Poslední přání - 36. kapitola - Mír a válka

Pein udělil zelenooké domácí vězení s tím, že pokusí-li se ještě o něco, pak už doopravdy zakročí. Zahrozil pěstí a nechal pár o samotě. Shenai se rozvzlykala.
„Mohlas dopadnout hůř,“ těšil ji Itachi. Pak zvážněl. „Ale měl bych ti vynadat! Co tě to vůbec napadlo?“ spustil na ni zhurta.
Vzhlédla k němu. „Ona… je tak mladá… nezaslouží si umřít.“
Vzdychl, myslel si to. „Ani ty, ani já nemáme možnost to ovlivnit. Kdybych Vůdce nezastavil, mohl tě zabít, uvědomuješ si to vůbec? Pro něj jsi jen přítěž, kamínek v botě. Nepokoušej jeho trpělivost! Nebudu vždycky nablízku.“ Zvedl se.
„Půjdeš s nimi?“ chytila ho za rukáv.
„Je to moje povinnost.“
„A Keiko?“
„Dostane ji na starost Konan. Přijdu za tebou,“ ujistil ji, pustila ho, aby mohl vyjít za dveře a nechat je zamknout.

Velitel Akatsuki měl svůj plán promyšlený. Ninjové se poschovávali po sídle, protože Peinova speciální transformační technika jim dovolovala zůstat ve strnulé poloze, kdekoli si jen zamanuli. Popravdě… Vůdce spoléhal na to, že hnědovlasá jeho rozkaz poruší. Nechal dveře její ložnice zapečetit tak, aby musela použít jutsu, pokud by se chtěla dostat ven. Velmi brzy na to přišla a smutně svěsila hlavu. Odtud se bez pomoci nedostane a Velký šéf opět přišel na způsob, jak ji co nejvíce ponížit.

Deidara a Kisame už čekali na smluveném místě, tedy, přesněji řečeno, jejich přenesené mysli. Stáli na prstech obrovitánské ohyzdné sochy, v níž úpělo už několik démonů, tím nejvzácnějším byl bezpochyby Ichibi no Shukaku, poklad pouštního Gaary. Shlíželi na blonďatou kunoichi, kterou Zetsu ještě trochu zpracoval, aby jim nepůsobila problémy.
„Proč myslíš, že to udělala?“ zajímal se Deidara a myslel přitom na svou adoptivní sestřičku.
„No, já myslím, že někde v hloubi duše tady není šťastná. Jo, vím, že ji pronásledovali a chtěli zabít, ale ona jim to nikdy neoplácela. Není jako my,“ vzdychl Kisame.
„Ale nás k tomu dohnaly okolnosti! To nemůžeš srovnávat!“ zlobil se blonďatý ninja.
„No… buď jak buď, budu rád, až tohle skončí a já budu zase zabíjet jenom ty, co po mně půjdou,“ uchechtl se žralok a rozesmál tím i věčného snílka s čelenkou Skryté kamenné. „A ticho, už jdou,“ sykl modrý muž a zavrtěl se. Pro místo transformace zvolil vlastní postel.

Konan se už také objevila. „Zbytek dorazí za chvíli,“ oznámila. „Jak jste si vedli?“
„Nijak,“ uchechtl se blonďáček. „Dvouocasá je v bezvědomí a až se probere, tak stejně nebude schopná se ani pohnout.“
„Dobrá,“ kývla modrovláska. „Já teď dala malou spát, je to pěkné kvítko.“
To už se zjevil Pein a hned za ním Zetsu s Itachim. „Ženská nemožná! Tlacháš tu, místo abys něco dělala! A vy dva taky! To jste nám ji nemohli aspoň připravit? Jste banda hňupů a ti dva zase meškají!“
Sotva to dořekl, objevili se na prázdných místech podivného podstavce Hidan s Kakuzou. Jedno místo ještě zůstalo prázdné a všichni věděli, komu patřilo. Blonďáček zamáčkl slzu.
„Tak už všichni?“ vrčel Pein, ale věděl, že jim chybí Tobi.
„Pořád si nemůžu zvyknout, že to místo je teď jeho,“ zabručel Deidara.
„No jistě! Vždyť je to Tobiho první vymítání! To se musí oslavit!“ nadchl se žralok.
„Tak dost těch hloupých řečí, Kisame!“ zahřměl Vůdce. „Nic se slavit nebude! Teď zmlkněte a soustřeďte se na rituál!“ Úmyslně přeslechl Hidanovy uštěpačné poznámky. Věděl, že teď mu ještě nervy prasknout nesmí.

Uplynulo několik hodin, ninjové začínali být neklidní. Bylo jen otázkou času, než některý z nich začne protestovat nahlas.
„Tak kvůli tomuhle jste nás odvolali z jedný skvělý mise? To je teda fakt něco! Ani jsem jim nestačil povyprávět o jashinismu,“ rámusil Hidan
„Jako by to bylo důležitý,“ bručel si Kakuzu pod maskou.
Bělovlasý se zaškaredil. „Nikdo se tě na nic neptal!“ upozornil ho a trucoval dál.
Pein se na něho přísně podíval. „Bude to trvat asi tak tři dny. Takže bude lepší, když se přestanete zabývat zbytečnostma.“
„Tři dny? To snad nemyslíte vážně? Nám tam venku leje!“ čertil se nesmrtelný a ostatní si všimli náznaku dešťových kapek na jeho plášti. Blonďáček se uchechtl. Hidanovy rozmíšky s velitelem měl rád.
Kakuzu se obrátil ke svému parťákovi. „Sklapni,“ doporučil mu. Tuhle cennou radu mu dával vždy, když měl pocit, že už překračuje mez.
„Nevim, proč bych měl! Chtěl jsem dorazit ty šmejdy z Listový! Stejnak jsou to všichni bezbožníci, co skončí v pekelný tlamě nějaký všežravý obludy!“
Zpozorněl, když se Vůdce uchechtl. „Bojovníci z Konohy uctívají předky a mají v úctě „vůli ohně“. Je to tak, Uchiho?“
Nastalo ticho. Strnulé tělo bojovníka ze Skryté listové se vůbec nepohnulo.
„Šéfe, já bych řek, že je pryč,“ ozval se Deidara.
„Oči mi ještě slouží, blonďatý ignorante!“ naštval se Pein a rozohnil se: „Tu jeho holku nám byl čert dlužen!“

Konan se téměř neznatelně usmívala. Kisame si říkal, že je dobře, se Itachi o svou rodinu konečně taky trochu stará, a teprve Zetsu se odvážil říci nahlas, co si mysleli všichni. „S takovým zdržováním tu budeme nejmíň tejden,“ zlobila se černá.
„Jo a zase chytnem křeče,“ přisadila si bílá.

Vůdce zakoulel očima. Měl toho všeho právě dost. Rozhodl se vypeskovat je jednoho po druhém a začal s Hidanem. „Tvá víra je jen záminkou pro boj,“ zaútočil.
Modrovláska ztichla. To chce teď skutečně zajít tak daleko? Už je to dávno, co naposledy zažila ninju s kosou doopravdy rozzlobeného. Peine, měj rozum! Nehraj si s ohněm!
„Kdes přišel na něco takovýho, pitomče?“ oslovil bělovlasý svého nadřízeného více než formálně.
Ten kývl hlavou. „V žádném případě to nezlehčuju,“ prohlásil, nadechl se a pokračoval: „Všichni jsme Akatsuki a dovol mi, abych ti vysvětlil jednu věc a to, že všechno, co plodí emoce, vede k válkám. Každý na světě chce za něco bojovat!“
„Pche, to jsou kraviny!“ mávl Hidan rukou. Teď si určitě bude lámat hlavu něčím takovým. Války se jeho osoby nikdy netýkaly.

Shenai trucovala. Z pokoje se dostat nemohla, ať se o to pokoušela sebevíc. Konečně se dveře otevřely. „Přišel jsem za tebou jen na chvilku,“ oznámil jí Itachi.
Usmála se na něj, i když měla vyčítavý pohled. „Nelíbí se mi, co děláš. Vezmi mě s sebou!“
Roztáhl ruce, vrhla se mu do náručí. „Víš dobře, že to nejde. Ublížil by nám oběma, pamatuj na to. I tohle je víc, než si teď můžu dovolit.“
„Jsem ti hrozně vděčná,“ zašeptala a přitiskla se k němu.

Vzduch se zavlnil. Ninjové zpozorněli a Vůdce s Hidanem se přestali hádat. „Vida, takže Uchiha se nám uráčil vrátit!“ Pein si neodpustil jízlivý tón. „To jste se rozhodli, že se dneska proti mně všichni spiknete? Máme tu práci, vzpomínáte?“ Ukázal rukou na kunoichi, která dole pod nimi umírala, jak z ní odčerpávali její životní energii. S bělovlasým se už dál bavit nechtěl, považoval onu záležitost za uzavřenou, ne však Hidan.
„Dělám si věci po svym a nikdo mě nebude furt takhle vomezovat!“
„Jednou pracuješ pro Akatsuki a toho se nelze vzdát!“ odsekl Pein. „Nemůžeš odejít! A můžu tě ubezpečit, že až Akatsuki dosáhne svých cílů, splní se i ty tvoje!“
„To je kravina. Klidně si tu plkejte to svoje kázání, stejně tu jde jenom vo prachy a nic jinýho!“ odfrkl si bělovlasý. „Kakuzu by se pro balík peněz přetrh, kdyby moh.“
Vůdce se nenechal vyprovokovat. „Měl bys vědět, že Akatuski nejde o peníze, i když jsou nyní to, co potřebujeme nejvíc.“
Tyhle řeči nebyly nesmrtelnému příliš po chuti. „Aha, jasný. Taky fakt, že druhýmu nejnovějšímu členovi Akatsuki se nikdo ani nenamáhal říct o nějakých úžasných plánech!“

Itachi ho bedlivě sledoval. Dalo se předpokládat, že nevinné špičkování brzy přeroste v mnohem horší konflikt, pokud ani jeden z nich neustoupí. Kisame to viděl stejně. „Půjdeme?“ mrkl na něho.
„Teď?“
„Než vychladnou, budeme zpátky,“ zašklebil se žralok.
Ti dva byli do své debaty tak zabráni, že si jejich útěku vůbec nevšimli, ani toho, že Nibi mohla trochu volněji dýchat, protože tlak povolil. Kakuzu se mračil, právě tak Konan, ale neřekli nic. O chvíli později zmizela i modrovláska.

Vůdce si začínal rozmíšku užívat. „Aha, chápu dobře, že jsem zranil tvoje city?“ Bělovlasý zavrčel, tenhle soucitný tón se mu nezamlouval ani trochu. „Dobrá, řeknu ti o svých velkolepých plánech, takže poslouchej pozorně! Bude to jednoduché! Tak jednoduché, že to určitě pochopíš i ty!“
Hidan skřípal zuby. Takhle ho ještě nikdo nikdy neponížil.
„Jde o tři důležité kroky. Prvním je sehnat dostatek peněz, o to se převážně stará Kakuzu.“ Oslovený kývl hlavou. „A až těch peněz bude dost, vybuduje Akatsuki opravdu silnou armádu.“
„To je přece šáhlý! Dyť to samý dělají Skrytý vesnice! To se budem opičit?“ nechápal Hidan. Celé mu to přišlo podivné.
„Když budeš poslouchat pozorně, pochopíš!“ opáčil Vůdce chladně. „Ekonomika Shinobi země je postavena na válce. My budeme těmi, kteří ovládnou válečný trh! Nejdříve skrytě, pak budeme sami války vyvolávat, jak to bude zapotřebí. A potom… potom Akatsuki ovládne svět! A to všechno za pomoci Bijuu… a všechny Skryté vesnice nám padnou k nohám!“
Rozohnil se příliš a hned byl za to sražen k zemi nevybíravými slovy z úst nesmrtelného ninji. „Stejně je to kravina!“ Hidan se se svými názory před Velkým šéfem nikdy netajil.
Ten už také neměl náladu na hádky. „Ztratili jsme dost času, tak bychom snad mohli pokračovat v úkolu.“ Rozhlédl se a znejistěl. „Deidaro!“
„Volal jste, Šéfe?“ zazíval oslovený.
„Kde jsou všichni?“ tázal se ho velitel Akatsuki.
„Nevím. Ale zdrhli, takže jsem si dal na chvíli šlofíka,“ uchechtl se blonďáček. Vůdce neměl daleko k srdečnímu infarktu. Hidan se mu poškleboval a Kakuzu to raději nekomentoval.
„Táhněte k čertu, všichni! To si tu mám dělat všechno sám?“ běsnil Pein. „Tobi, dojdi pro ně! Takovou neposlušnost tu trpět nebudu!“

Mužíčkovi chvíli trvalo, než našel zbylé Shinobi. Konan se mazlila s Keiko a žvatlala nad dětskou postýlkou. Itachi si procvičoval údery rukou a Kisame ho pozoroval. Zetsua našel se Shenai, kterak si vesele povídají.
Jen neradi se zvedli a vraceli se k plnění úkolu. Tobi na dívku hleděl pohledem plným nenávisti, nerozuměla tomu. Kam se poděl jejich laskavý moula?
„Nech otevřeno, Tobi!“ volala za ním, ale to už ninja zapečetil dveře, vztekle do nich praštila a musela se chytit za zápěstí.

„Jak si to vůbec představujete, bando líná? Chcete toho démona vymítat do soudného dne?“ Pein zuřil, metal kletby na všechny strany a nešetřil nikoho. „Jeden by neustále utíkal za ženskou, druhý se chce rvát, třetí tu spí a vy ostatní jste povaleči, jeden jak druhý! Uvědomte si laskavě, že jestli se nějakým nedopatřením ta holka vzbudí, budeme mít velký problém! Tak do práce a už nechci slyšet ani slovo!“

Itachi opatrně bral za kliku. Hnědovláska se k němu vrhla a snažila se vyčíst nějaké informace z jeho tváře. „Už je po všem,“ oznámil jí a v jeho hlase postřehla smutek, pochopila a rozvzlykala se. Přivinul ji k sobě a nechal plakat.
„Ale sestřičko! Copak se stalo?“ Deidara se ke dvojici přidal, o chvíli později i žralok, který ji přišel pozdravit.
Vůdce na ně zíral s odporem. „Jak dojemné!“ odfrkl si. „Jen se tu všichni složte, vy bando zbabělců!“
Shenai od sebe odstrčila oba muže a upřela pohled plný opovržení na vůdce zabijácké bandy. „Ksó!“ zavrčela a zaťala ruce v pěst. Pak se jí podlomila kolena, Itachi ji ale stačil zachytit. Byla zesláblá, cítil to. Během obřadu téměř nic nejedla. V duchu si vynadal. Dočista na tu chudinku zapomněli a ona byla příliš hrdá, než aby přiznala, že trpí. Musel se usmát. Vždycky bude bojovnicí.