Nic nového... 12

Únik ze sídla zločinu pokračoval. Neji svíral Báru v náručí, jako by ji nechtěl nikdy pustit a ona mu to, ač v deliriu, oplácela.
„Káťo, zdržuješ,“ zpražil utahanou Káťu stoicky Shikamaru pohledem. Káťa věděla, že má pravdu. Prakticky usínala v běhu.
„Znovu říkám, že tě můžu nést,“ nabídl se Kiba. Káťa přikývla.
„Ale počítej s tím, že jakmile se přestanu hejbat, okamžitě usnu.“
„Jen jestli nebudeš chrápat,“ zakřenil se Kiba a hodil si ji na ramena. Najednou se za nimi ozvalo šustění a než se nadáli, hopkal vedle nich zakuklený Shino.
„Zmerčili mě,“ oznámil jenom. Shikamaru přikývl.
„Jak je jí?“ pohodil Shino hlavou k Báře.
„Nic moc,“ odvětil Shikamaru.
Temnota jako by se prohloubila, les začal skrývat mnohem více nebezpečí. Kibovi běhal mráz po zádech. I přes Káťu. Najednou ze tmy před nimi vylétl kunai. Shino ho obratně zachytil a celá skupina se zastavila. Vyšel měsíc. Byli na mýtině a proti nim se ze tmy vynořil... Shino?
„Už tu na vás čekám.“
„Neposlouchejte ho, je to jeden z nich. Nejspíš mě někde uviděl...“
„Čekám tu už dobrou půl hodinu,“ ozval se nový Shino.
„Vysvětli.“ To byl Shikamaru.
„Bylo mi jasné, že budete potřebovat co nejrychleji odejít, a tak jsem nechtěl zdržovat. Nechal jsem tam jenom skupinu brouků.“
„Hm, moje úvaha byla podobná,“ ozval se první Shino, „jenom jsem v komplexu ještě chvíli zůstal, abych mohl brouky lépe řídit. A taky abych se ujistil, že nás nepronásledují.“
„No, tak to se ti nepovedlo.“ konstatoval Shikamaru.
Tak tam stáli a koukali na sebe. Který z Shinů byl ten jejich? Větší klišé jste nezažili.
„Tak co teď?“ zeptal se Kiba zmateně, když mu Káťa seskakovala ze zad.
„Neji?“ obrátil se Shikamaru zamračeně k Nejimu.
„Nejsem si jistý...“ měl už Neji po dnešku dost. Jak dlouho si jako myslí, že ještě může byakugan skoro bez přestání používat s plnou účinností? No, po pravdě ta doba už dávno uplynula.
„Neříkejte, že jim budeme muset dávat otázky, na které zná odpověď jenom Shino...“ zakryl si Shikamaru obličej rukou. Panebože jen tohle ne!
„Lidi, co řešíte, od čeho tu máme Akamaru?“ připomněl jim Kiba.
„Haf!“ udělal Akamaru a běžel k Shinovi jedna.
„Čmuch čmuch... vrrrr!“
„Ha!“ vykřikl Kiba.
„Počkej ještě...“ zarazil ho Neji, když sledoval, co bude dělat Akamaru dál. Ten už byl u Shina dvě.
„Čmuch čmuch... vrrrr!“
„Cože? Co tím myslíš, Akamaru? Já vím, že ti Shino připadá divnej, ale tak snad ho znáš, ne?“
„Vrrrr!“
„Teda to nechápu...“
„Leda že by - “ napřímil se Shikamaru podezřívavě. „Bacha!“ vykřikl vzápětí, když se na ně oba Shinové jako na povel vrhli. Teda, vrhli po nich nějaké špičaté věci, které v té rychlosti nestihl někdo identifikovat.
„Sakra, co to má být?“ křikl Kiba, když odskakoval postavit Káťu někam do bezpečí.
„Ech...“ řekl jenom Shikamaru a rychlostí blesku mrštil po Shinovi, který k nim byl blíž, kunai. Nic to s ním neudělalo. Shinové jim nedali moc času o čemkoli přemýšlet. Neji opatrně (v rámci toho, jak spěchal) položil Báru mezi kořeny asi deset metrů vzdáleného stromu a stihl ještě instruoval Káťu, aby ji hlídala, a už byli s Kibou zase pryč. Káťa nejdřív pohlédla na sestru, která sebou neklidně škubala, a potom vykoukla zpoza stromu, co se děje kousek dál od nich.
Shikamaru, jehož techniky mu byly v temném lese jaksi na houby, poskakoval mezi stromy a sem tam hodil dobře mířený kunai. Neji s Kibou se vrhli každý na jednoho Shina a už je klepali. Teda spíš Neji toho svého klepal, na Kibu se toto úsloví moc nehodilo, jelikož použil svou oblíbenou vývrtkovitou techniku s Akamaru.
Neji už byl za celý den docela vyčerpaný, jak už jsme řekli, takže jeho pohyby nebyly zdaleka tak bleskurychlé, jak by si přál. No, na normálního člověka to však stačilo i tak. Akorát to znamenalo, že se mu Shino celkem úspěšně vyhýbal. Shino... Shino to asi nebyl, protože nepoužíval k útoku brouky, ale pořád ještě tak vypadal.
Kibovi se Shino šikovně vyhnul a hodil po něm za odměnu několik kunaiů s výbušnými lístky. Kiba s Akamaru odskočili a vrhli se něj znovu.
Takže to trochu zkrátíme, prostě tam tak bojovali a nějakou dobu se zdálo, že ani jedna strana nemá nějak významně navrch. Káťa se snažila v temnotě zjistit, co se děje, ale upřímně řečeno toho moc nerozeznávala. Jenom z bojových pokřiků si mohla tipovat, kdo vyhrává. Po chvíli si Shinové asi řekli, že tohle je pro ně ztráta času, a přestali útočit. Místo toho začali ustupovat tak, aby se přiblížili k úkrytu sester.
„Hej, sem ne!“ zvýšil Shikamaru frekvenci házení, už mu ale kunaie docházely. Neji i Kiba si taky uvědomili, o co jim jde, a tak se soustředili na to, aby jejich postup zastavili.
Kiba s Akamaru se na toho svého Shina obětavě vrhli, takže se nemohl ani hnout. Kiba mu skočil na záda a začal ho škrtit a Akamaru se mu zakousl do nohy. To se Shinovi zrovna moc nelíbilo. Prudce Akamaru odkopl a ještě po něm hodil kunai. Ze tmy se ozvalo zakviknutí a pak už nic.
„Akamaru!“ křikl Kiba, ale Akamaru nepřiběhl. „Akamaru!!“ Káťa to taky viděla, jelikož už to bylo blíž k jejímu úkrytu, než předtím, a ignorujíc nebezpečí rozběhla se k místu, kam Akamaru dopadl. Nebylo zrovna chytré zranit pejska, když vám páníček visí na krku... taky to byla poslední chyba, kterou tenhle Shino udělal. Namíchnutý Kiba udělal křup a Shino se zhroutil na zem. Jak na něm Kiba tak seděl, všiml si, že už nevpadá jako Shino... teď měl podobu nějakého neznámého chlápka, který však byl už asi nějakou dobu mrtvý. Kiba se nad tím jenom ušklíbl, ale moc pozornosti tomu nevěnoval. Rychle se rozběhl do tmy mezi stromy. „Akamaruu!“
Druhý Shino na chvíli polevil v soustředění, když zjišťoval, že jeho kolega už mu asi nepomůže. To dalo konečně Nejimu příležitost mu dát vznešenou pěstí přímo do ciferníku. Shino odletěl k nejbližšímu stromu, na kterém se rozplácl a svezl se na zem. A už taky nevypadal jako Shino! Nýbrž jako šedovlasá troska s rozbitými kulatými brýlemi... ano, byl to Kabuto, ten proradný had!
„Chm,“ usmál se svým obvyklým otravným způsobem. „Nejste špatní. Ale teď je čas přestat si hrát,“ a nažhavil svou porcovací ruku. Pak se vrhnul na Nejiho.
Káťa chvíli hledala v podrostu, než našla bílou kuličku chlupů.
„Akamaru! Tady jsi!“ Akamaru se však ani nehnul. „Chudáčku, co je ti?“ zvedla ho ze země. Kunai trčící z pejskova krku jí dal výmluvnou odpověď. Káťa se hrozně polekala. To přece... Ale Akamaru byl úplně bezvládný, očička měl zavřená a jazyk mu visel z pusy. „Ach ne...“ To už se přiřítil i Kiba.
„Akamaru! Jak mu je?“ zeptal se, když viděl, že Káťa už ho našla. Káťa nevěděla, co mu má říct. Ale nebylo to ani potřeba, protože to už i Kiba uviděl ten kunai. Jenom zalapal po dechu. „Akamaru...“ Vyndal mu kunai z krku a zahodil ho někam na zem. Z pejskovy rány se vyvalila krev. Kiba na to vytřeštěně koukal. Podlomila se pod ním kolena a stáhl s sebou na zem i Káťu, která svírala Akamaru.
„To ne...“ položil hlavu na Akamarovy bezvládné packy a rozplakal se. Káťa držela oba v náručí a taky jí nebylo zrovna do zpěvu. To přece nejde, honilo se jí hlavou, Akamaru nesmí umřít, prostě nesmí! Chudák Kiba, vzlykal čím dál hlasitěji a celý se třásl. Shikamaru to zaslechl a přispěchal k nim. I Neji to slyšel, ale nemohl se tím nechat rozptýlit, neboť Kabutova porcovací ruka byla velmi dotěrná a nesmlouvavá.
Kátě se po tvářích taky začaly kutálet slzy. Dívala se na skloněnou Kibovu střapatou hlavu a na Akamarovo krvácející tělíčko, ve kterém už nebyl život, a říkala si, že přece musí něco udělat, nemůže to takhle jen tak nechat! Právě teď si vším, co v ní bylo, přála, aby Akamaru otevřel oči a olízl Kibovi nos... Shikamaru, který stál dosti sklesle nad nimi, ucítil, jako by se zvedal kolem vítr. Netušil, co se to dělo, ale cítil, že skrz něj proudí velikánská síla... ne přesně jako čakra, bylo to něco, co vycházelo ze stromů, z trávy a možná i ze země samotné... Zmateně se rozhlédl, co je to zač. Ucítil intenzivní vůni posekané trávy... a pak to bylo pryč, jako to přišlo. Akamaru otevřel oči a olízl Kibovi nos... a Káťa se zhroutila na zem.
„Jdi mi z cesty, ty otravnej kluku,“ vrčel protivným hlasem Kabuto na Nejiho, který byl pomalu ale jistě nucen ustupovat. „Jestli se nevzdáš, budu vás muset všechny zabít! A věř, že toho nebudu litovat, moje sbírka vždycky potřebuje doplnit,“ úchylně se zasmál. „Tak jako tak, když se mi teď konečně začalo dařit ve výzkumu pro Oročáka, jen tak se toho nevzdám!“ a vrhl se s ještě větší silou na Nejiho, div že ho nenaporcoval. U toho se záporácky uchechtával, protože si byl jistý vítězstvím nad touhle partou ubohých děcek. Neji teď neměl čas na nic jiného, než že se bránil. To není dobrý, říkal si v duchu. Najednou ho na ruce opařila vařící kapka. Skoro si toho ani nevšiml, ovšem ten kouřící proud, který se rozlil po Kabutovi, se už přehlédnout nedal. Kabuto se začal svíjet bolestí a nechápal, co se to sakra děje! Obestřela ho horká pára, ale nezdálo se, že by někam unikala, kdepak, pěkně se ho držela a pracovala na výstavních popáleninách. I Neji na to koukal jako na zjevení. Když se vařící voda a pára dost vyřádily na Kabutově celém těle a tělních dutinách (během toho Kabuto ztratil vědomí), shromáždily se kousek vedle v trávě a ochladily se do podoby... Báry.
„Už dlouho mi pil krev!“ chtěla procedit mezi zuby, nic se však neozvalo, což ji pěkně namíchlo, a tak jen svírala pěsti a těžce oddychovala.
Vtom kousek od ní přistál Shino. Rozhlédl se a pak řekl:
„Přišel jsem o něco?“

Shikamaru si unaveně sedl na zem.
„Shino, postarej se o něj,“ pokývl hlavou ke Kabutovi. Jak tak koukal na svoji skupinu, nikdo z nich nebyl schopný dalšího přesunu. Proto bylo lepší prostě odstranit nepřítele a rozložit tábor. Shino se s překvapeně (teda samozřejmě v rámci mezí, Shino nemá moc způsobů jak vypadat překvapeně) podíval na unylého Kabuta, ale raději se na nic neptal. Za chvíli bezvládné tělo obklopili broučci, čímž Shikamarovi potvrdili, že je to opravdu pravý Shino, a někam zmizeli. Shino s nimi, ale s tím už si nikdo starosti nedělal.
Kiba hladil Akamaru. Jak je to... Vždyť přece viděl...
„Akamaru,“ šeptal pořád dokola nevěřícně. Pejsek mu vroucně olizoval obličej.
„Káťo, vidělas...“ otočil se potom na dívku. „Káťo!“ Až teď, když šok trochu opadl, si uvědomil, že něco s Káťou není úplně v pořádku. Rychle se nad ní sklonil, aby nahmatal puls. Na chvíli se v něm všechno zastavilo. Vždyť zrovna málem ztratil Akamaru! Tohle se nemůže dít!
„Ne, Káťo!“ zatřepal s ní.
„Neboj, bude v pohodě, podívej...“ Shikamaru si všiml, jak se jí lehce zvedá a klesá hruď.
„Ale jakto? Co ji mohlo tak odrovnat?“ divil se Kiba.
„No,“ Shikamaru se významně podíval na pejska, který teď pro změnu olizoval Káťu.
„Ty myslíš...“ Kiba vyvalil oči. Takže ona? Ale jak? No, musel uznat, že to je teď to nejmenší, co ho trápí.
Bára by se chtěla zeptat, o čem to sakra melou, ale bohužel nemohla, což ji velmi hnětlo.
Seděla na zemi, tak jak se zkondenzovala, a nebyla schopná dalšího pohybu. Vždyť kdo by se jí divil. V posledních čtyřiadvaceti hodinách byla mučená, týraná hladem a navíc, považte! Vystavena přítomnosti samotného Hósenko-mástra. Trochu ji sice uklidnilo, co provedla Kabutovi, ale stejně na tom nebyla nejlépe. Neji se k ní starostlivě sehnul, aby si ověřil, že je v pořádku, i když byl už předem přesvědčen, že tomu tak není. Nápovědou mu možná mohlo být, že se dívka jeho srdce, sotva se probrala z narkózy, či co to bylo, přeměnila na vražedný mrak páry a zlikvidovala nepřítele, se kterým on sám marně zápasil. A to všechno bez pořádné znalosti čakry. Byl více než ohromen a taky mu bylo jasné, že si to určitě vybere svou daň.
„Tak lidi, asi bychom neměli zůstávat na místě boje. Pojďte, posuneme se ještě aspoň o dvě stě metrů...“ zvedl se Shikamaru a všichni následovali jeho příkladu. Neji, ač vypliván, pomohl Báře na nohy. Pořád si ještě pamatoval na tu nešťastnou příhodu, kdy zůstali přes noc na bojišti a pod Leem vybuchl dříve nastražený lísteček, a rozhodně nechtěl, aby se něco podobného opakovalo teď.
Kiba, který by teď asi nikomu jinému nedovolil, aby na ni sáhl, vzal Káťu do náručí a vykročili. Nikdo z nich nebyl schopný čehokoli rychlejšího. Bára a Neji se vzájemně podpírali. Shikamaru na ně koukal a přemýšlel, jak se asi dostanou do vesnice. Tímhle tempem... No, ale většina z nich jsou přece shinobi z Listové! Byl si jistý, že maximálně za dva dny už budou podávat hlášení ve vyhřáté kanceláři nazlobené Tsunade.

Shino se temňácky zachechtal. To bude překvapení, až se probudí. Když odcházel (Shino nikdy neutíká) z Orochimarova doupěte, všiml si, že kousek od něj je taková pěkná, hluboká propast... No a teď nad ní visel na několika tenkých smotcích bůhví čeho svázaný Kabuto, na zádech výbušný lísteček nastavený tak, aby zareagoval na jakýkoli pohyb.
Nejspíš to přežije, přemýšlel hmyzomástr pochmurně. Však taky Hokage říkala, aby nevyhledávali žádné konflikty, že. Shino se otočil ke svému geniálnímu výtvoru zády a tiše zmizel v lese. Nejlepší podle něj byla ta marmeláda, kterou Kabutovi potřel obličej. Věděl, že kolem se rojí spousta mravenců...
Když našel svoje druhy, už měli improvizované tábořiště postavené. Noc vypadala docela jasně, a tak stany ani nestavěli. Prostě zase rozhodili deky a spacáky do kroužku a uprostřed zapálili oheň, na kterém Shikamaru za pomoci Báry něco klohnil. Bára divoce gestikulovala, jako by se z posledních sil snažila něco říct. Neji na ní visel očima, ale ať se snažil jak chtěl, nic nepochopil.
„Aha, takže oni ti vyřadili hlasivky.“ Shikamaru se na ni naopak skoro nepodíval, ale dokázal si dát dvě a dvě dohromady. Bára zuřivě přikyvovala. Chtěla jim všechno vypovědět! Jak se jí chystali rozřezat na kousíčky a jak se bála, že jí nikdo nezachrání. Jak nesnáší narkózu a co dalšího by Kabutovi ještě provedla. Ale nemohla. Každý pohyb ji stál obrovské množství energie, a tak se rozhodla, že to počká do rána.
„No neboj, u nás tě určitě dají dohromady. Dobře, je to hotové, kdo jde jíst?“
Shino se tiše přisunul a bůhví odkud vytáhl mističku. Beze slova ji podal vůdci skupiny, který do ní kydl něco, čemu by se dalo říkat i jídlo. No, pořád lepší, než ty vyživovací pilulky, co pořád baštili.
Bára byla úplně nadšená. Jídlo! Jídlo! Úplně zapomněla na všechno ostatní. Teda, snad kromě Nejiho, že ano... Ten se dal jen těžko ignorovat.
„A nebojíš se, že někdo ten oheň uvidí?“ ze stínů se vynořil Kiba. Už se stihl postarat o Káťu, i když to asi nebyl takový problém. Prostě ji nasoukal do spacáku. Akamaru, který taky nevypadal zrovna nejlépe, se u ní stulil a ihned usnul.
„Neboj,“ uklidňoval ho už zase Shikamaru. „Myslím, že už jsme se dostali dost daleko. Navíc, jak vidíš, oheň jsem odstínil.“ Kiba sice nic takového neviděl, ale radši mu věřil.
„Zanedlouho už budeme v Listové...“ přemýšlel nahlas Neji a podíval se na Báru, která teď nadšeně baštila, jako by celý den nejedla. No, ona opravdu celý den nejedla. Od toho vykrystalizovaného pití, co jí dal Kabuto, nic pořádného neměla. A i kdyby, vězeňská strava u Orochimara byla sama o sobě druhem mučení.
„He, pochybuju, že by je Hokage poslala hned domů, po tom, jak jsme se pro ně nadřeli. Určitě má pro ně něco připraveného...“ zívl Shikamaru. Svoji porci už dojedl.
„Dobrou noc...“
Všichni se postupně ukládali ke spánku. Shino se rozhlédl po prázdných miskách. Podíval se do kotlíku nad teď už profesionálně uhašeným ohněm, který, dokonce i po Bářině zásahu, nebyl úplně prázdný. Brýle se mu zaleskly a on vytáhl ze záhybů své větrovky lžíci. Někdo přece musí zůstat na hlídce...

„Hej Shino, já tě vystřídám,“ řekl nedlouho potom Kiba. Beztak nemohl spát, protože měl nervy stále napjaté z těch nočních šoků. Shino přikývl a beze slova si šel lehnout. Kiba se otřásl v chladném ranním pološeru. Vzal svoji deku, ale místo, aby si ji vzal na sebe, přehodil ji přes spící Káťu, která začala trochu chrápat. Zadíval se jí v prvních paprscích nového dne do tváře. Byla docela špinavá a rozcuchaná, ale Kibovi připadalo, že nikdy neviděl nic hezčího. Vždyť zachránila jeho pejska! Byl rád, že všichni ostatní už spí, protože byl úplně naměkko, málem se znovu rozbrečel vděčností. Opřel se o strom a položil si Kátinu hlavu do klína. Něco jakoby zamumlala, ale jinak to s ní ani nehnulo. Akamaru se vybatolil z jejího spacáku a vklouzl svému páníčkovi pod mikinu, jak bylo jeho zvykem. Kiba se začal usmívat. Zase bylo všechno v úplném pořádku.
Shino ležel a sledoval blednoucí nebe. Nikdo to neviděl, ale zpod brejliček se mu po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Tato mise mu uštědřila další těžkou ránu v lásce. A on si tentokrát doopravdy myslel, že to bude jiné než jako vždycky...

Kap... kap kap... Báru probudily chladné kapky, které jí co chvíli dopadaly na čelo a na nos. Nevrle otevřela oči, které ji bolestivě pálily. Taky měla sucho v puse a bolela ji hlava jako střep... Ech, tenhle pocit znala... že ona nedodržovala pitný režim?! S námahou se zvedla na loktech. Sakra... kde to je? Chvíli se nechápavě rozhlížela po rozmazaném světě kolem sebe. Kde má sakra brejle? Byla někde venku v lese, obloha nad ní byla špinavě šedá a začínalo krápat... Ještě rozpoznala vyhaslý oheň a několik zakuklených spáčů, které zatím déšť nevyrušil. Hned vedle ní ležel... aha, už si vzpomněla. Vedle ní ležel Neji s tváří úplně zakrytou dlouhými vlasy, takže světlo ani voda mu nevadily, a s dlaní položenou na její dece. No, to ji však zrovna moc nezajímalo, jelikož teď potřebovala někde sehnat nějakou lahev a napít se, nebo bude zle. Opatrně se vysoukala napůl z deky a rozhlížela se, jestli někde nějakou nezmerčí. Bylo to dosti náročné, když vezmeme v úvahu, že její rozhled byl omezený zhruba tak na... no, řekněme že asi metr. Všimla si, že má pod hlavou Nejiho cestovní pytlíček. Hm, všechno tvrdé z něj vyndal, smůla... kde jen ta láhev mohla být? Ha, támhle. Naklonila se přes spícího Nejiho a užuž po ní chňapla, ale ťápla rukou, kterou se podpírala, na něco tvrdého. Kdyby mohla, tak by vykřikla, ale nemohla, takže nikoho nevzbudila. Koukla se naštvaně, co to bylo... byl to její přací kámen! Och... no dobře, tak pro tentokrát se teda nebude zlobit... Položila ho kousek před Nejiho zakrytý obličej a konečně se zmocnila vody. Stejně to potrvá ještě několik hodin, než to bude lepší... Ale ty může přece klidně zaspat...

Za několik chvil však déšť zhoustl a spáči kolem ohniště se začali pomalu probouzet k životu.
„No, to je znamení, že už bysme měli zase vyrazit,“ řekl suše Shikamaru a co nejrychleji se snažil vymotat ze spacáku. Kibu to probralo z polospánku. Cože? On spal? Ale ne, vůbec ne, byl přece na stráži! Pohlédl na Káťu, která se začala pomalu probírat. „Hej, dobrý ráno, slečno chrápalko,“ pozdravil ji se zářivým úsměvem. Káťa se nadzvedla a rozhlédla se kolem. Když viděla, kde to leží, rychle si sedla a začala se červenat. Néé, Kiba ji vidí takhle po ránu z takové blízkosti! Nenápadně se snažila urovnat si vlasy. Pak se jí vybavila noc. Přestala a najednou měla oči dokořán. Podívala se na Akamaru, který plazil jazyk na Kibově hrudi.
„Co se to stalo?“ zeptala se mimoděk, protože jako poslední si pamatovala, jak Kiba srdceryvně plakal.
„Tys ho přece zachránila!“ vyhrkl Kiba a dojatě na Káťu hleděl. Pak už to nevydržel a vroucně ji přivinul do své náruče.
„Haf!“ protestoval Akamaru a rychle se drápal pryč.
„Neremcej, ty zatracenej hafane, vždyť tě zachránila!“ pohupoval Kiba Káťu v objetí. Káťa tak uplně nevěděla, co to má znamenat, ale bylo to příjemné... Takže se nebránila a usmála se do Kibovy mikiny.
Shinovi poklesla ramena a beze slova si balil. Proč nikdy žádná dívka neocení jeho romantické a zranitelné nitro? Do pytle, asi si taky pořídí štěně...

„Barunko-san, vstávej...“ promlouval Neji něžně k Báře, která následovala jeho příkladu s vlasama na obličeji, takže ji nic nerušilo v jejím sladkém chrápání. Nejevila známky, že by ho slyšela. „Emm.. Barunko-san!“ zkusil to znova Neji, který sám se necítil zrovna dvakrát čerstvě, ale co se dalo dělat. Co s ní? Nerad by čelil jejímu hněvu, že ji budí do takového pošmourného rána. Mírně se zavrtěla a pohnula rty, jako by něco říkala... oči ale neotevřela a spala dál. Neji přemýšlel, jak ji co nejméně násilně probudit... obvyklé metody nezabraly...
„Prosimtě, takhle ti to bude trvat tejden,“ přišel k němu Shikamaru a klekl si vedle Báry. Pak s ní nesmlouvavě zatřásl. Neji se pokusil chabě protestovat, ale bylo to marné.
„Báro, dělej, vstávej, už je ráno!“ zařval Shikamaru. Bára nemohla polekaně zaječet, a tak se jen vyděšeně rozhlížela, co se to děje. Shikamaru spokojeně odešel zrušit ohniště. Neji na Báru omluvně pokrčil rameny.

Déšť ale neustával. Naopak, stále houstl. Provazce deště jakoby spojovaly nebe a zemi v jeden celek. Dokonce i Shikamaru musel uznat, že v takovém počasí by ani Kabuta ven nevyhnal, a tak se rozhodl, že nejlepší bude najít nějaký suchý úkryt a zůstat v něm, dokud se to nejhorší nepřežene. Hledání jim trvalo o to déle, že Shino i Kiba byli prostě bezradní. Voda smyla všechny pachy a brouk by v takovém dopuštění nevydržel ani půl minuty, takže všechno zůstalo na nejzákladnějších instinktech a Nejim.
No, byl to Neji, kdo nakonec něco nalezl.
„Tady před námi je vzduchová bublina ve skále,“ svolal všechny na jedno místo.
„Gatsuga!“
„No, to jsem neměl zrovna na mysli, on tam takový malý vchod je, ale proč ne, takhle to je pohodlnější,“ remcal Neji, ale teprve když vstoupil dovnitř. Nechtěl riskovat, že by ho nechali na dešti.
Káťa s Bárou bohužel nebyly vybaveny oblečením takové kvality, jako ostatní shinobi, takže na nich nezůstala ani nitka suchá. Po chvíli hledání ale Káťa z batohu vytáhla jediné náhradní oblečení co měly... zelené kombinézy od mistra Gaie. Káťa se omluvně usmála a zatáhla Báru za vhodně umístěný skalní převis. Pak se ozývaly takové divné zvuky, nejdříve, jak se snažila přijít na to, kudy se dostane dovnitř kombinézy, a pak jak se snažila přimět sestru spolupracovat. Chlapci té chvíle využili k tomu, aby si našli nějaký ten kus látky, kterým by bylo možné vysušit si vlasy (to platilo hlavně pro Nejiho. Teď by se mu výcvik, jak sebe nebo někoho jiného uchránit před lijákem, hodil, že jo. Svojí absolutní obranu použít nemohl, takže... Kdyby jen dával pozor...). Kiba ze sebe stáhl mikinu, jelikož ta kožešinka, která mu na ní připadala tak úžasná, teď nasákla aspoň dvě kila vody a bylo potřeba ji vyždímat. To samé platilo i o Akamaru. Shikamaru ze sebe shodil jenom super ninja vestu šikovného shinobiho z Listové, protože by mu překážela ve spaní. To už se Káťa zase vynořila, za sebou táhla bezvědomou Báru. Byla poněkud v rozpacích, jak na ně všichni koukali, a tak se co nejrychleji zachumlala do předem připraveného spacáku vedle Kiby. Neji tomu ani nechtěl věřit. Teď už se na Leeho nebude moci ani podívat, aby mu nepřipomněl jeho osudovou lásku, což bylo samo o sobě dost smutné.
„Jakej je to pocit?“ zajímal se Kiba, který o těch oblečcích zatím slyšel jenom fakt podivné zvěsti.
„Možná tomu nebudeš věřit, ale nic příjemnějšího jsem nikdy nenosila,“ přiznala se Káťa polohlasem. Shino si zklamaně sušil broučky, kteří mu v bouřce navlhli. Celého ho pokrývala jejich drobná tělíčka, jak si vytírali a vyklepávali vodu z křidélek. „Vy mě neopustíte, že ne?“ promlouval k nim v duchu něžně. Oni mu oplatili pocitem všeobecného souhlasu.

Bára pomalu přicházela k vědomí. Něco šimravého jí lezlo do pusy a do nosu.
„Takže, Neji, jsi člověk?“
„Ano,“ ozvalo se někde kousek nad ní.
„Jsi muž?“
„Ne.“
„Aha, takže jsi žena.“
„Ano.“
„Jsi Barunka-sáán??“
„Ne!“
„Hm...“
Sakra, co to bylo za řeči? A Bára měla doteď zato, že je Neji muž. Nojo, každý se může zmýlit... Pokusila se vyplivnout to šimravé, co měla v puse, ale nemohla se toho zbavit. Začala frkat a odhrnovat to rukama, přitom se chichotala, protože to šimralo... teda, chichotala se tak leda v duchu, slyšet nic nebylo.
„Jé, promiň, Barunko-san!“ řekl Neji. Potom se ta měkká věc, kterou měla Bára pod hlavou, pohnula někam pryč (byla to Nejiho ruka, jak jí došlo) a Neji si hodil vlasy na záda.
„A hele, kde to jsem?“ chtěla říct Bára, ale nic se nestalo. Posadila se tedy a chytila ze za krk. To bylo na každém probuzení to nejhorší, vždycky totiž doufala, že to s tím, že nemůže mluvit, byl jen zlý sen.
„Jsi od nás ze třídy?“ ptal se zase Kiba.
„Ne.“
„Há, jsi z Písečné?“
„Ne.“
Bára si začala prohlížet, co to má na sobě. Oho, zelenou přiléhavou kombinézu?
„Sluší ti,“ ujistil ji Neji, i když nikdo nevěděl, jestli to myslel vážně. Bára se nadšeně zazubila a na znamení souhlasu se láskyplně objala – a tedy i tu kombinézu, že.
„Jsi Hokage??“
„Ne...“
„Už vím, jsi mistr Kurenai!“
„Né.“
„Notak jsi... Shizune?“
„Jo, přesně tak, Shikamaru to uhádl.“
„Ech, to je nuda... teď to zas bude půl hodiny, než přijdem na to, co je on...“
„Já myslím, že ne. Koukněte ven, už to docela přestalo a nesmíme přece promarnit tu příležitost, že je Bára vzhůru, podruhé už možná takový štěstí mít nebudeme...“ uchechtl se Shikamaru. Bára se výhružně postavila. Pak s vražedným výrazem došla těsně k němu a položila mu ruku na hruď. Shikamaru nevěděl, co to má znamenat, tak jenom zaraženě koukal. Bára ho začala nestoudně ošahávat.
„Hele...“ zaprotestoval Shikamaru. Ona se zbláznila, už je to jisté! U jedné kapsy však Bára přestala a vítězoslavně z ní vytáhla čokoládovou tyčinku. Se škodolibým výrazem se do ní zakousla, než ji mohl zastavit. Fajn, byla připravena vyrazit. Mírným tempem. Na krátkou vzdálenost.
Brzo se všichni vypakovali z jeskyňky a vydali se na cestu mokrým lesem. Kiba s Káťou už to vůbec nebrali jako únik z nepřátelského území. Pobíhali mezi stromy a snažili se navzájem na sebe setřásat ledovou vodu z větví. Akamaru je doprovázel a rozjíveně štěkal.
„Shino, řekni jim něco, eště pořád musíme bejt nenápadný!“ řekl mrzutě Shikamaru, který se už nemínil s nimi namáhat. Shino, jakožto správný vůdce týmu, věděl, jak si udržet autoritu. Káťa i Kiba byli hned hodní a bez námitek se zařadili poslušně vedle něj, když zaslechli zašustění sáčku karamelek.
Cesta se hrozně vlekla. Bára si ani nemohla stěžovat, že ji bolí nohy, a o to víc ji bolely. Pak začal Kiba vyprávět vtipy a to byl konec všeho.

Po úmorném putování konečně dorazili zpět do vesnice! Týpek s obvazem a kamarád týpka z obvazem je nadšeně přivítali a instruovali je, aby šli hned za Hokage se nahlásit. Na cestě tam míjeli Ičiraku rámen... Bára se hned do něj začala sápat, konečně pořádné jídlo!
„Báro, tam né, my jdeme támhle, do toho velkýho červenýho!“ snažila se jí vysvětlit Káťa, ale ona stále němě trvala na svém...
„A seřváno zas dostanu já, žejo,“ mrmlal si Shikamaru, ale udržet Báru bylo nad jeho síly. Ve stánku potkali Naruta s Irukou, které nevybíravě smetli od pultu, když se tam nahrnuli. Irukovi to však vůbec nevadilo. Naopak, zatvářil se nesmírně šťastně a jako že mu spadl kámen ze srdce.
„Tak jste přece jen zpátky! A živé a zdravé! Hurá, tak ze mě nebude krmení pro rybičky!“ a vrhl se na Káťu s Bárou a začal je objímat. Bára mu konejšivě poklepala na záda a přála si, aby ji už pustil, protože před ni právě postavili kouřící misku. Než ho to konečně přešlo, naslintala mu hladově na vlasy. Potom se Iruka vrhl na Káťu. Káťa byla trochu nesvá, vzhledem k tomu, co mu provedla... no, snad jí to už odpustil.
„Ale to si ještě vyříkáme, ty víš co!“ řekl přísně Iruka, když ji doobjímal. Aha, tak ne.
A Naruto? O toho se nikdo nezajímal, jestli mu toto násilné vyrušení vadilo, tak se odšoural pryč.
„Tak, kdo to bude platit?“ rozhlédl se majitel po spokojených strávnících. Jelikož od té Shikamarovy kaše nic nejedli, nikdo z nich teplými nudlemi nepohrdl.
Bára zuřivě vstala. Rozmáchla se rukama, zrudla v obličeji... pak to ještě několikrát opakovala, udeřila dlaněmi do pultu. Ukázala na sebe, zahrnula gestem celou vesnici, udeřila se do prsou, a pak vzpřímeně odkráčela.
„Já to zaplatím,“ povzdychl si Neji.

Hokage už na ně čekala v kanceláři. Samozřejmě už dostala hlášku, že všichni dorazili, a tak se těšila, jak jim to hezky vytmaví, když nemohla nikoho zlynčovat. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále!“ odsekla napruzeně, ale to, co vešlo dovnitř, jí vzalo všechnu bojovnost.
Nejdříve nastoupil Shikamaru, pak Shino. Potom Kiba, který pevně svíral svého pejska, jako by ho už nikdy nechtěl pustit a, aniž si to uvědomil, nervózně se rozhlížel po všech temných koutech. Za nimi nastoupil Neji, který vypadal, že právě prošel peklem. A to stvoření, na které se tak starostlivě ohlížel... První, co Tsunade uviděla, byla zelená kombinéza. To bylo strašné. Za ní ještě jedna. To znamenalo ještě horší. A nad tím... no, spousta rozcuchaných vlasů. A špíny.
Tonton vyděšeně zachrochtala. Měla na zelené kombinézy averzi od té doby, co se Gai rozhodl, že i prasátka by si měla udržovat kondici a pokusil se z ní vycvičit bojovou svini... pak byla ještě dva týdny zalezlá pod stolem. A Gaie pokousala. Bylo to snad poprvé a naposled, kdy něco takového udělala. A co on na to?
„To se mi líbí, prasátko, síla mládí!“ No, ať říkal cokoli, podruhé už ji na výcvik nevzal, a to bylo hlavní.
Tsunade byla zklamaná. Měla připravenou takovou spoustu jedovatostí... A oni jí to takhle zkazí... Copak může nadávat někomu, kdo už si na sebe dobrovolně navlékl něco takového?
„Výborně, vidím že jste v pořádku,“ bylo všechno, na co se nakonec zmohla.
„Shikamaru, očekávám okamžité hlášení, ale ještě předtím...“ obrátila se na svoji sekretářku.
„Shizune, vezmi ty chudinky do lázní. A taky dohlédni na to, aby se převlékly do něčeho vhodnějšího...“
Shizune nervózně polkla, protože i ona byla z představy takových věcí na dívčím těle velmi nesvá. Rychle popadla sestry za zápěstí a než se vzpamatovaly, už byly z kanceláře venku.
„Páni, vy už tu koupel opravdu potřebujete. Jste si jisté, že vydržíte tak dlouho vzhůru?“
„Jasně, síla mládí!“ překládala Káťa Bářiny posunky. Pak obě najednou ukázaly zdvižený palec a široce se usmály.
„Hahá! Jen tak dál, děvčata! Vidíš to, Tenten? Takhle má vypadat každá mladá dívka!“ proletěl kolem Gai-sensei, následovaný Leem, který po nich ze samého nadšení hodil dvě malá růžová srdíčka, a Tenten. Která po nich vrhla soucitný pohled. Bohužel, Shizune je táhla za sebou tak rychle, že nestačily zaregistrovat ani jedno z toho.