Osudový den I.

Byl krásný slunečný den. Ptáci zpívali, květiny voněly a Konoha se pomalinku probouzela do teplého dubnového rána. Na to, že byl teprve duben, bylo nádherné a teplé počasí.
Sluneční paprsky právě dolehly na Ančinu tvář. Lehce jí pošimraly na líčku, aby se vzbudila. Ale Anko se ne a ne vzbudit. Zdál se jí krásný sen o její lásce... Kakashim. Byli spolu na svatební cestě daleko za Ohnivou zemí, v zemi Zlatých písků. Právě se procházeli po nejdelší pláži v této zemi. Bylo časné ráno a slunce teprve vycházelo, jemně na ně foukal mořský vánek, ve kterém byly přimíchány mořské kapky. Anko se zhluboka nadechla a cítila tu divokou vůni moře. Jako kdyby byla v samotném ráji. Najednou se Kakashi zastavil a lehounce si svou milovanou vzal do náruče. Vášnivě se jí zadíval do očí. Úplně ji hypnotizoval. Pomalinku se k ní naklonil a políbil ji. V tu chvíli se Anko probudila. Pořád měla zavřené oči, ale byla vzhůru. Otevřela jedno oko, za moment druhé a protáhla se. Otočila se na pravý bok a spatřila Kakashiho opřeného o zeď, jak jí pozoruje.
Věnoval své milované nádherný úsměv a ladným krokem se přiblížil k posteli.
„Ohayo, květinko.“ Posadil se kousek od Anko a líbezně se na ni koukal. Anko se začervenala a dala mu pusu na tvář.
„Dobré ráno. Jak jsi se vyspal?“ Posadila se a přisunula se těsně ke Kakashimu.
„Úžasně. Ale vedle tebe to jinak ani nejde. Jak ses vyspala ty?“ Usmál se a čekal na odpověď. Byl strašně šťastný. Měl vedle sebe ženu, kterou z hlouby srdce miloval a byl ochotný pro ni udělat cokoliv, dokonce i obětovat život. Tato žena mu dala všechno, lásku, štěstí, radost.
„Já se také vyspala úžasně. Zdál se mi krásný sen. O tobě a naší svatební cestě.“ Snažila se nahodit téma ke svatební cestě, protože ještě nevěděla, co si pro ni Kakashi přichystal. Řekl jí, že se o to postará a bude to překvapení. Ale Anko je – jako všechny ženy – zvědavá.
„Opravdu? Hmmmm, to je zajímavé. A jak to probíhalo?“ Maličko se uchechtl a lehl si. Měl takové tušení, že to bude na dlouho. Anko si položila hlavu na jeho hruď a začala mu popisovat svůj sen.
Po chvíli vyprávění Kakashi zrudl jako rajče.
„Že by jí to někdo vyžvanil? To snad ne.“ Zeptal se sám sebe v duchu. Její sen byl totiž dost podobný jejich svatební cestě, kterou on naplánoval. Anko si všimla Kakashiho výrazu ve tváři a zasmála se.
„Co se děje zlato?“ Znovu se zasmála a vážně se na něj podívala. Vypadal opravdu jako zralé rajčátko.
„Nic nic, jen jsem si vzpoměl, že dělám vajíčka.“ Hloupě se na Anko usmál a mazal do kuchyně. No fakticky tam něco kuchtil, ale vajíčka to nebyla. Dělal jen tousty v toustovači. Ovšem poživatelné už nebyli, protože připomínaly spíše nějakou černou horninu než jídllo. Musel je udělat znovu. Mezitím vytáhl ze skříňky dvě skleničky a nalil do nich pomerančový džus.
„Ahááá. Takže vajíčka.“ Jak měl plné ruce práce s připravováním snídaně do postele, tak si nevšiml, že se Anko pomalu přiblížila k němu.
„Jááááj! To jsem se lek! Tohle mi už nedělej!“ Chudák malej málem vyletěl z kůže. Cukal mu koutek, protože se chtěl strašně smát. Rozlil totiž ten džus do toustovače a ten tak trochu vypověděl svou službu. Anko se začala hrozně nahlas chechtat.
„Ty jsi trubka. Co já si to beru za nemehlo.“ Pořád se chechtala a Kakashi byl znovu červený jako rajče. Byl na ně opravdu komický pohled. Ona se válela po zemi smíchy a on, celý červený utíral kuchyňskou linku a usmíval se.
„Tak já to skočím vyhodit ven a cestou koupím snídani.“ Mrkl na ni a šel se do ložnice obléct. Po chvíli vyšel a dveřmi odešel. On pokaždé chodí ven oknem, protože je to podle něj „originální“.
„Teda miláčku, ty jsi snad dostal elekrický šok, že jdeš dveřmi.“ Udiveně se koukala, jak se dveře zabouchly a slyšela slabé uchechtnutí.
Ve městě bylo docela živo. Někteří lidé seděli na lavičkách a chytali první ranní paprsky sluníčka, jiní nakupovali potraviny na trhu a další jen tak procházeli. Kakashi se zařadil do fronty na pečivo. Naštěstí to byl výborný a známý ninja, takže ho většina lidí pustila před sebe, když je poprosil a vymluvil se na to, že pečivo nese Hokage-sama. Takhle to samozřejmě udělal u všech obchůdků a stánků.
„Arigato Kakashi-san. Přijďte zase a pozdravujte Hokage-sama.“ Řekl jeden obchodník.
„Arigato, určitě přijdu a vyřídím. Hokage-sama to potěší.“ Usmál se a chystal se odejít. Ovšem najednou uslyšel povědomý hlas.
„Ty lháři jeden. Hehe, ty jsi opravdu číslo.“ Malá postava stála za ním a tlumeně se chychotala.
„No nazdárek Domono. Kde ty se tady bereš?“ Lehce se usmál, byl překvapený, co tady to pískle dělá.
„Ahoj. Víš, překazil jsi mi plány. Jsem tady totiž na rozkaz Tsunade. Mám jí donést snídani. Shizune je totiž nemocná.“ Trošku se zamračila, protože teď bude muset čekat dlouhou frontu.
„A jéééjej. To se moc omlouvám. Když tě tady teda mám, alespoň ti připomenu, abys vyzved...“ Ani nestačil doříct větu a Domono byla v čudu. Nechápal kam se vypařila.
„Kam se sakra poděla?“ Podrbal se na hlavě a rozhlížel se po okolí. Nikde neviděl žádné dítě, natož to malé třeštidlo.
„No nic, tak já jdu. Snad nezapomene vyzvednout ty šaty.....“ Ještě jednou se rozhlédl a pak šel.
Už vytahoval klíčky z kapsy, když mu najednou otevřela Domono. No to jste měli vidět ten pohled. Čuměl jak tele na nový vrata a taky jako vyoraná myš.
„Kde...kde se tu bereš prosimtě?“ Pořád byl v mírném šoku. Co tady sakra dělá?
„No nazdar.“ Domono se znovu mírně uchechtla. Zrovna držela v ruce nevěstinu kytici. Najednou Kakashimu zabouchla dveře před nosem a dala klíčky do zámku.
„A ani se nepoušej se sem dostat. JÁ to tady hlídám. Anko si zkouší šaty, takže by tě asi zabila kdybys ji viděl.“ Jakmile to dořekla, začala se smát.
„No moment, co mám dělat s tou snídaní?“ Podrbal se nachápavě na hlavě a nahodil ten svůj nevinný výraz. V momentě se otevřely dveře, vyběhla Domono, popadla nákup a zase zalezla do bytu. Kakashimu málem spadlo patro.
„To si ze mě děláte srandu holky, že mě nepustíte ani do vlastního bytu.“ Posadil se na práh a čekal.
Čekal už hodinu a docházela mu trpělivost. Naštvaně se zvedl a byl připraven vyrazit dveře. Nasoptěný jako býk se rozběhl. Už byl skoro u dveří a zrovna v ten moment, kdy se skoro dotýkal dveří, otevřela Domono s úsměvem na tváři.
„Jééé! Bacháááá!“ Nestačil to zabrzdit a smetl Domono. Zastavili se až o kuchyňskou linku.
„Ty magore jeden!“ Jen co bys řekl švec se z malé hodné usměvané holčičky stal ďábel. Rozzuřená ze sebe shodila Kakashiho poloomráčené tělo a vstala. Křupala si prsty jako to dělají ti nasraní borci, kteří chtějí někomu dát pěkně přes hubu. Ještě, že tam byla Anko.
„No taaaaak, uklidni se. Přece mi ho nechceš na svatební den zmrzačit.“ Zasmála se a posadila Domono na židli, aby se uklidnila.
„Kakashi, jakmile se vrátíte ze svatební cesty, tak si to s tebou vyřídím.“ Mluvila už trochu uklidněně.
„No jo pořád. A mimochodem, jak jsi na tom tržišti věděla, že ti chci připomenout zrovna ty šaty?“
„Nooo, hned jak jsi řekl: „...alespoň ti připomenu...“ tak jsem si vzpoměla, že jsem ještě nevyzvedla šaty pro Anko.“ Podívala se z okna, kde šlo plno lidí jedním směrem. Zamyslela se a najednou si vybavila jednu věc..... zapoměla, že s ní Tsunade potřebuje mluvit a už má půl hodiny zpoždění. Aniž by řekla půl slova, vypařila se.