Vzpomínky - 05

Sasuke celou dobu bloumal myslí a snažil se najít ten scházející kousek, díky kterému by všechno začalo dávat smysl. Ležel v konožské nemocnici už druhý den, samozřejmě neustále hlídaný ninji z ANBU, kteří by teď radši prokazovali službu svojí vesnici jinak. Například by rádi pomáhali při chytání potulných zlodějíčků, kteří si myslí že vesnice po boji je dostatečně oslabená a proto můžou plnit svoje kapsy i svůj bachor co hrdlo ráčí. Ale né, oni musí hlídat toho mizeru, který za všechno toto trápení může. A nejenže Uchihu neposlali do vězení, oni mu ještě pomáhají aby se snáz zotavil.
Teda oni, je špatný pojem, ta, která se o Sasukeho celou dobu tak ohleduplně stará není nikdo jiný, než růžovovlasá kunoichi. Vždyť jí ani nikdo jiný nechce pomáhat, neboť se všichni bojí Tsunadina hněvu. Jak se zdá, mladá Sakura nepochytila od hokage pouze lékařské umění a silné údery, ale i tvrdohlavost a taky trochu té drzosti. Zkrátka ty dvě spolu vedly rozhovor v jejich oblíbeném stylu, až se celá Konoha třásla. Poté, co se Tsunade probrala z komatu, se energicky vrhla na svůj úděl coby hokage s takovým přehledem a lehkostí, že by i Třetí koukal. Ale jak se zdá, tak pořád ještě byla trochu oslabená z bránění vesnice při Peinově. Takže si Sakura nakonec prosadila svou pod podmínkou, že ze Saskeho dostane vše. To znamená celou pravdu o Itachim, jeho spolupráci s Akatsuki a popis jejich členů a jejich síly a hlavně: proč zaútočil na svoji rodnou vesnici a co se stalo s jeho blonďatým ex-partnerem...
Nikdo ve vesnici totiž nevěřil, že Naruto umřel, a když v sutinách nenašli jeho tělo, jejich teorii to potvrdilo. Nicméně, nenašel se jediný shinobi, který by věděl kam se jejich hrdina poděl. V zápalu boje si nikdo nevšiml, že Sasuke na Naruta poslal Amaterasu, a proto se Uchiha vyhnul zbytečným otázkám, na které neznal sám ty správné odpovědi.
Ale ani on nevěřil, že Naruta uškvařil zaživa a k tomu ta černá pírka, která se objevila namísto Naruta mu pořád vrtala hlavou. A proto se od té doby, co se vzbudil z komatu, snažil vzpomenout,takže klidně odpovídal na všechny otázky, na které se ho konožští ptali. Ani ho nemuseli moc mučit, což pár z nich malinko zklamalo. Jeho odpovědi ovšem většinu z nich zchladila, protože se zdáli být pravdivé, jen u závěrečného boje se Sasuke vždycky sekl a jeho verzi mu nikdo nevěřil. K překvapení všech se na to snažil dopodrobna vzpomenout, nejen pro jejich po odpovědích dychtící vedení, ale i pro svoje vlastní uklidnění.
„Takže, kde to vlastně všechno začalo? Sypat se to asi začalo už po katastrofalním konci srazu Kagů. Poté, co mě a Karin Madara přenesl do jiné dimenze, aby mě uzdravila, začalo opravdové peklo, ale co se taky dalo čekat. Nejenže jsem si zničil jedinečnou šanci pomstít se Danzouovi, také jsem se poté nemohl pohnout kolem týdne nebo i víc, jelikož jsem se ještě nenaučil pořádně ovládat svoje nové oční techniky - dárek od Itachiho, a navíc jsem si za ta léta zvykl na tu zatracenou Prokletou pečeť, že až nyní jsem zjistil opravdové hranice své síly. Ano, to bylo opravdu kruté zjištění. A jako třešničku na dort bylo, tedy podle Madarových zpráv, to, že jsem se stal nejhledanějším nukeninem v nově stvořené Alianci pěti vesnic. Né, že bych si za ta léta nezvykl, že po mě čas od času jde nějaký ten ninja, popřípadě ANBU, ale teď to znamenalo, že jsem nemohl ani do té nejmenší vesničky pro zásoby, aniž by na mě neposlali minimálně dva tucty ninjů. To bylo velmi frustrující. A navíc Madara začínal ztrácet trpělivost, což bylo nečekané a nevítané. Skončilo to hádkou, kdy starší Uchiha začal bleptat něco o tom, že si o mě myslel víc, že nejsem ani zdaleka tak silný, jak se říkalo, že jsem neschopnější a hloupější než Jinchuuriki Kyuubiho, kterému všichni musejí dělat chůvy, aby něco nevyvedl. Jako obvykle jsem si takové urážky nenechal líbit a začala ultrahádka stylu Uchiha – jeden řekl tohle, druhý na něj seslal genjutsu, pak druhý něco namítl a hned se uhýbal před Amaterasu. A tak to pokračovalo. Bylo to nekonečné a mě zase už začali docházet síly i kunaie, když mezi nás nečekaně vstoupila Karin, která už toho taky měla očividně docela dost, a začala mluvit o tom, že se chováme jako pětiletý děcka, za což samozřejmě obdržela pár dalších tržných ran. Poté, co jsme se s Madarou uklidnili a chtěli opět začít pokračovat v našem 'rozhovoru', Karin zčistajasna nadhodila, co bude jeden z nás dělat bez toho druhého, čímž nám na chvilku zaměstnala mozky. Když mi došlo, že má pravdu, a jelikož jsme se pořád ocitali v jiné dimenze, ze které bychom se bez Madarovi pomoci ven nedostali, znejistěl jsem. Na druhou stranu, on byl ten typ, co radši sedí a pozoruje, než aby bojoval, a já jsem byl podle maskovaného Uchihy ideální vražedný stroj, který se chce jen pomstít a na nic jiného nemyslí.
Po zvážení všech pro a proti jsem tedy zasunul svojí katanu zpátky za opasek, ale nezapomněl jsem naproti stojícího muže počastovat opovržlivým pohledem říkajícím: Ještě cekneš a na nic jiného už nebudeš mít čas.
Když jsme se zase dali více méně dohromady, přišla další špatná zpráva: Kisame osmiocasého nedostal. To znamenalo další Madarovy pohledy typu: to je zase jenom tvoje chyba, už mě pěkně štveš. Překvapivě nahlas neřekl ani hlásku a tak mě jeho zamaskované myšlenky neotravovaly. Když už jsem u otravování, tak i Karin se trošku utišila, ale nic převratného to nebylo, bohužel.
„Takže,“ začal asi týden v Madarových dimenzích „jak jste si všimli, dnes jsem byl zase na sběru informací a napadlo mě že pozdravím staré známé a řeknu jim co je nového a co se změnilo. Upřímně je to docela zajímalo, hlavně tvůj blonďatý přítelíček tak vypadal.“
„Naruto? Hmm, a co jsi mu řekl tak zajímavého?“ namítl jsem znuděně.
„Nic zvláštního, jen jsem mu vysvětlil, proč se nechceš vrátit do Konohy i po Itachiho smrti. Zdálo se mi, že to pochopil.“ Zašklebil se na mě.
„Cože?? Slyšel jsem dobře? Ty ses opovážil mluvit o mém bratrovi před takovým zabedněncem?“
„Jak jinak? Doufám že jsi šťastný. Vždyť sis pořád jen stěžoval, jak tě těma svýma otázkami otravuje, ne? Takže jsem ti prokázal laskavost a navíc jsem potřeboval, aby o mém plánu a nabídce někdo věděl.“
Když jsem to uslyšel, docela jsem se vytočil, ale nedal jsem na sobě nic znát. Nechtěl jsem udělat Madarovi tu radost.
„Ale mám pro tebe další zprávy: Danzou míří přímo do Konohy a vypadá to, že asi tak za dva dny tam bude. Takže zvedni ten svůj uchihovský zadek a koukej se pořádně připravit, neboť jsem ti právě zařídil poslední boj v té tvé pomstě. Jednou ranou můžeš zabít jak radu, Danzoua ale i kohokoliv se ti zachce a tím si začneš vyřizovat účty s Konohou.“
„No konečně,“ odpověděl jsem mu když jsem viděl, že čeká na mojí reakci, nemohl jsem si ovšem ušetřit drzé „že to ale trvalo.“ Samozřejmě jsem ho tím pořádně vytočil, to byl můj záměr. Snažil se na sobě nedat nic najevo, ale já už si svoje zadostiučinění užil. S potutelným výrazem jsem se otočil a nechal ho tam jen tak stát. Byl sice užitečný, ale ty jeho kecy mi už začínaly lézt krkem. Až to skoncuju v Konoze, vyřídím si to s Madarou. Možná i dřív, pokud si nedá pozor na jazyk.
Když jsme se balili, tak jsem si všiml Karin, která trochu nejistě házela věci do tašky. Chvíli jsem uvažoval, proč je tak nejistá, nikdy nedávala nebo se alespoň snažila nedávat najevo své emoce. Nakonec jsem nad tím jen mávnul rukou se závěrem, že je vystresovaná z Madary. Nedivil jsem se jí, ale jako shinobi v mém týmu by si na to měla začít dávat pozor, jinak ji osobně vysvětlím, jak se věci mají.
Asi za hodinu jsem už čekali na Madaru, který k jeho štěstí už mířil k nám. Ani jsem se nenadál a Madara mě chytil za rameno. Hodil jsem po něm pohled ‚to sis už dovolil až moc‘, ale pak mi došlo, že jinak bych se odsud asi nedostal, a tak jsem jen čekal, co Uchiha předvede a chystal jsem si nadávky, kterými bych ho v případě neúspěchu mohl zpražit. Na(ne)štěstí jsme za necelých pět vteřin stáli na rozlehlé planině neznámo kde. A tak jsem se s Madarou a Karin v patách vydal směrem, kterým jsem tušil Konohu.