Chyba z minulosti – Vzpomínky, část 1.

Sendai postupem času zjistila, že vzít si Kojira byla osudová chyba, kterou udělala. Když byly Obitovi šest, dozvěděla, že jí Kojiro podvádí.
Přišla jako obvykle z práce domů, jenže dneska o něco dříve a slyšela z jejich ložnice podivný šramot a když vstoupila, zažila šok, Kojiro jí podváděl s její nejlepší přítelkyní. Jak byli zabráni do činnosti vůbec si jí nevšimli.
Velice rychle se rozhodla, že se natrvalo odstěhuje do Konohy.
„Jdeme opět do Konohy.“ Řekla, když balila jejich věci.
„Není to brzy?“ podivil se Kojiro.
„Ne, ani ne, možná se tam zdržíme.“
„Dobře, ale pak mi dej vědět, kdy se vrátite, budu mít pro tebe překvapení.“
To tak, nic neuvidím, možná já budu mít pro tebe překvapení v podobě mého právníka. Pomyslela si v duchu, ale nahlas řekla: „Dobře, neboj dám vědět.“ Pusu strpěla, ale jeho polibek v ní vyvolal jen odpor. Tolik se k němu upínala, ale nikdy to nebyla láska, jen bezbřehá touha zaplnit místo po Itachim. Ovšem to nikdy nebude možné, žádný muž ho nenahradí.

Obito se divil, proč jdou tak brzy, ale těšil se na Hitomi. Dceru Naruta a Hinaty si oblíbil, byli si, jak věkem, tak i povahou velice blízcí.
„Ano, doufám, že ti to nevadí.“
„Ale, mami, vůbec ne, jsem rád.“

Tak se stalo, že je Hinata ubytovala u nich ve vile, místa tu bylo dost, ale Sendai se bránila, že půjde do Narutova neobydleného bytu.
„Ne, to nemohu dovolit, příliš by ti to připomínalo tu bolestnou minulost.“
„Možná máš pravdu, ale i tak ti budu jen přítěží!“
„Nesmysl, kamarádka mé sestry je i moje. Navíc by tu byla nuda, kdybych tu bydlela jen já a Shino. Samozřejmě, že i otec.“ Ozvala se Hanabi, která se stala vůdkyni klanu. Jelikož byla Hinata na celý život upoutána na křeslo, bydlela tu i s Hitomi a Saiem.
„Akorát nevím, jak vám budu platit nájem.“
„O to se nestarej, kdybys chtěla, zeptej se Sakury, ta je v nemocnici jako vrchní doktorka. Ta by ti jistě zajistila práci.“
„Moc vám děkuji.“ I když by to pro ni mělo být vysvobození, rozplakala se, protože její osud se opět hrnul špatným směrem, jenže opět se objevila jiná cesta.

„Je tu někde Haruno Sakura?“ zeptala se Sendai na recepci.
„Ano, ale prosím, abyste mě oslovovala Uchiha Sakura.“ I když znala Sakuru jen z vyprávění, nikdy si nepomyslela, že to bude její švagrová!
„Ó, promiňte, ale nevěděla jsem, že jste provdala za Uchihu! Ale neměl by být Sasuke…?“
„Ano, ale potom se něco stalo a trvalo dlouho, než se vesnice vzpamatovala z těch ztrát, ale pak Sasuke přišel a oznámil, že se vrací, ale pak tady došlo k několika neznámým úmrtí tří radních. Sasuke nám dokázal, že se změnil a já si ho vzala.“ Jenže nikdo nezjistil, že to byl právě Sasuke, kdo zabil Homuru, Koharu a Danzóa. Nastražil to jako nehodu. Danzó zemřel na předávkování, Homura na pád ze schodů a Koharu uhořela ve svém bytě, protože její soused pustil plyn a nevypnul ho.
„Tak to potom, ano, já jsem Uchiha Asahi Sendai, mým manželem byl jeho bratr.“ Přiznala Sendai.
„Tak, to pojď ke mně do kanceláře a vše mi povíš.“ Uvítala ji Sakura s tykáním.

Léta plynuly, za rok byla Sendai rozvedená. Zpřetrhala všechny kontakty s Kojirem. Obito ho nikdy nepovažoval za otce a líto mu to nebylo.
Jak Sendai slíbila, vydali se na Obitovi desáté narozeniny do míst, kde byla tajná skrýš Uchihů. Přesnou polohou věděla, když jí to Itachi pošeptal, když se viděli naposled.
„Tady tohle je tvoje dědictví po otci.“ Dala mu klíč, aby jím otevřel historii, která byla jeho součástí.
Klíč přesně zapadl do zámku a po dvou otočeních se dveře otevřely. Byl to prostý dům, schody vedly do podzemí.
„Jdi tam sám, já tam nemám přístup, když nejsem z Uchiha klanu.“ Řekla Sendai.
„Dobře, ale budu spěchat, ať tu moc nečekáš.“
„Nespěchej, je to posmrtný dárek po tvém otci.“ Pak se opět rozplakala.
„Mami, neplač, nechci, abys plakala.“
„Jen jdi, otec by na tebe byl pyšný.“ Usmála se slzami, které jí kanuly po tváři.
Obito tam vstoupil…
Sendai si sedla pod strom a vzpomínala na jejich první polibek…

„Jak dlouho mě už pozoruješ?“ otázal se Itachi a Sendai z jeho hlasu nadskočila.
„Chvíli, jde ti to dobře, naučíš mě to?“
„Myslíš jógu?“
„Ano myslím. Můj kolega z práce ji taky dělá a říká, že je to velmi uklidňující.“ Malinko zalhala, ale Itachi to samozřejmě nevěděl.
„Aha, tak pojď sem, ale vyžaduje to plné soustředění.“ Osvětlil Itachi a začal Sendai učit základní postoje a aniž by to bylo úmyslné Sendai nezvládla jeden postoj a řítila se k zemi. Itachi jí duchaplně zachytil, ale také to neustál a oba skončili na zemi.
Nejdříve se drahnou chvíli dívali jeden druhému do očí a pak se Itachi sklonil a políbil jí.

Stále si vybavovala jaké to bylo, ty podivné lehké pocity, které dříve neznala. Tento polibek měl na ní větší vliv, než si doposud dokázala představit. Bylo to jako by jí probudil ze spánku a ona ne a ne se znovu uspat. Od toho okamžiku byl její osud i osud Itachiho zpečetěn.
Dále zavzpomínala jak Itachi učil jejího mladšího bratra jutsu. Možná, že bylo dobře, že Iwaki zemřel, aniž by poznal jaký krutý život dokáže být!

„Iwaki, jde ti to dobřéé!“ povzbuzovala Sen svého bratra.
„Ségra, neruš muže při tréninku,“ odbyl jí Iwaki.
„No jo, já se omlouvám tomuto skvělému muži, kterému to jde báječně,“ řekla Sen.
Iwakimu to skutečně šlo a už dokonale ovládal Henge no jutsu. Teď právě se změnil na Itachiho a Naruto, který ho měl na stráži se obdivně podíval na Iwakiho a řekl: „Pro dnešek končíme.“
„Já, ale nechci skončit! Můžu pokračovat?“ a jeho psí očička si vynutily, že může dál trénovat, ale jakmile bude unavený, tak ať skončí a tak měl Naruto příležitost si promluvit se Sen.

Její vzpomínky byly přerušeny Obitovým příchodem.
„Můžeme?“
„Už jsi skončil?“ zajímala se matka.
„Ne, ale mohu se sem kdykoli vrátit, takže to tak moc nespěchá.“
„Také pravda, ale už víš, kde to je.“ Mrkla na svého syna, živý důkaz toho, že Itachi skutečně žil, že skutečně miloval, měl manželku…

Hitomi se nemohla dočkat, až se Obito vrátí. Chtěla mu dát dárek.
„Copak?“ ptala se Hinata.
„Nic, jen, že Obito ještě nedošel a já chci mu dát dárek.“
„Nezáleží, kdy mu ho dáš, ale jak.“ Přidal se Sai, který si Hitomi oblíbil, i když nebyla jeho. I Hitomi ho měla ráda a respektovala ho.
„Jak to myslíš?“
„No, i když ten dárek bude se zpožděním, nikdy není pozdě, vyjádřit tím darem naši úctu, náklonnost, lásku, pokoru. Což je v tom daru obsaženo, protože je dáván od srdce.“ Dal jí ruku do míst, kde jí bilo srdce.
„Děkuji, tati, teď to chápu mnohem lépe.“ Objala ho a jala se vyhlížet Obita.
„Tos řekl moc krásně.“
„Vždyť je to pravda.“ Řekl Sai a políbil ji.
„To máš pravdu.“ Souhlasila Hinata.