Chyba z minulosti – Dárek, část 2.

Obito přemýšlel při návratu domů, proč mu Hitomi nedala žádný dar. Příležitostí na to měla dost, dumal Obito.
Když už se konečně Obito vrátil, Hitomi ho odvlekla do zahrady, kde mu chtěla předat ten dárek k jeho narozeninám.
„Můžeš na chviličku?“ ptala se Hitomi.
„Jistě.“
„Já vím, že je to pozdě, ale chtěla jsem ti popřát k narozeninám a tady máš ode mě dárek, ale nevím, zdali se ti bude líbit.“ Hitomi mu nesměle podala dárek, Obito si ho převzal.
„Na tvůj dárek bych čekal pořád.“ Ujistil ji Obito, který opatrně, aby nepoškodil látku a následně papír, do kterého byl dárek zabalen.
„Klidně to můžeš roztrhat.“ Řekla nervózní dívenka.
„Ne, je mi líto toho papíru i látky,“ to už Obitovi bylo jasné, co to je, a myslel si, že nemůže dostat lepší.

„Kde jsou děti?“ zajímala se Sendai.
„Asi na zahradě, ale nerušila bych je, Hitomi mu chce dát dárek, byla celá nervózní, nemohla v klidu postát.“ Řekla Hinata.
„Tak to ano, ale zdá se mi to nebo si až příliš padli do oka?“
„Nemýlíš se, navíc je to dobře, že jsou tolik spolu, oni jsou si na své otce tolik podobní, že…“
„Ano, já vím!“ pronesla Sendai odměřeně, teprve nedávno se dozvěděla tu krutou pravdu.

Před třemi týdny

„Cože?“
„Ano je to tak, klidně mi jednu vraž, ale to neodčiní to, co jsem provedla! Jsem stvůra.“ Podobné slova, již kdysi slyšela od Naruta… v minulosti.
„Klidně… s-si pra-ašť, ko-olikrá-át chc-ceš,“ zaskuhral Naruto.
Nechtěla na to myslet, ale myšlenky byly neodbytné. Proto je násilím zahnala. Zavřela oči, několikrát se na nadechla a spustila.
„Oceňuji, žes mi to řekla, i když s takovým odstupem, od všech událostí!“
„Snaž se to, prosím, pochopit, tehdy to bylo jiné a já byla vyděšená. Události nabraly rychlý spád. Po celou dobu jsem se cítila jako jedna z nejnižších, ale pak mi cestu osvítil Sai. Poklekla bych kdybych mohla, ale kdyby bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat, udělám to!“ Hinata mluvila rozhodně.
„Nic nedělej, a je to dítě určitě Naruta?“ pořád měla pochybnosti.
„Ano, copak to nevidíš? Ty vlasy, oči a úsměv? Po mě nezdědila nic, ale jako by o osud chtěl, aby se podobala na Naruta.“
„To možná, nemohu ti odpustit hned. Bude to nějaký čas trvat, ale už je to daleká minulost. Minulost má spát, ale jak jsem řekla, cením si toho, žes mi to řekla.“ Hinata se s vděkem rozplakala. „Velké holky nepláčou!“ pronesla Sendai a odešla, aby si utřídila myšlenky…

Současnost

„Promiň,“ řekla omluvně Hinata.
„Takhle jsem to nemyslela, ale chtěla jsem říci tohle, že minulost patří starým, přítomnost všem a budoucnost mladým.“
„Co tím, Sendai, myslíš?“ ptala se Hinata.
„Ani sama nevím, ale tohle mi řekl jednou Itachi předtím než jsme se brali.“ Vysvětlila Sendai.
„Asi máš pravdu.“ Souhlasila Hinata.
„No nic, půjdu se převléct, musím do práce.“ Rozloučila se s Hinatou.
„Jasně, jen běž.“
Když se Sendai převlékala, věděla, co udělá… bude se řídit tím, co jí řekl Itachi a co právě řekla ona sama, své kamarádce.
Potom co se dozvěděla, jí to bylo smutno, ale na druhou stranu, jí to už odpustila, že se s Itachim pomilovala. Nebyla si jistá, zdali by to dokázala, ale to se již nikdy nedozví.
Jen jí bolelo u srdce, že bude muset opustit jediného syna a Itachiho memento. Podvědomě cítila, že už jí nepotřebuje, že Hitomi zaplní do posledního místečka jeho srdce. Přeci jen patřila minulosti, dnešní Sendai byla jiná, než ta, která se dříve smála, hrála si… ne, už byla někým jiným, kdo sem nepatří.
„Promiň, Itachi, ale nemohu již dál chránit našeho syna, selhala jsem.“ Rozplakala se a svalila na postel. Bylo toho na ní moc. Pomalu, ale jistě se vzdávala svého života.

Nic netušící Obito se radoval z dárku, který mu Hitomi věnovala.
„Líbí?“
„Že váháš, je to krásné.“ Obito se stal novým majitelem nového šperku, který byl utvořen do znaku klanu Uchiha a do něho si mohl dát jakoukoli fotku z obou stran. Dárek to byl na způsob medailónku.
„Myslela jsem si, že se ti nebude líbit a dole máš ještě něco.“ Upozornila ho dívenka.
„Tos nemusela, dělat si na mě škodu.“ Řekl Obito a vybalil menší obrázek, kde byla vyobrazena jeho matka s ním v náručí, ještě v době, kdy mu byl sotva jeden rok.
Obito byl tak zaražen, že nemohl mluvit.
„Já vím, nelíbí.“
„Co to plácáš? Líbí, jen si mě tím zaskočila, nečekal jsem, že to bude tohle a navíc si toho cením, protože je to od tebe. Mockrát děkuji.“ Obito jí k poděkování dal pusu na líčko, Hitomi zčervenala jako matka, když vidívala otce a nebyla s to se vyslovit.
„Nemáš zač, většinu toho odřel Sai a mamka, ale zaplaceno z mých peněz.“ Pochlubila se holčička.
„A to má strýc, takovou paměť, že si mamku pamatuje před x lety?“ podivil se Obito.
„Má, až neuvěřitelnou, onehdy jsem chtěla nakreslit taťku a za pár dní mi nese portrét mého otce, jako by mu stál modelem.“
„Taky bych chtěl, takovou paměť.“
„To asi každej.“
„Máš recht.“ Pak se oba rozesmáli, Hitomi se mrkla po Obitovi, ten se usmíval jako sluníčko a něco se v ten okamžik změnilo. Něco co ještě plně nechápala, ale za pár let to měla pochopit, co mělo znamenat, že v okolí žaludku měla lehko jako by jí tam tancovalo několik motýlů.

S dárkem se Obito matce pochlubil a taktéž ona byla zaskočena tím, že jí Sai, tak vyobrazil, proto se rozhodla, že tu ještě pár let zůstane, aby si ještě na chvíli zkusila, co je to být matkou…