Cena prachu - 3. část

Akira Yamaoka - Room of Angel

Co necítíš, to neexistuje. Tvůj pokoj je tvé království. Tvůj svět je ochránce. Nedovolí, aby ti někdo ublížil. Tvá bolest je i jeho bolestí.

Za mřížemi čas není. Nepočítají se za nimi minuty, nepočítají se hodiny, nepočítají se dny. Nemá to smysl.
Nic v tom světě nemá smysl. Když tělo opustí mysl, odpor se zhroutí. Není pták v kleci. Je klec v ptáku.
Některé věci se mění. Některé zůstávají. A některé si snaží udržet zbytky své neměnosti.
Kolik času už uplynulo tady. Týdny, měsíce, roky? Dny? Netušila. Ve dne ji učili. Zkoušeli. Napravovali to, co bylo podle nich špatné. V noci se dívala na svůj odraz v zrcadle a čas ubíhal.
Neměla výčitky.
Neměla domov. Nikoho, ke komu by ji to táhlo.
I kdyby měla duši.

***Její kůže se stříbřitě leskla. Obdivovala se v zrcadle a nic ji nezajímalo. Nebylo nic.
Každou noc. Znovu a znovu.
Zkusila se na sebe usmát. Rty se pokřivily, tvář vypnula. Koutky se srolovaly do vějířků.
Na zem dopadly kapky krve a pokropily ostré střepy.
S hrůzou zírala na místo, kde držela zrcadlo. Teď byly ve vzduchu jen její zkrvavené ruce. Rozmáčkla ho. Když uviděla vrásky na své tváři. Šedé oči těkaly v bledém obličeji, brada se třásla. Zvedla se z postele, bezohledně pošlapala střepy, které tvořily jejího tichého společníka. Zabušila na dveře. Rudá krev se rozmazala po dřevu.
Nikdo jí neodpovídal.
Byla sama. Sama ve svém šílenství.
Každou noc. Ráno přinesou nové zrcadlo. Večer ho znovu rozbije.
Horečně dýchala, viděla před sebou tu náhle vrásčitou tvář... Měnila se jí před očima ve stařenu. Stárla. Stárla, tak jak s časem přirozeně měla.
Domem se rozlehla rána, když vykopla dveře z pantů. Její zoufalství jí dávalo větší sílu.
Proto byla stvořená. Aby ničila.Všechny kolem sebe.
A nakonec sebe. Překročila hranici.
Netušila, kolik pokojů už prohledala. Kde všude byla. Hledala jen jeden. Ostatní přehlížela. Ostatní nemělo existovat. Ale ono bylo a ji to děsilo.

Vpadla do dalších dveří. Na stole leželo dítě a nad ním se skláněl Orochimaru. Viděla ty dlouhé černé vlasy, cítila ten kovový pach krve. Strach v očích malého chlapce. A vzpomněla si na vlastní popravu.
Když jeho černé vlasy se dotkly její měkké tváře.
Když na zemi chroptěla bolestí a on jí sliboval vysvobození.
Věčnou krásu. Nesmrtelnost.
Všechny jeho sladké lži.
Sliboval jí vzpomínky. Na sebe samu.
Tak málo toho dodržel.

„Copak, Gina nás poctila svou přítomností?“ zašeptal muž nevzrušeně. Chlapcovy oči se zabodly do jejího obličeje.
„Pomoz mi!“ zasténal. Připadala mu jako anděl, který má moc ho vysvobodit. „Pomoz, hrozně to studí,“ křičel. Beze slova se dívala, jak ho Kabuto přivazuje tlustými řemeny k lůžku.
„Pomoz, já nic neudělal!“ křičel jako zběsilý. „Říkal jsi, že to nebude bolet!“ vřískal. „Bolí to. Studí to! Zastavte to někdo!“
Zády se přitiskla ke zdi. Dívala se, jak mu medik do žíly vstřikuje další dávku jakési látky.
„Pomoz mi,“ chroptěl chlapec a modré oči se zalívaly slzami. Bezděčně udělala krok dopředu.
„Chceš si špinit ruce, zlatíčko? Není ti to za potřebí. Takhle to chodí,“ obrátil se na ni Orochimaru. Nevnímala ho, poslouchala přidušené vzlyky trpící osoby.
Trhalo ji to uvnitř na kusy. Tak dlouho už necítila bolest... Nebyla příjemná.
Byla spravedlivá.
„Lhal jsi. Nejenom mně,“ zašeptala. Pálilo to. Burcovalo smysly.
„Lhal! Vždyť mu ubližuješ!“ vrhla se na něho vztekle.
Netušila jak, ale najednou byla zády přilepená ke stěně. Kabuto ji pevně držel. Byl rychlejší než ona. Vztek jí otupil.
„Vadí ti to? Udivuje mě, kolik v tobě zůstalo lidskosti,“ protáhl zamyšleně jeho pán. „Ale podívej se na sebe. Chceš riskovat svoji krásu kvůli němu?“ mávl rukou a zčeřil tak vzduch nasáklý krví.
„V pořádku, Kabuto, pusť ji. Dones zrcadlo. A ošetři jí ruce.“ Počkal si, dokud nevykoná jeho rozkazy a pak v klidu zdvihl zrcadlo, aby se v něm viděla. Na hocha ohled nebral.
„Chceš se tohoto vzdát? Kvůli jednomu usmrkanci? Patříš mezi jedny z mých nejlepších pokusů. Nenuť mě, abych si ničil sbírku.“
Dívala se do svých šedých očích. Na bledou tvář bez jediné vrásky. Už jí nepřipadala tak krásná. Jako prázdná maska, kterou klaun odložil, aby mohl použít jinou.
Použitá. Odhozená.
Tak nádherná! Nemohla zničit vlastní tvář.
Chlapec znovu hlasitě vykřikl. Trhla sebou.
Nešlo to, nemohla se hnout. Bez srdce, ale krásná. To bylo to hlavní. Její šílenství už nad ní převzalo kontrolu.
„Chceš se obětovat? To není tvůj styl, Gino,“ šeptal jí úlisně. Netušil, že se jí vzpomínky vrátily. Na všechno. Stačil pohled do modrých očí jeho dalšího úlovku.
Pokus, který se možná nezdaří. A bude označen jen sériovým číslem. Nebo se přidá do jeho sbírky, na kterou je tak hrdý. Kdo by mohl tušit...
Zkoumala svoje oči. Měl pravdu. Ztratily svůj jas. Jiskru života. Zemřela toho dne, kdy ji přeměnil. Teď už věděla co je. Stvůra.
Krásná stvůra. Šílená.
Bez nároků na pokračování. Když nesmrtelnost je jen pohádka.
Jednou se stejně její tělo rozpadne v prach. A jaká bude cena jejích kostí? Nikoho nebude zajímat.
„Máš pravdu, to není můj styl. Jednou se ti to vrátí, hade,“ zasyčela a vycouvala z otevřených dveří.
Utekla. Zbaběle. Nedokázala mu pomoct. I kdyby chtěla, i kdyby se ticíkrát přesvědčovala, že její tvář je jen maska. Sobecká byla její krása. Ne chladná. Sobecká.
Utíkala do bezpečí svého vězení. Světa, kde bolest neexistovala. Kdysi.
Vzpomínky znamenají bolest. Teď už to věděla.
Vrátila dveře na jejich místo, pečlivě je zavřela. A pak se po nich svezla dolů na zem. Jak mohla zapomenout.
Ješitná. Nemá právo. Šance zmizela. Má poslední kolo. A zvonek už cinkl na jeho začátek. Hraje.
Prohraje.
Oči jí padly na krvavé střepy u postele. Cokoliv je vysvobození.
Cokoliv znamená výhru v prohře.
Když ji oni nedostanou. Vyhraje sama nad sebou. Svou ješitnou pýchou. Svědomím. A duší.
Stačí se změnit po třetí. Stačí se změnit v prach. Ten, o kterém si myslela, že nikdy nikdo neuvidí. Teď by jim ho nejradši sama vnutila.
Nemůžou mít všechno. Lidi nejsou majetek.
Vyhraje. Nad sebou. A nikdy nezestárne. Krása až do smrti, nelhal ve všem.
Po čtyřech se doplazila k železné posteli. Namáhavě na ni vylezla, rozmotala obvazy, kterými jí Kabuto ošetřil ruce. Jen by překážely. Natáhla se a vybrala z podlahy střep, kde bylo nejméně krve.
Nedalo jí to, naposledy se podívala do tváře svého tichého společníka. Odpověděl jí jejím bezchybným odrazem.
Neusmála se. Vrásky ji děsily i ve chvíli smrti. A pak si střep přiložila k zápěstí.
„Jsem zvědavá, Orochimaru, jak se bude můj prach vyjímat ve tvé cenné sbírce. Přijdeš o drahocenný exponát,“ vyštěkla do ticha.
Od střepu zrcadla se odrazil svit měsíce.

***„Co je, Kabuto, nemůžeš ji vzbudit? Vždyť poslední dobou ani nespí, jen kouká do toho zrcadla, divím se, že ji ty kruhy pod očima neděsí. Co tam děláš?!“ Orochimaru neměl náladu, jeho experiment se nepovedl. Chlapec zemřel.
„Co tu stojíš? Jen jsem chtěl, abys...“ Došly mu slova. Na posteli ležela Gina, tmavé vlasy jí rámovaly bledý obličej, který i teď vypadal jako pocta andělům. Levá ruka ztuhle visela nad střepy na podlaze, které se koupaly v krvavé lázni.
Oba chvíli bez hlesnutí zírali na hrůznou scenérii. Pak čapl Orochimaru Kabuta pod krkem a hodil s ním přes místnost.
„Měl jsi ji hlídat, co jsi dělal?! Víš jak byla věděcky cenná? To mi zodpovíš, Kabuto!“ prskal vztekle.
„Nenapadlo mě, že by se podřezala, tolik se smrti bála...“
„Nenapadlo? Ty bezvýznamný červe, máš myslet na všechno. Ona byla mým krůčkem blíž k nesmrtelnosti. Copak to nechápeš? Jsme tam, kde jsme byli. Nenávratně.“ Uhodil do rámu dveří.
„Splnil se jí sen, nezestárla. Musela si vzpomenout, nic jiného v tom nevidím. Kdyby si nic nepamatovala, tohle by neudělala. Neměla by motivaci. Chtěla se mi pomstit. Za to, že to byl úspěšný experiment. Kruté.“
Obrátil se a odcházel.
„Pohřbi ji za domem,“ křikl přes rameno na Kabuta. „Tentokrát pořádně. A přiveď mi Sachiko, chci vyzkoušet ty nové pilulky.“

Gina - stříbřitá - (její oči barvy zrcadel...)