Všichni si zaslouží druhou šanci – Nesplněné poslední přání, část 32. End

Něco...

můj tradičný výlev bude na konci, abych vám nenarušila povídku... už teď to dělám Tady je povídka...

Nikdo si nevšiml, že Itachi již neudrží oči otevřené, ani neslyšeli, jak zašeptal: „Příteli… odpouštím… lásko… nezapomeň.“ A zavřel oči, ještě párkrát se nadechl a než zemřel, celý jeho život se mu odehrál před očima, jak Sasuke pořád chtěl, aby ho učil se šurikeny, následně vyvraždění klanu, přidání se do Akatsuki, boj s Narutem, láska k Sendai a jejich dítěti… byl to pro něho strastiplný život, který by nevyměnil za nic na světě, a kdyby tak měl konat, konal by stejně.
Jeho srdce se zastavilo a život jednoho z nejlepších shinobi skončil, ale zemřel s úsměvem na rtech, bez nenávisti v srdci, dokázal odpustit…
Naruto také cítil, že jeho život vyprchává a brzy dojde k pekelné bráně. Toho se nebál, bál se té nenávisti, kterou k němu cítí. Toho se bál nejvíc. Nic mu neublíží tolik, jako pohrdání a odpor ze strany jeho přátel.
„Odpusťte…“ víc toho neřekl, protože se mu asi zdálo, že vidí Sendai.
„Kde je Itachi?“ hned se ptala. Sai jí ukázal, že je vedle něho. Okamžitě si všiml, že je podivně klidný. Hruď se nezvedala. Pak mu to došlo.
Sendai k němu poklekla a jako Sai si všimla, že přišla pozdě. Nestihla to, byla příliš pomalá. Myslela, že jí pukne srdce, rozplakala se a dala průchod svým citům.
I Naruto to slyšel jako by z dálky, její žalostný pláč, který mu rval srdce. V tom ho napadlo, zdali by i Hinata uronila slzu, musel to hned zamítnout, protože by to byl nesmysl.

„Kdo…?“ vydala ze sebe Sendai.
Jiraiya jí to pověděl, že to byla nešťastná souhra náhod. „Původce byl Naruto, kterého v té době ovládal Kyuubi.“ Zakončil Ero-sennin.
„Tak to bylo!“ přešla nerada k Narutovi a v tom žalu a smutku mu vrazila pořádnou ránu, zrovna do míst, kde měl nejčerstvější zranění. Naruto již necítil bolest, necítil už vůbec nic.
„Klidně… s-si pra-ašť, ko-olikrá-át chc-ceš,“ zaskuhral Naruto. Sendai ho poslechla, protože byla nepříčetná vzteky, že jejich syn nepozná otce a ona bude sama. Její život se zhroutil.
Po skoro pěti minutách ji museli Kisame a Gaara od něho odtrhnout. „To už stačí!“ pak jí dal Gaara facku! Která jí probrala. Uvědomila si, co právě udělala. Měla ruce, jak od Itachiho krve, tak i od Naruta. Znova se rozplakala.
„Mě-ěli jste jí-í necha-at.“ Ozval se velmi slabě Naruto.
Je mi to líto, ale nemohla jsem si pomoct, zachráním, alespoň tebe.“ Jenže bylo pozdě, jakmile ho začala léčit, oči se zavřely. Srdce zastavilo svou činnost a Kyuubi byl již také mrtvý.
Narutův život byl také ztracen. Nikdy se nedozví, že jeho poslední přání nebude splněno, protože se do toho vložil nečekaně Sai.
„Mám to, jak očistit obě jména!“ ozval se Sai.
„Jak to myslíš?“ Nikdo nechápal.
„No, takhle Naruto měl misi, při které se měl infiltrovat do Akatsuki, ale nevyšlo to, bojoval s Itachim, ztratili paměť. Jako vedlejší účinek bylo jejich přátelství a láska k Hinatě a Sendai, Itachi se chtěl změnit, pak se jim paměť vrátila. Naruto mu zpočátku nevěřil, ale pak zjistil, že se Itachi změnil.
Naruto nevěděl, co dělat, tak se rozhodl, že pomůže příteli jedině, když bude s ním a dostane se tím zároveň do organizace. Nepočítal s Madarou a jeho únosem. Pak Naruta věznil, místo něho vyslal svou loutku, která se proměnila na Naruta a způsobila tím všechno zlé, od vážného zranění Hinaty, až po smrt Itachiho.
Pravý Naruto se dostal z vězení a zabil Madarova člověka. My přišli pozdě a Sendai měla být jako záloha, kdyby se nám cokoli stalo. Všechno to bylo tajné a nikdo to nesměl vědět, ani Hinata.“
„Sai, to je geniální, už vidím Naruta, jak protestuje.“ Usmál se smutně Jiraiya.
„To by mu bylo podobné.“ Souhlasil Gaara. „Tak já půjdu, do vašeho plánu nejsem zahnutý a moji sourozenci vědí, že jsem ho šel hledat, řeknu jim, že jsem ho nenašel. Toť vše.“ Řekl Gaara a rozloučil se všemi.
„Já se taky rozloučím, bylo mi radost spolupracovat, ale na jedno nezapomínejte, od nynějška jsem váš nepřítel a nebudu vás šetřit. V Akatsuki plácnu, že Itachi zemřel na dlouhou a vleklou nemoc. Jeho tělo vám nechám, jako dárek.“ Kisame se otočil a v tu ránu byl pryč.
„Jenže on byl skutečně vážně nemocný.“ Podotkla Sendai.
Nakonec tam, zbyli Jiraiya, Sendai a Sai.

Místo se snažili nějak dát do pořádku, aby to nevypadalo, tak zdevastovaně. Těžko uvěřit, že od jejich příchodu uplynulo sotva pár hodin.
„Mohu si vzít Itachiho tělo?“ zeptala se.
„Ale jistě drahá, pohřbi ho, kam chceš. Je – tedy byl – tvůj manžel.“ Pronesl Sai.
„Opatruj se, pokud bys chtěla navštívit Konohu, je ti otevřena, i tvému synovi.“ Prozradil Sannin.
„Všem moc děkuji a asi se možná zastavím, abych se podívala na Hinatu, přeci jen jsme kamarádky a obě jsme ztratily, to nejcennější.“ Ani si neuvědomila, že Sai miluje Hinatu a způsobila mu tím další ránu.
„Tak to potom, ano.“ Řekl Sai.

Rozloučili se a každý se vydal svou cestou. Sendai, pohřbila Itachiho vedle své rodiny. Na to místo chodí každý rok se svým synem, který se pořád ptá na skutečného otce.
Sendai se, po šesti letech, rozhodla, že si vezme svého přítele, který jí byl pořád na blízku a staral se nejen o ní, ale i o Obita, jako by to byl jeho vlastní syn. Ano, mluvím tu o mladíkovi z nemocnice, Kojirovi, který byl kdysi jejím spolužákem…
První roky nebyly jednoduché, ale držela se toho, že Obito potřebuje péči a lásku. Po nocích plakala.
Třikrát za rok navštívila Konohu, spíše Hinatu…

Sai s Jiraiyou, všem řekli, co se „skutečně“ stalo. Jiraiya vše potřebné pověděl Tsunade, aby byla v obraze.
„S tím Saiovým příběhem souhlasím. Je to dobré.“ Radní samozřejmě, že o ničem takovém nevěděli a Tsunade je usadila tímto argumentem: „Vy staří paprikové, nemusíte vědět o všem a navíc Naruto s tím souhlasil.“ Dali pokoj, ale pořád jim na tom všem něco nesedělo, nedokázali říct, co. Tsunade věděla, že vyhrála.
Hinata, jakmile se to dozvěděla od Saie, ovšem jí pověděl smyšlenou verzi, bylo by pro ni obtížnější, kdyby věděla, že to byl Kyuubi, kdo ji takhle připravil o šanci žít aktivní život. Neplakala, už se vyplakala dost a přijala to jako trest, že mu byla nevěrná s Itachim, na kterého pořád myslela.
Celá vesnice padla opět do smutku. Přišli všichni na Narutův pohřeb. Vesnice ho oslavovala jako hrdinu.
Tsume se na pohřbu omluvila, za to, že si myslela, že to byl skutečný Naruto, kdo zabil Kibu a Akamarua.
Hiashi se omluvil Hinatě, že jí tak křivdil. „Mě se neomlouvej, ale Narutovi, snad ti to odpustí.“ Odpustil by mu to.
Za sedm měsíců se Hinatě narodila holčička, která se nápadně podobala Narutovi, měla blonďaté vlásky a nebesky modré oči, které jí navždy zůstanou. Hinata byla znova přijata do klanu. Vždy uvítala Sendai, která se podivila, že Hinata má dcerku.

Děti povyrostly, začaly si spolu hrát a brzy se z nich stali kamarádi. Kdyby jen věděli, že je spojuje více, než tuší… jednou se dozví smutný příběh rodičů, kteří to neměli lehké a bojovali o to, aby se jim žilo lépe.
Jednou, když si Obito hrál s Hitomi, omylem si poškodil přívěšek, běžel hned za maminkou, která se nejdříve zhrozila, ale pak našla ten malý klíček k pokladnici Uchihů, o které neměl Sasuke ani ponětí…
„K čemu je ten klíček?“ ptal se šestiletý klučina, ze kterého rostl syn svého otce.
„Nevím, ale asi tuším, jednou se tam vydáme, ano?“ Chlapec souhlasil.

Hinata nakonec povolila a vdala se za Saie, který by čekal věčnost, jen kdyby měl zaručeno, že Hinata bude jeho.
Nakonec svým způsobem Saie milovala, ale ne tak jak Naruta, na kterého nikdy nezapomene a bude ho mít stále ve svém srdci. Sai tohle věděl a respektoval to. To stejné platilo i o Sendai.
Tyto dvě ženy, které ztratily své lásky, byly nakonec šťastné, ale pořád jim něco chybělo. Také když něco ztratíte, není lehké to ihned něčím nahradit, i když to nahradíte, nikdy to nemá stejnou hodnotu.
Přátelé, kteří zemřeli ve stejný den, byli nejvíce pronásledování životem, ve kterém nalezli malý kousek štěstí, v které ani nedoufali, že je někdy potká. Tolik toužili po někom, kdo by je miloval. To se jim splnilo, ale za jakou cenu? Za cenu života. Ale jak se říká, všichni, kdož se chtějí změnit je tu vždycky cesta, nebo naděje, protože tito lidé si, ať už provedli cokoli, zaslouží druhou šanci, aby mohli dokázat, že ta druhá šance nebyla promarněna… jenže se tu pokaždé najde někdo, kdo se snaží ztížit, už tak těžký život.

Kisame jak řekl, tak udělal. Prošlo to, až moc snadno, snad proto, že to měl být rozkaz od samotného Madary.
„Vedl sis dobře.“ Pochválil ho Madara.
„Díky, ale nikdy nechtěj, po mě další takovou hloupost, víš, jak bylo těžké se držet na uzdě? Ale alespoň jsem zabil toho Jinchuurikiho,“ pochvaloval si Kisame.
„Víš to jistě?“ Madara se pod maskou potutelně usmál.
„Ano, a jsem rád, že máme Itachiho z krku, přeci jen nás ohrožoval.“
„Správně, tohle se mi vyvedlo na výsost přesně a ještě jsem nemusel hnout prstem.“ Liboval si Madara.
„A jak s to myslel, s tím ,víš to jistě‘?“ navázal Kisame.
„Jednoduše.“ Pak se na světlo světa dostalo šokující překvapení. „To koukáš, co?“
„Jak jsi to udělal?“ zajímal se Šermíř.
„Únos Naruta byla jen záminka, abych dostal Kyuubiho, ten, co ho měl Naruto, byl falešný, naprosto dokonalá identická kopie, před tebou stojí originál a jako třešničku na dortu jsem si dovolil zkopírovat i Narutovo tělo…“ jeho smích se rozléhal po tajné komnatě, dokázal z Naruta vyjmout Kyuubiho a nahradit ho kopií.
„Ty jsi ďábel.“ Řekl Kisame a obdivoval Madarovu prohnanost.
„Budete si něco přát, Madara-sama,“ ozvala se Narutova kopie, i hlas měl stejný, ale nebyl to pravý Naruto, neměl z něho nic, jen hlas a podobu, myšlení pocházelo od Kyuubiho. Vzpomínky neměl žádné…
„Ano, počkáme pár let a zabijeme i toho Itachiho syna.“
„Hai, stačí říct a já zabiju každého, koho si budete přát odstranit.“ Řekl mechanicky Kyuubi.