Poslechni hlas srdce - 5. kapitola - Chichotání

Izumo se zvedl ze své pohodlné židle pouze jedenkrát, a to když zaslechl podivné šelestění, jen malý kousek za branou. V domnění, že bude hned zpátky, nechal otevřeno. Opatrně se kradl podél dřevěné zástěny, nechtěl být poznán. Zbraně měl po ruce, kdyby se něco semlelo. Nestihl je vytáhnout, když se na něho vyřítili ze všech stran a srazili ho k zemi.

Mladý ninja ze Skryté listové se probudil v tmavé místnosti s jediným oknem. Přesunul se k němu a podíval se skrz něj dolů. Uviděl příkop, také si všiml, že zdivo je tvořené kamenem. Musí být v opuštěné pevnosti! Pokusil se vzpomenout si, kde by se podobné místo mohlo nacházet. Zjistil, že je to marné, tak dobrou paměť nemá.
Z druhé strany místnosti zaslechl zvuky, tlumené cizí hlasy. Co neopatrněji se dostal co nejblíže a přiložil ucho ke stěně. Možná se dozví, proč ho unesli.

Muž, který hovořil, působil jako vůdce. Izumo vyrozuměl, že ostatním právě ukazoval nějaké fotografie. Zaposlouchal se do toho arogantního hlasu.
„Inuzuka Kiba, Hyuuga Hinata a Uzumaki Naruto. Těmhle třem se za každou cenu vyhněte! A Hokage z Konohy také! Vybírejte si oběti, které k ní mají blízko, musíme získat co nejvíce informací. A pamatujte… tihle čtyři už se s námi setkali. Neumíte používat jejich ninjutsu, ale dokážete se dokonale převtělit a sami jste dost schopní, dokážete je oklamat.“
Izumo se rozkašlal a zasténal. Co slyšel, ho příliš neuklidnilo. Hlasy ztichly, lidé se rozprchli. Kiba, Naruto, Hinata. Co ti s tím mají společného?

Drobná modrovlasá dívka, teď už s delšími vlasy, kráčela ulicí, dopřávala si pravidelnou procházku. Náhle se zastavila, podívala se na mladíka na druhé straně a rozběhla se k němu. „Bratře Neji!“
Podíval se na ni a v duchu se usmál. Je to moc pěkná dívka, to je tedy pravda. „Ale… nač tak formálně, Hinata-sama? Nejsme na to přece jen trochu staří?“ Uhnula pohledem a cosi zamumlala. Přiblížil se k ní. „Když se ti dívám do očí, drahá sestřenko, přál bych si být tvůj otrok,“ prohlásil galantně. Oslovená se zarděla a pak se začala chichotat, jako když byla malé děvčátko. Nepřestával se na ni usmívat, zatímco se před ním hanbila.

Stojící dvojice si všiml blonďáček v oranžové bundě. „Čemu se směješ, Hinato?“ Byla to nevinná otázka, rád by se býval přidal.
Modrovláska se ohlédla, zalapala po dechu: „Na… Naruto-kun,“ celá zrudla v obličeji a poroučela se k zemi.
Nejiho dvojník ji bleskurychle zachytil a udiveně se na Uzumakiho podíval. „To bych rád věděl, co na tobě ta holka vidí!“ Vzal ji do náruče a nesl někam, kde ji bude moci vzkřísit.
Narutovi jeho slova docházela pomalu a nakonec zjistil, že nechápe nic. „Hej! Neji! Jaks to myslel?“

Shikamaru byl po dnešním tréninku doopravdy unavený. „Ne, jdi sám, Chouji. A pošli mi sem Ino!“ Jeho baculatý přítel mu rád vyhověl.
„Máš něco na srdci?“ zeptala se blonďatá kráska a sedla si k němu.
„Ále, vybral jsem si až moc temperamentní ženskou. Začíná mi přerůstat přes hlavu,“ postěžoval si.
Ino chápavě přikývla. „A jsi si jistý, že děláš dobře?“
„Matka si to myslí,“ odpověděl vyhýbavě.
„No a co ty?“
„Já?“ Shikamaru se zamyslel. „Já určitě někde v hloubi srdce taky,“ uchechtl se.
„Pak je to v pořádku,“ rozesmála se blondýnka. „Víš, strašně jsi zlenivěl. Já si myslím, že je dobře, že tě tahle holka zase probudí!“ prohlásila a cukaly jí koutky.
„Zase? Tím chceš říct, že jsem línej?“
„To jsi býval vždycky,“ oplatila mu stejným tónem a vstala. „Už půjdu. Mám v květinářství práci.“

Dva píseční Jounini drželi za ruce mladé děvče a třetí k nim vedl Gaaru. „Opět jsme ji chytili v přestrojení, pane,“ hlásil voják.
Červenovlasý mladík se zašklebil. „Říkal jsem jí, že to nemá dělat.“
Lianna se mračila, nečekala, že za ní vyšle pátrací jednotku. „Co mě prozradilo?“ Zlobila se, to všichni čtyři vyčetli z jejího pohledu.
„Vaše červené kolečko na zádech bylo příliš viditelné,“ uchechtl se jeden z ninjů.
Sáhla po vestě a vzdychla. Od té doby, co byla Suna vzhůru nohama kvůli neustálým problémům, jaksi polevovala v soustředění.
„Tak co, slečno Maraki, vrátíš se teď se mnou domů?“ Gaara se na ni vítězoslavně šklebil. Ačkoli to na sobě nedával znát, měl moc rád tuhle hru na kočku a myš.
„Hai,“ prohlásila otráveně a vydala se zpátky do vesnice.

Ozval se domovní zvonek. Hatake Kakashi vstal, oblékl se a šel se podívat, kdo je venku. Nenašel nikoho, možná to byl omyl. Sotva však zavřel dveře, ozvalo se klepání. Aha, to bude Gai. Nikdy nenechá nic náhodě.
Maito Gai obvykle nejdříve zazvonil a pak hned zaklepal, aby dal najevo dvě věci: že sdělení je důležité a on slušně vychovaný. Když mu otevřel, zasalutoval, pozdravil a natáhl k němu dlaň.
Kakashi si nedůvěřivě prohlédl placku, nejspíš vlastnoručně vyrobenou. „Porazil tě Maito Gai?“ zopakoval udiveně a podíval se na ninju v zeleném pozorněji. Kam na tyhle nápady jenom chodí?

Ino dnes měla plné ruce práce. Rodinné květinářství klanu Yamanaka vyřizovalo jednu objednávku za druhou. Kráska to zvládala jen tak tak, ale dnes nikoho jiného k ruce neměla. Zbývala už jen jedna zákaznice, vysoká žena s červeným melírem v hnědých vlasech.
„Chtěli bychom oslavit s přítelem výročí. Ráda bych na oslavu skutečně neobyčejnou kytici.“
Ino chápavě přikývla. „Tak vzácné rostliny máme v té místnosti vedle,“ usmála se a ukázala jí směr. Žena se ušklíbla. Tak tahle krasotinka bude moje.
Vešly do dalšího pokoje. Cizinka se přesvědčila, že je nikdo nesleduje a pak srazila blonďatou dívku k zemi. Zavřela dveře a vytáhla zpod oblečení jednoduchou šedou maskou, kterou si poté nasadila na obličej a sehnula se ke kunoichi v bezvědomí. „Kao Utsushi no Jutsu,“ pronesla temným hlasem, a když pak sňala masku, vypadala přesně jako dívka ležící před ní. Zamkla ji v místnosti plné košťat a hadrů a šla k pultu. Musí přece obsluhovat zákazníky.