Poslední přání - 37. kapitola - Pomsta za kapitána

Itachi seděl v kuchyni a upíjel vodu z hrnku. Před těmi několika málo minutami v blízkosti obrovské sochy ho Hidan donutil zamyslet se.
„Tak a máme hotovo!“ Vůdce si zamnul ruce. „Doufám, že vás pěkně bolej záda! Aspoň si příště nebudete zahrávat, bando tupounů! Tak co? Jak se cítíte, neřádi?“
Hidan si posměšně odfrkl. „No super! To jsem rád, že už to máme za sebou!“
Kakuzu přikývl. „Vyrazíme do Listové.“
Jeho slova probrala z transu Deidaru. „Vy chcete jít do Listové? Máš rozum? Žije tam takový uřvaný děcko, Uzumaki Naruto, a bacha na něj, je to Jinchuuriki!“
Tomu se Hidan upřímně zasmál. „Snad si nemyslíš, že je to úkol nad mý síly, Deidaro? Já nejsem takovej poseroutka jako ty! No, komupak to tehdá Kakuzu přišíval ruce, co? Přiznej prostě, žes to nezvlád!“
„Pořád lepší ruce než hlava,“ rýpl si maskovaný, což Hidana doslova rozzuřilo.
„Hele, ty máš bejt na mý straně! Jsme parťáci! A ty vždycky…!“
Kakuzu ho zarazil dřív, než ho z jeho řečí mohla začít bolet hlava. „Stačí! Jdeme!“ A hned nato byli oba pryč.
„Hej! To se ani nerozloučíte?“ vzpamatoval se Deidara a Itachimu zacukaly koutky.
„Řeklo se odchod!“ zahřměl Vůdce a neméně hrozivým hlasem dodal: „A jestli se budete příště zase takhle loudat, osobně si vás podám!“ Pak se jeho obraz plný barev duhy rozplynul.

„No kdopak to přišel? Pozdrav maminku!“ Konan držela Itachiho dceru v náručí a usmívala se.
Unavená Shenai otevřela oči. „Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se nejistým hlasem.
„Dlouho ne. Je to teprve druhý den,“ těšila ji modrovlasá kunoichi a přistrčila jí mísu s rýží. „Hlavně musíš něco sníst.“
Shenai sáhla po hůlkách. „Hrozně mě mrzí, co se stalo.“
„Já ti rozumím. Taky mi tyhle věci nejsou dvakrát po chuti, ale bylo to buď ona, nebo my. Věř mi, že by s náma neměla slitování. Našli jsme u ní bingo knihu s poznačenými jmény.“
„Opravdu?“
„Můžeš se podívat,“ přikývla modrovláska a sáhla do kapsy.
Dívka prohlédla stránky očima. „Ale stejně… nemohlo jí být víc než mě.“
Konan se zamyslela. „Víš, co si myslím? Že to Hidan přehnal. Podle mě to mohla přežít, i když by to pak asi skončila sama, protože by nemohla ovládat chakru, jako ty.“
„Máš nejspíš pravdu. Ale Hidan je pěkněj mizera. Takhle se chovat k ženě, to se přece nedělá!“
Její společnice se ušklíbla. „Jen si zanadávej, pomáhá to.“ Obě se rozesmály, teď k sobě měly ještě mnohem blíž.

Venku už přestalo pršet, slunce jasně svítilo na obrovský oblý balvan, na němž se krčily dvě postavy zvolna se probírající ze své pozoruhodné meditační techniky. Hidan se zvedl první. „Kruciš! Prej tři dny, to muselo bejt určitě dýl! Zase budu mít housera jako prase!“
„Nemáš se tak loudat,“ zaryl si Kakuzu.
Bělovlasý se ho rozhodl ignorovat. „Tak a jdem si pro odměnu!“ Na to jeho týmový partner slyšel, jenže k Hidanovu velkému překvapení vykročil úplně opačným směrem. „Hej! K výměnnýmu místu se jde tudy!“
„To myslíš vážně?“ odfrkl si maskovaný. „Přeskočilo ti snad?“
„Jak tohle zas myslíš?“ zarazil se nesmrtelný ninja.
„Musíme do Listové, abychom našli hostitele. Přece nebudeš lézt do pasti. A navíc… to tělo už určitě odnesli. Zbytečně budeš ztrácet čas!“
„Jo, to je fakt,“ usmál se Hidan a přehodil si kosu přes rameno. „No, tak teda jdem!“

Nedošli ještě ani k nejbližšímu stromu, když se k němu Kakuzu obrátil čelem. „To mi připomíná…“ Poškrábal se na ruce, což obvykle předcházelo tomu, když chtěl svou oběť profackovat. Bělovlasý se zarazil, teď by se s ním rozhodně prát nechtěl. „Zakryj si něčím tu příšernou jizvu!“ vyštěkl maskovaný a hodil mu šátek.
„Moje ochranná čelenka! Tys mi ji schoval? Páni, tak teď jsem fakt celej naměkko!“ Usmál se tak mile, jak jen dovedl. Přátelské gesto jeho týmového partnera ho doopravdy potěšilo.
„Jak říkám, zakryj si tu hnusnou jizvu a nezdržuj!“ Obrátil se k němu zas zády a vykročil.
Hidan si v rychlosti uvázal ochrannou čelenku a rozběhl se za ním. „Stůj chvíli! Pche, chováš se jako hajzl, ale ve skutečnosti mě máš rád, že jo?“
„Ještě slovo a zabiju tě!“ přilétla odpověď.
„Ha ha, no tak, nestyď se za to…“ Hidan uměl kout železo, dokud ještě doutnalo.

Za neustálého vzájemného osočování došli Kakuzu s Hidanem až do oblasti, kde už ze stromů opadala všechna zeleň. Hádání už je unavovalo, pokračovali mlčky. Bělovlasý nad ničím nepřemýšlel, zato maskovaný v ostražitosti nepolevoval. Náhle vymrštil ruku pospojovanou tmavými nitěmi až k větvi vysoko nad nimi. Pohled toho zvířete se mu nelíbil. Pták uletěl a ninja si přitáhl paži zase zpátky.
Hidan se ohlédl. „Řekneš mi, vo co ti zas jde?“
„Ále… o nic.“ Ninja v masce se šikovně vyhnul odpovědi.
„Aha, takže tebe prostě jen baví trhat ptákům křídla!“ Chápal to, také měl své choutky.
Jeho společník lehce zavrtěl hlavou. „Měl jsem dojem, že se mi něco zdálo.“
„Tak zdálo, jo?“ odfrkl si bělovlasý. „Tak teď seš to ty, kdo zdržuje!“

Deidara našel Itachiho, jak trénuje hod shurikeny na cíl. „Ještě toho nemáš dost?“ zašklebil se na něho.
„Taky na tobě není vidět, že bys zrovna skákal radostí,“ ušklíbl se mladík s černými vlasy.
„Pche, ať řeknu cokoli, zase se mi budeš chechtat.“
„Chceš mé slovo?“ protáhl Uchiha a posadil se na zem.
Blonďatý ninja si k němu přisedl. „Víš, tam v tý jeskyni to na mě všechno dolehlo. Viděl jsem Tobiho, jak se na tom kamennym podstavci naparuje. Chtělo se mi křičet, jo, to fakt nekecám! Neměl právo tam stát, je to ještě nezkušený trdlo!“
Itachi přikývl. „Pověz mi víc o tom Jinchuurikim,“ vybídl ho.
„A odkdy tě tyhle věci zajímají, Uchiho?“ podivil se blonďáček.
„Od té doby, co musím myslet na budoucnost,“ zněla jeho odpověď.
Deidara zavrtěl hlavou. „Ty to vidíš moc jednoduše! Říkáš si, že odchytneš lišku a máš pokoj, ale slyšel jsi přece Šéfa… Budem válčit furt a furt, takže bejt tebou, začnu si sepisovat úmrtní řeč.“
„Dobrá, obraťme list, tuhle písničku znám!“ mávl Itachi otráveně rukou. „Tak co ten Jinchuuriki?“
„Nó…“ Blonďáček se zamyslel. „Je to moula, jenže strašně silnej moula. Bojuje bez rozvahy, ale ta jeho liška ho kryje. Poznáš ho jednoduše. Bude útočit první A nakecá toho nejvíc. Ale jak říkám, dávej si bacha, je nebezpečnej!“
„Díky za radu, Deidaro,“ ušklíbl se Itachi a dodal: „Tohle zvládnu sám.“
Blonďatý ninja se zašklebil. „No, jen si nehraj na hrdinu, nebo se ti to nevyplatí. Ale to ti povídám… až chytnem zas stopu tý tříocasý potvory, vyžádám si na Šéfovi, abych na něj mohl jít sám! A když mi to nedovolí, nenechám to oranžový pako vůbec zasahovat do boje!“
Uchiha se uchechtl. Nepochyboval o tom, že Deidara ta slova myslí skutečně vážně.

Dva nejnebezpečnější členové Akatsuki kráčeli zvolna stromovou alejí bez listí. Náhodný kolemjdoucí by řekl, že si nejspíš vyšli na procházku.
„Hidane,“ sykl Kakuzu.
„Jo, taky jsem si všim!“ opáčil bělovlasý a oba naráz uskočili stranou, aby se vyhnuli jutsu nepřítele, rozvětvenému stínu. To už ale útok přišel i z opačné strany.
„Výbušné lístky?“ vyhrkl maskovaný a oba se pokoušeli skrýt.
Hidan se z kouře vymanil první. „Kakuzu, kde seš?“
„Tady!“ ozvalo se v dálce. „Zpevnil jsem si ruku, nic mi neni! Vyhejbej se tomu stínu!“ houkl na něho ninja v masce, který měl teď ruku s prstenem úplně černou.
„Pche, na stejnej trik dvakrát neskočim!“ ušklíbl se bělovlasý.
„Hidane, nad tebou!“ Vzhlédl a uviděl mladíka s drdolem ve výskoku, hodil po nich výbušné lístky. „Uhni!“ vyhrkl Kakuzu a sám se hned kryl.
Mladík ve větvích nad nimi se ušklíbl. Plán mu vyšel dokonale. Ninjové už zjistili, že se nemohou pohnout.
„To nebyly výbušné lístky!“ zaúpěl Hidan a vytřeštěnýma očima hleděl na nůž zabodnutý v zemi, který vrhal stín a který se spojil s jejich vlastními odrazy. „Sakra, byla to past!“
„Jo, dostal nás.“ Kakuzu se také mračil.

Konožský ninja seskočil ze stromu nepříliš daleko od nich. „Technika stínového shurikenu zabrala,“ ušklíbl se.
„Zatracenej šmejde! Jak je to možný, když se nás tvůj stín vůbec nedotk?“ rozčiloval se Hidan, který nevěděl, co si počít.
„Tyhle nože mají chakrová ostří,“ usmál se mladík. „Vím, že je znáte. Jsou vyrobené ze speciálního kovu, který jim umožňuje vstřebat elementární chakru toho, kdo je používá,“ vysvětlil jim.
„Kakuzu, ty máš tušení, o čem to ten kluk žvaní?“ ptal se bělovlasý, se kterým lomcoval vztek.
„Ty už radši mlč!“ odsekl maskovaný a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven.
Shikamaru se rozhodl jim ještě trochu potrápit mozky. „Uživatel je používá jako základ svých technik, pomáhá mu k tomu chakra, kterou vstřebají. A právě takhle já používám své Kagemane no Jutsu. Víc vědět nepotřebujete. Tyhle nože patřily Asumovi, muži, kterého jste vy dva zabili!“
Kakuzovi konečně svitlo. „Aha, odměna.“ Maskovaný se podíval černovlasému mladíkovi zpříma do očí. „Chtěl nás takhle dostat už od začátku. Ty lístky jsou jen obyčejný papír. Chtěl, abychom sledovali stín na zemi a vyhnuli se skutečným výbušným lístkům, takže jsme si málem ani nevšimli toho útoku seshora. Tak mohl chytit naše stíny. Je chytrý, hodně chytrý,“ bručel si pro sebe.
Mladík se postavil vzpřímeně. „Je čas to skončit!“ prohlásil takovým tónem, že o jeho vážnosti nemohlo být pochyb.
Hidan začínal panikařit, vůbec si nevěděl rady. „Proč seš zticha, Kakuzu? Tebe přece taky chytil, ne? Jsme v hajzlu, že jo?“
Místo toho mu však odpověděl útočník. „No, sám bych to neřekl líp. Měli jste to spočítané už ve chvíli, kdy jsem vás chytil.“ Prodloužil svůj stín tak, aby se spojil s nepřátelskými stíny a s jejich pomocí zdvihl chakrové čepele.
„Co máš v plánu?“ Teď byl Hidan doopravdy vyděšený.
„Vy dva teď na tom budete zle,“ oznámil jim černovlasý. „Neudělám stejnou chybu jako tenkrát!“

Dělali teď stejné pohyby jako on. Kakuzu nechal ve stínovém vězení, bělovlasého nutil couvat.
„Zatraceně,“ sípal chycený ninja a s hrůzou v očích pozoroval, jak se přibližuje ke své rudé kose, kterou ho mladík s drdolem donutil zdvihnout. „Ten tvůj ksicht si pamatuju!“ vrčel Hidan. „A zabiju tě, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám!“
Shikamaru se ušklíbl. „Nebyl bych si tím tak jistý.“ Rozběhl se a nesmrtelný ninja musel také poslechnout. Maskovaný ztuhl, když na něho jeho týmový partner zaútočil.
„K zemi!“ vyhrkl Hidan a skutečně, Shinobi v masce se sehnul. To už si bojovník v zelené vestě všiml prodloužené ruky, která vyrazila ze země a vytrhla z půdy chakrovou čepel.
„Jó!“ zaradoval se Hidan.
Kakuzu uskočil stranou. Shikamaru se zarazil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se končetiny tohohle člena Akatsuki mohou hýbat, i když jsou oddělené od těla.
„Řekl jsi, že je konec, i když jsi netušil, co vlastně umím,“ prohlásil muž se zelenýma očima a vražedným pohledem. „Ale i tak sis držel odstup a vymýšlel novou strategii. Aspoň někdo tady používá mozek. Ale i když zanalyzuješ každou možnost, přesto ti plán nemusí vyjít.“
Bělovlasý viděl, že je mladík s drdolem v koncích, a začal se smát. Pak mu však došla jedna podstatná věc… „Kakuzu! Co měla znamenat ta věta, že aspoň někdo tu používá mozek?“
„Přesně to, cos slyšel, baka,“ prohlásil maskovaný klidně.
Nejprve to vypadalo, že tohle byla ta pomyslná poslední kapka trpělivosti, která přetekla přes okraj, pak se však Hidanovy nafialovělé oči rozšířily údivem, když vyrazil vpřed jako šílený a máchal kosou na všechny strany. „Sakra, moje tělo, nezvládnu ho! Dělej něco, Kakuzu!“
Maskovaný měl co dělat, aby mu zvládl uhýbat, nemohl se ani pořádně dívat na cestu. „Dyť mě tlačíš zpátky!“ zavyl zoufale. Jen chvíli poté narazil zády do stromu a zjistil, že se už opět nemůže hýbat.
„Chouji!“ zavelel Shikamaru a Kakuzu postřehl, jak se z větve spustil kluk, který své tělo proměnil v obrovskou kouli plnou ostnů.
„Bacha!“
Hidan viděl, jak tělo jeho společníka mizí v nánosu prachu. Z něho vyskočil dlouhovlasý tlusťoch. „Co se to děje?“ podíval se váhavě na mladíka v zelené vestě.
„Je to přesně tak, jak to Raidou senpai popsal,“ odfrkl si. To už se ale z prachové clony vynořil Kakuzu, naprosto nezraněný. „Je to technika zpevnění těla!“ vyhrkl černovlasý.
„Výborně!“ pochválil ho maskovaný. „Nemůžete mi ublížit fyzicky.“
Chouji nejistě pohlédl na svého přítele. Jeho tělo se chvělo, nemohl rozpoznat, jestli kvůli vzteku, nebo to byl strach. „Shikamaru…“
Neodpověděl mu. Zato Hidanovi se začínala vracet sebedůvěra. „Jen se třeste strachy, pohani!“ rozchechtal se. „Teďka si zas pohrajem my! Kakuzu, prolom tu jejich techniku!“
„No jo,“ zabručel otráveně ninja v masce. Pak se mu rozšířily zorničky a celé jeho tělo zachvátila řezavá bolest. Cizí ninja ho napadl bleskovým elementem.
„Jak se ke mně dostal zezadu? Vůbec nic jsem necítil!“ Kakuzu strnul, Shinobi své jutsu neodvolal.
„Za to si můžeš sám,“ prohlásil klidně.
„Heleď, neříkals takhle náhodou, že fyzický útoky na tebe nepůsobí?“ ozval se bělovlasý, který byl stále ještě chycený mladíkovým stínem.
„To je pravda!“ přitakal Shikamaru. „Jak jste to dokázal prolomit, Kakashi sensei?“
„Viděl jsem, jak provádíš svou techniku zpevnění kůže,“ hlesl druhý maskovaný Shinobi. „Používáš pečetě manipulace zemské podstaty.“
„Dokázals přečíst mý pohyby tak rychle?“ zarazil se Kakuzu. „Používáš blesky, rozumím… Ty jsi Sharingan Kakashi!“
„Země blesku podlehne,“ přikývl ninja s červeným okem. „Vybral sis špatného soupeře. A to bude tvá smrt!“
„Nevěděl jsem, že je Mistr Kakashi tak silný!“ vydechl Chouji.
„To víš, bylo by to mnohem těžší, kdybysme se napřed nezbavili toho smrtelného.“ Mladík zavrávoral.
„Je ti něco, Shikamaru?“
„Jen tu bude za chvíli mnohem větší horko,“ odbyl ho černovlasý. „Kakashi sensei!“

Kopírovací ninja vytrhl ruku z rány a maskovaný dopadl k zemi. „Tak ti trefil srdce, no a co? Přece se tu nenecháš zabít! Hni sebou, chlape!“ rámusil Hidan, který nemohl dělat nic jiného.
Kakashi obrátil pozornost k němu. „Teď jsi na řadě ty.“
Bělovlasý viděl, jak se mu rozzářila ruka, když se rozběhl k němu. V tu chvíli se však Kakuzu zvedl ze země a vší silou ho nakopl.
„Jo, to má za to, že kecá blbosti,“ uchechtl se Hidan. „Ták… a teď je konečně zmasakrujem!“
Maskovaný kývl hlavou a sáhl po límci. „Přesně to mám v plánu.“