poměrně souhlasil. Teď museli být ticho.
„Zůstanu tady s tebou. Kdyby někdo šel, tak ho s Akamaru určitě ucítíme!“ Shikamaru pokrčil rameny.
„Nedělejte tady bordel, vy dva,“ rozloučil se ještě s dvojicí strážců a pak spolu s Nejim vykročili do chodby.
„Hodně štěstí!“ popřála jim Káťa.

Orochimaru seděl v „kuchyni“ vedle Sasana a ládoval se zmrzlinou. Sasuke to špatně pochopil jako trénink a snažil se ho nutelou přejíst. Za chvíli už se z jejich lžic staly jen rozmazané šmouhy. Všude kolem létaly kousky jídla, které se nesnesly s odstředivou silou a svou pouť vzdaly. Když byl Orochimaru tak v půlce svého kbelíku, už mu to nedalo.
„Hele, zpomal, jinak mi praskne mašlička!“ obořil se na svého žáka. „Tohle není žádný blbý cvičení! Musíme si udržovat štíhlou linii, kdo to kdy viděl, obézní záporák! Ti nemají žádný styl...“
Sasuke zklamaně odložil svojí už téměř prázdnou skleničku nutely.
„To jsem vyjedl svoje železné zásoby jen tak pro nic?“ Z jeho super coolových očí se už už řinuly slzy. Orochimaru to samozřejmě postřehl a začal ho utěšovat.
„Neboj, pošlu Kabuta nakoupit, hned jak vyřídí tu práci, co má teď. To bude dobrý. Co kdybychom si šli zatrénovat ven? Čerstvý vzduch ti určitě udělá dobře.“
Sasuke se na něj s nadějí podíval. „Vážně?“
„Jasně! Říká ti to tvůj mistr a ten drží slovo!“
Sasuke nadšeně vyskočil. „Tak jo!“
„Tak se mi to líbí, hochu!“ poplácal ho strejda Oročák po zádech a následně oba s mohutným „puf“ zmizeli.

Kabuto dorazil na místo. Páni, ti se tu ale zřídili! A ani kapku nenechali... Hm, takže pejsek, jo? Chvíli se rozhlížel po místnosti. Hele, támhle kapka zbyla, ale bylo to vylité. Smůla. Hm, a co je tohle? Od kaluže se táhla řada malých psích stop.
„Ahá! A mám tě!“ rozjařil se Kabuto.
Shino si zlomyslně zamnul ruce a jal se ho odvádět hlouběji a hlouběji do divokých, neobydlených síní pod horou.

„Kromě Barunky-san tam nikdo není...“ řekl Neji polohlasem.
„Jak to s ní vypadá?“ zeptal se Shikamaru.
„No... leží a nehýbá se...“ odpověděl Neji a snažil se znít, že ho to vůbec neznepokojuje.
„Dobře, tak radši máknem,“ přikývl Shikamaru a přidali do kroku. Za malou chvíli už vešli do pitevny. Stěny byly vyzdobeny vnitřnostmi v lihu, vysušenými končetinami a rafinovanými obrazci z kůstek, které Kabuto už nepotřeboval. Shikamaru na to koukal a byl dost znechucen. Neji, ten si toho ani nevšiml, nýbrž hned spěchal k lehátku, na kterém ležela Bára. Byla sice bledá a v bezvědomí, ale stále žila, takže se mu aspoň trochu ulevilo.
„Neboj, brzo už budeš v bezpečí!“ šeptal, když zkoumal její pouta. Když se rozhlédl, spatřil sadu vraždomanických kuchacích nástrojů. Popadl skalpel a za chvíli už byla Bára opět volná. Neji ji vzal do náruče a bez dalších okolků vypadl ven. Shikamaru, který už se nabažil výzdoby, ho souhlasně následoval.

Káťa s Kibou stáli na stráži. Dávali děsně pozor a neunikla jim jediná maličkost. Ale vzhledem k tomu, že Orochimaru a Sasuke trénovali na střeše trik s kilometrovým krkem, Kabuto se tryskem plazil ve sklepě, protože jeho dvacet minut pomalu ale jistě vyprchávalo, a Brukva (třetí z Orochimarových hlídačů) si dělal na vrátnici manikúru, moc akce si neužili. Naštěstí je Neji a Shikamaru nenechali čekat dlouho.
Když se objevili, Káťa hned přiskočila k Nejimu a pohlédla na svou sestru.
„Co je s ní, bude v pohodě?“ zeptala se trochu stísněně.
„Nevím,“ řekl po pravdě Neji. To Káťu zrovna neuklidnilo.
„Neboj, určitě to bude dobrý,“ ozval se za ní hlas a někdo ji vzal konejšivě za ruku. Ohlédla se a spatřila upřímný Kibův úsměv. Přikývla tedy a spolu s Kibou následovala Nejiho a Shikamaru pryč odtud.
Ven se dostali bez problémů. Prostě drsně obrněná záporácká pevnost, žejo. Z vršku skály se sice ozývaly nějaké zvuky jako „Páteř je irelevantní, mě nikdy nezastavila!“, ale jelikož byla tma jako v pytli, nikdo je nemohl vidět.

„Uf, konečně!“ oddechla si Káťa.
„Hele, neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ještě furt můžeme padnout do nějaký pasti a nebo nás můžou pronásledovat! Mise neskončí, dokud se nedostaneme zpátky do vesnice, jasný?“ napomenul ji Shikamaru.
„Kde počkáme na Shina?“ zeptal se Neji Shikamaru.
„To bych neřešil, však on si nás najde,“ ujistil je Kiba. „Jemu se neschováte, nebojte...“
„Tím líp,“ ohodnotil to Shikamaru. „Takže teď opatrně, lidi, nerad bych zas napravoval něčí chyby!“
„Nevšímej si ho,“ mrkl Kiba na Káťu, i když ve tmě to neviděla, „on je vždycky otravnej!“
„Říkals něco?“ vybafl na něj Shikamaru náhle nebezpečně blízko.
„Jo, říkal jsem, že jsi ten nejlepší vůdce na světě a že by mi bylo ctí ti vypucovat boty!“
„No, to si kdyžtak domluvíme pak,“ zamumlal Shikamaru, který mu nevěřil.
Cesta byla tentokrát o to horší, že neviděli na krok. Teda, horší to bylo tak leda pro Káťu, protože ostatní byli zkušení ninjové, kteří se orientovali i ve tmě. Jediné, co Káťa viděla, byl bílý flek před ní, který vrtěl ocasem, tak ho následovala. Navíc ji naváděl i Kiba, který ji radši stále držel za ruku, jelikož nejednou zakopla o drn či kořen.
Cesta se neuvěřitelně vlekla.

„Kdy už zastavíme?“ kňourala Káťa, která už byla strašně utahaná. Ovšem odmítala, aby ji vzal Kiba na záda, i když se ochotně nabízel.
„Řek bych tak za svítání...“ odpálkoval ji Shikamaru.
„Arghhh...“

Bára pomalu přicházela k sobě. Pokusila se otevřít oči, ale všechno se s ní houpalo a svět se tak podivně točil. Chtěla vydat sten, ale nepodařilo se jí vyloudit žádný kloudný zvuk. I tak to však upoutalo Nejiho pozornost.
„Barunko-san!“ zastavil se. „Jak ti je??“ Bára jen němě klapla pusou a nic neřekla. „Asi je ještě mimo...“ řekl starostlivě ve směru Káti, která hned přiběhla.
„Báro! Slyšíš mě??“
Bára se snažila zaostřit na něco kolem sebe, ale bylo to dosti náročné, protože všechno bylo tak podivně neurčité... že by to bylo tou tmou všude? Vůbec si nebyla jistá, kde to je a jestli je vůbec vzhůru.
„Podle mě má v sobě nějakou drogu,“ zauvažoval nahlas Shikamaru. „No, to teď asi nezjistíme, pojďme radši dál...“

Kabuto už byl opravdu naštvaný. Za tím psem se honil aspoň půl hodiny a pořád nic. Pokaždé, když už si myslel, že je v koncích, zaslechl někde za rohem tiché šelestění, nebo koutkem oka zahlédl pohyb ve stínech, které se prohlubovaly každým krokem od obydlené části. Vypadalo to, jako by ho někdo tahal za nos! A bylo tu nějak moc brouků na jeho vkus, nepamatoval si, že by kdy měli problémy s hmyzem. Ale to pak znamená... Rychle se otočil a vydal se do své laboratoře, jak tomu hrůznému místu s oblibou říkal. Teď už mu bylo jasné, že ho navštívil Shino. A Kiba s Akamaru k tomu. A viděl jediný důvod, proč by se obtěžovali tak daleko.
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“ klesl na kolena, když nalezl prázdný pitevní stůl. A ještě víc ho zdrtilo, že NĚKDO šahal na jeho miláčky, lesklé skalpelíčky! Teď je bude muset všechny vykoupat, osušit a zase hezky srovnat podle data, kvality, ničivé síly a velikosti!
Pomsta je nemine! Hm, honit Shina po chodbách by bylo zbytečné. Nejspíš už dávno prásknul do broučků...