Vzpomínky - 06

Dokud jsme se pohybovali po planině, rovina nám umožňovala rychlý přesun. V pozdějších odpoledních hodinách se ale krajina okolo začala zvolna měnit. Přibývalo keřů a země se ztratila pod spletí otravného ostružiní, které jsem s nejprve s chutí a potom s narůstající otráveností rozsekával. Do večera jsem toho měl plný zuby a Madara mě navíc naštval, když mi zakázal propálit si cestu ohněm. Pochybuju, že by se v tý pustině někdo zajímal o trochu čoudu, ale hádka by nás jen zdržela a nebyl jsem si jistý, jestli by k něčemu byla. Nenašli jsme vhodné místo k přenocování, a tak jsme pokračovali i po setmění. Mně to nevadilo, ale Karin vypadala naštvaně. Poslední dobou se chovala divně.
Odhadem k půlnoci jsme se konečně zbavili ostružin a keře vystřídali stromy. Listí překrylo oblohu a hvězdy a tma zhoustla. Bez sharinganu jsem okolí vnímal jako stoprocentní čerň. Když si na špatnou viditelnost začala stěžovat i Karin, Madara mi konečně dovolil požít katon, i když jen na zapálení větve, kterou asi sebral někde po cestě. Ukázalo se, že dřevo hoří malým, ale poměrně jasným plamenem nazelenalého odstínu a poskytuje dostatek světla pro okruh patnácti kroků. Když jsem se rozhlédl po okolí, spatřil jsem stromy ze stejného druhu dřeva jako byla hořící větev, jejichž listí je z velké části zakrývalo a leželo na zemi v tlusté vrstvě všude, kam až jsem z větve pod sebou dohlídl.
„Moc nečum, chvátáme!“ okřikl mě náš samozvaný velitel a znovu jsme se dali do pohybu. Tma a ticho kolem nás na mě měli stejný účinek jako konvice silného zeleného čaje. Myšlenky mi přestaly chaoticky vířit v hlavě a pomalu se třídily.
„Hej, Madaro!“ křikl jsem po chvíli do tmy před sebou. Po chvíli se odtud vynořila oranžová maska a hned na to jsem rozeznal i zbytek těla.
„Co zas?“ ozval se otráveně.
„Máš vlastně ponětí, kde jsou Suigetsu s Yuugou?“
„Co? Vždyť ty si nechal pobíhat někde na Srazu, takže teď jsou buď mrtvý nebo za horama,“ odsekl. V jeho řeči jsem zaslechl i lehce nevěřící tón. Ale stejně jsem pokračoval, protože pokud by existovala nějaká šance, že bych je mohl mít při ruce při útoku na Konohu, měl bych z toho rozhodně lepší pocit než z těch podivných černobílých mutantů, oddaných Madarovi.
„Hmm, ale teď by se mi hodili. Mohli by se ještě pořád potloukat někde okolo dějiště Srazu. Takže by ses po nich mohl podívat,“
„Proč myslíš, že by se mi chtělo podnikat něco tak blbého, předem nepřipraveného a navíc na tvůj návrh?“ zeptal se jen a přísahal bych, že se pod maskou ironicky ušklíbl. Tušil jsem, že pravdou bych ho moc nepřesvědčil, a tak jsem se uchýlil k polopravdě.
„Možná proto, že se mi nezdá armáda, se kterou táhnem proti jedné z ninja vesnic dosti početná. Koneckonců, říkals, že Kisame nezvládl Beeho. Pokud hádám správně a žralok je po smrti, nechal sis jistě přinést Samehedu,takže by ti Suigetsu ještě mohl být hodně užitečný,“ snažil jsem se rychle odpovědět, i když jsem věděl, že bych si měl rychle vymyslet nějaký pořádný důvod, protože tohle by mi na jeho místě rozhodně nestačilo. Nejdřív neodpovídal a já jsem předpokládal, že mě pošle do háje, ale pak promluvil a já se nestačil divit.
„No…tak dobře. Za předpokladu, že půjdeme do Konohy celou cestu pěšky, protože ta technika není při přenosu více lidí tak lehká, jak si možná myslíš a poslední dobou mám kvůli někomu vyplýtváno víc chakry, než by mi bylo milé,“ neodpustil si rýpnutí. Přešel jsem ho bez komentáře, protože jsem ještě pořád vstřebával jeho souhlas.
„Když tu počkáte, tak můžu být tak do svítání zpátky,“pokračoval, když jsem se neměl ke slovu.
„Jo, fajn,“ odpověděl jsem, jako by se mě to ani moc netýkalo a posadil jsem se k němu zády, abych naznačil, že zbytečně zdržuje. Pocítil jsem lehký tah větru k místu, kde stál a když jsem se pootočil, zahlédl jsem ve vzduchu akorát zbytek mizící spirály. Otočil jsem se zpět a zapřemýšlel jsem, jestli jsem něco nepřehlídl. Jeho chování…jako by se nemohl dočkat záminky k vypadnutí odsud. Chystá snad něco dalšího, o čem nechce, abych věděl?Rozhodl jsem se, že ho budu lépe sledovat.
Byla mi dlouhá chvíle a potřeboval jsem se nutně nějak odreagovat od myšlenek, s čím Madara přitáhne, a tak jsem vyšplhal do koruny stromu, abych rozhlídl po okolí. Na všechny strany se rozprostíralo nekonečné moře listů, které se čas od času s lehkým zašuměním zavlnilo. Bledé měsíční světlo nepravidelně ozařovalo horní hladinu lesa a jen umocňovalo pocit, že jsem se ocitl uprostřed temně zeleného oceánu. Na okamžik jsem všechno krom nočního lesa a v tu chvíli jsem si přísahal, že se sem vrátím.
„Ehm…Sasuke?“ vyrušila mě nesměle Karin, která se vydrápala za mnou. Neotočil jsem se, ale mohl jsem si snadno domyslet výraz její tváře. Stejně jako já žasla při pohledu, který se nám naskýtal.
„Jo?“ zeptal jsem se, když nedlouho neměla ke slovu.
„Já …chceš … proč je chceš zachránit?“ vysoukala ze sebe. Usmál jsem se. Uvědomil jsem si, že vlastně nemám pořádný důvod. Možná jsem jen chtěl vyprovokovat Madaru. Nebo…
„Jen tak. Z rozmaru,“ odpověděl jsem, „a navíc jim můžu důvěřovat, na rozdíl od Madary a jeho poskoků,“dodal jsem pro úplnost.
„A mně?“zeptala se.
„Co tobě?“
„Mně důvěřuješ?“zopakovala už méně průbojněji. Obrátil jsem se čelem k ní. V její tváři jsem vyčetl nejistotu.
„Jo,“ uklidnil jsem jí a otočil jsem se zpátky. Chvíli bylo ticho. Potom se ozvala zase.
„Kdyby…kdyby ses někdy rozhodl zpochybnit Madarovy rozkazy…chci abys věděl, že budu vždycky na tvojí straně,“ prohlásila sice nejistým, ale upřímným hlasem.
„Hmm,“prohodil jsem za neurčitého pokývnutí hlavou. Jsi otravná…ale možná budu tvoji loajalitu brzy potřebovat, pomyslel jsem si tenkrát.
Starouš se vrátil, až když se na východě začaly na blednoucí obloze ztrácet hvězdy. Byl sám. Dal pokyn k rychlému přesunu. Vydali jsme se tedy za ním, přičemž jsme změnili kurs, kterého jsme se doposavad drželi. Nevyptával jsem se, třebaže mě užírala zvědavost.Musel jsem si před Madarou udržet tvář.
Zdálo se, že jdeme na určité místo, přičemž Konoha to nebyla. Cesta trvala déle než jsem předpokládal. I zde, pod hustou korunou lesa, se už daly pozorovat známky začínajícího dne. Tmu vystřídalo šedé příšeří. Chuchvalce mlhy se převalovaly mezi okolními stromy, jako by nás chtěly obklíčit. Měl jsem sto chutí vyskočit nahoru mezi větve a vyhnout se tak její nepříjemné studené ofenzivě, ale nechtělo se mi to vysvětlovat ostatním, a tak jsem zůstal na zemi.
Najednou jsme se zastavili a Madara se zadíval jistým směrem.
„Dobrý…,“ vydechl úlevně, když zamířil k pozorované oblasti. Teprve teď jsem si všiml drobné pečetě na větvi přímo před ním. Položil na ni ruku, ozvalo se drobné puf! . Potom se za dalším mlžným chomáčem objevil podivný dům. Tedy, myslel jsem, že je to dům. Větve stromů mi bránili ve výhledu na střechu., ale jak jsme se blížili, dali se postřehnout větve, vyčnívající z domnělé zdi, a já pochopil, že se jedná o obří strom. Nevěřil jsem svým očím. Nejen proto, že mi připadaly neuvěřitelné ty rozměry; vždyť jsem se v noci rozhlížel a tohohle giganta s bílou kůrou bych jistě nepřehlídl!Pak mi došlo mi, že pečeť je jakousi ochranou tohohle místa.
„Nepostávejte tam jak solný sloupy,“ křikl na nás Madara, „padejte rychle dovnitř!“ Poslechli jsme a o chvíli později jsme už měli možnost obdivovat vnitřek stromu. Ne, že by mě nějak udivil. V ohlazených dřevěných zdích zelo pár děr coby oken a místnost byla vybavena prostým dřevěným nábytkem: stůl, tři židle, skříň. Do dalšího patra vedl dírou ve stropě obyčejný žebřík. Hliněnou udusanou podlahu narušoval u jedné stěny otevřený poklop, vedoucí zjevně do sklepa.
„Uhni,“ strčil do mě právě příchozí Madara a zavřel dveře, přičemž aktivoval pečeť na nich. Usoudil jsem, že bude propojena s tou venkovní- ve chvíli, kdy se zaktivuje jedna, druhá udělá totéž a naopak. Neměl jsem čas ji prostudovat, protože ze sklepa právě vylezli úplně promočený Suigetsu a Juugo.
„Čau Sasuke,“ pozdravil mě přátelsky Sui, „ už sem si myslel, že nás tam necháš zkejsnout. Ale že sem dostal Samehedu, máš to u mě dobrý,“ musel jsem se navzdory své vůli usmát. Juugo nám jen s úsměvem kývnul na pozdrav- no, on toho nikdy moc nenamluvil.
„Byli sme si zaplavat,“ pokračoval hned Suigetsu, vysvětlujíc tak svůj mokrý vzhled.
„Vidím- a nechtělo se ti příště chodit až dolů, tak sis to jezírko přinesl sebou,“ rýpla si Karin.
„Náhodou, je tam řeka, pro tvojí informaci. To bylo nutný, tahat jí sebou, Sasu?“obrátil se na mě.
„ Ty jeden-,“ nenechala mě ani promluvit Karin a začali se hádat za mlčenlivého přihlížení Juugy. Vše se vrátilo do starých kolejí. Už zase jsem měl chuť je zabít.
Madara mně ale nenechal dlouho přihlížet a vzal mě nahoru do prvního patra.
„Hele, je mi celkem jedno co teď budete dělat, když zůstanete tady, ve stromě. Já si potřebuju ještě něco zařídit, takže si můžete dát pohov,“ domluvil a sklouzl pohledem k poklopu do dalšího patra, který byl ale na rozdíl od ostatních opatřen pečetí.
„Počkej, myslel sem, že hned jak se spojíme se Suiem a Juugou, budem pokračovat v cestě!“ namítl jsem zamračeně. Upřeně si mě prohlížel. Nebylo mi to zrovna příjemné. Přesto jsem nemohl odtrhnout zrak od tmavé díry v jeho masce…
„Ne,“ zahřměla mi jeho odpověď hlavou, jako by ji říkal do megafonu, „a neopovažuj se jednat na vlastní pěst!“ dodal hrozivě. Měl jsem pocit, že mám prasklý bubínek a hlava mi třeštila.
„Chápu,“dostal jsem ze sebe. Otočil se, přešel místnost a vyšplhal po žebříku. Než dal ruce na pečeť, ještě jednou na mě výstražně pohlédl a mě přejel mráz po zádech, ale tentokrát jsem se opanoval a soustředil jsem svůj pohled mimo masku. Pak uvolnil pečeť a s tichým zaklapnutím poklopu zmizel nahoře. I bez Sharinganu bych si domyslel, že pečeť znovu aktivoval. Zhnuseně jsem sešel dolů.
Měl jsem strašný vztek. Veděl jsem, že by bylo pošetilé utíkat… ale přesto se mi nechtělo čekat. Čekat na pokyny a rozkazy jako nějaký řadový voják! Měl jsem plné zuby toho arogantního ztroskotance, který už si jednou podělal život a teď si to zkoušel vynahradit. Můj pohled padl na okno. Bylo nezasklené. Bez pečeti. Pousmál jsem se.
„Suigetsu?“ oslovil jsem svého parťáka, „ mohl bys udělat čtyři vodní klony?“

Vycházející slunce zvědavě vystrčilo paprsky nad obzorem a po blednoucí ranní obloze se od východu začalo rozlévat načervenalé světlo. Ohnivý kotouč se ale nezastavil, a jak pomalu vystupoval výš, záře zintenzivěla a ozářila cáry mraků a lesnatou krajinu před sebou. Paprsky pronikající listovým a řídnoucí mlhou se roztančily mezi stromy za doprovodu tichého šumění lesa. Pak byl tento idylický klid narušen dusotem nohou. Přeludy ze světla a stínu se na chvíli rozutekly, když kolem proběhla skupinka shinobi, chvátajících směrem ke Konoze.
Ninjové v této skupince si byli všichni více méně podobní, černé kalhoty, šedou vestu a masku na obličeji, díky které nebylo poznat tvář osoby. Člověk by se mohl domnívat, že jde o členy ANBU, ale nikdo z nich neměl tetování na rameni, které je pro ANBU typické.
„S tím maskováním to byl dobrý nápad, Sasuke,“promluvil jeden z nich.
„Já mám samé dobré nápady,“ odvětil druhý, který zjevně netrpěl pocitem méněcennosti.
Ještě ale nedozněla ani ozvěna jejich kroků a lesním podrostem se bezstarostně proplétaly nitky světla, hrající si se stíny listů.