Bloom - 26. kapitola - Cesta do hlubin Uchihovy mysli

„Kdypak ti zmizí tahle paráda?“ vyzvídal loutkář a prohlížel si „rozkvetlé“ části Bloomina těla.
„Za chvíli,“ mávla rukou. „Jak vypadám?“
„Normálně,“ uchechtl se červenovlasý. „Tedy… až na těch pár černých pramenů. Ale to máš jedno, tenhle outfit teďka letí!“
Zamračila se na něj, popadla misku a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčela.

Ninjům to nedalo, aby ji nesledovali a pak nešpehovali u klíčové dírky. „Co tam dělá?“ chtěl vědět ninja z Konohy.
„Trhá si vlasy,“ chechtal se Hidan. „Ale spíš bych čekal, že když je tak drsná, zkusí si je uhryznout,“ dodal zlomyslně.
„To by si napřed musela tu hlavu ukroutit,“ vzdychl Itachi.
„Jo, znám jednoho, co tohle uměl,“ smočil si bělovlasý a znovu přilepil ucho ke dveřím. Z pokoje se ozýval sykot a na chodbu proklouzlo i několik šťavnatějších nadávek.
Itachi se zaškaredil. „Nevzpomínej Orochimara, buď tý lásky.“
Hidan k němu vzhlédl. „Ty máš na něj pifku, co?“
„Jistě! Je to ten největší úchyl na světě,“ prohlásil s odporem. „Nebo na tebe to snad nezkoušel?“
„Ani jednou. Povídej!“ vybídl ho řezník z Akatsuki.
„Nic vám říkat nebudu. Je to epizoda, ke který se nechci vracet.“

Zetsuův žaludek už strávil většinu toho podivného koření, ale když na někoho dýchl, stále byl z jeho úst cítit žár.
„Uf je fi dobfe?“
„Jo, Deidaro. Už to nepálí,“ zamumlal kanibal a potácel se k lůžku.
„Fajn, tak to já fi tam poflu Tobiho.“
Zetsu se uchechtl. Blonďáčkova nová mluva se mu zamlouvala.

Konečně Bloom vypadala stejně jako před osudným ožehnutím, i když asi tak o čtvrtinu vlasů přišla. Byla naštvaná na to zelené nemehlo, a zároveň se zostudila i před Velkým šéfem a ostatními zabijáky. Sasori se smál a těšil ji, i na toho teď měla vztek. Dokonce ani blonďáček se svým přihlouplým úsměvem jí nezlepšil náladu. A když se to vzalo kolem a kolem, neměla už ani chuť kopnout si do Tobiho.

Hidanovi neustále vrtala hlavou Itachiho sarkastická poznámka ohledně Orochimara. Přemýšlel, jak z Uchihy dostat tyhle cenné informace, protože mu bylo víc než jasné, že dobrovolně jim je „nevydá“. Napadl ho nápad poněkud bláznivý, ale s trochou štěstí by mohl vyjít. Hned teď si půjde promluvit s Kakuzou!

Vůdce se rozhodl, že si dopřeje malou procházku a pořádně si pročistí hlavu. Jakmile ovšem sešel do přízemí, bylo mu jasné, že nic takového neudělá. Ve dveřích totiž stále ještě zela díra, památka na Bloominu poslední roztržku se Zetsuem. Vztekle zatnul pěsti. Takže oni za ty poslední dny nebyli vůbec schopní tu díru zacelit?
Ihned si nechal předvolat Hidana s Kakuzou, kteří si vymínili, že kvůli svému špatnému odhadu potřebují ještě Itachiho. Neměl proti tomu námitek, ale nejraději by je do práce zapřáhl všechny. Uchiha se na ten nápad příliš svolně netvářil, jenže potom se chopil katany a práce mu šla od ruky.
„Ale je to pěkně tvarovaná ďoura, co, Kakuzu?“ Hidan se šklebil a pochechtával.
Maskovaný přejížděl po okrajích. „Vrazila do něj ze strany. Koukni, musel si chránit hlavu.“
Zatímco se dohadovali, řezal černovlasý Shinobi prkna a nemohl si nevšimnout, že jeho dva „pomocníci“ nedělají vůbec nic. „Co kdybyste se přestali flákat a taky se zapojili do práce?“ houkl na ně vztekle. Vysmáli se mu do obličeje.

Zetsu se zamračil, když viděl nesmrtelnou dvojku s nosítky, na nichž leželo Uchihovo bezvládné tělo. „Co se mu stalo?“ Chtěl to vědět. Žaludek se mu stáhl, protože věděl, že na zraněného čeká Bloom… začínal její jméno používat jako synonymum pro utrpení a jistou smrt. Kdyby o tom věděla, rozhodně by mu nepoděkovala.
„Jen taková drobná nehoda. Kakuzu ho nechtěně třísknul po hlavě, když mu sklouzla noha,“ vysvětloval Hidan a Zetsu už v duchu odříkával modlitbu za mrtvého.
„Vezete ho Bloom k večeři?“ Dvojice zabijáků už mizela z kanibalova zorného pole. „Hej! Čemu se smějete?“

Sasori se netvářil příliš vlídně, když se dozvěděl, že má pacienta. „Zapisuj!“ poručil zelenovlásce. „Kdy? Kde? Jak a proč?“
Ninjové se v odpovědích střídali. „Asi tak před pěti minutama u hlavního vchodu.“
„Jo, on ho totiž Kakuzu ťuknul trámem. Normální nehoda.“
Jo, ale od tebe chcem malou laskavost,“ zabručel Kakuzu.
Loutkář zavětřil. Zkontroloval stav ninji v limbu, nebylo to tak vážné, jak se na počátku zdálo. „Ťuknul, jo?“ pozvedl malinko obočí. „Za co jste se mu vy dva mstili?“
„Nemstili, jen se mu potřebujem mrknout do hlavy. Nechce nám říct důležitý věci,“ přiznal Hidan.
Sasori se zamračil. „Nedělám projekce pro veřejnost!“ Rázně to zamítl. „A k čemu jste ksakru potřebovali trámy?“
„Spravovali jsme hlavní dveře,“ zabručel maskovaný.
„A ten binec…?“
„Uklidíš ty!“ doplnil bělovlasý a zasmál se. Červenovlasý medik si něco krátce domlouval s Bloom, která se ihned pustila do práce. „Takže ty říkáš ne?“ utvrzoval se Hidan.
„Jak slyšíš,“ kývl loutkář hlavu.
„Pak by bylo možná dobrý tě upozornit, že by se podobný nehody mohly opakovat. Jsem totiž nesmrtelnej a nezapomínám,“ vyložil bělovlasý všechny trumfy na stůl.
„A co chcete vědět?“ vzdychl loutkář a připravoval se na nejhorší.
„Nechce nám říct, co tak strašnýho mu proved Orochimaru, že z něj má pořád takovou hrůzu.“
„Rozumím.“ Sasori se obrátil k Bloom. „Nech ten dryák a pojď sem!“ Poslušně se přiblížila. „Budu teď dělat něco nebezpečnýho. Když se mi to vymkne z ruky, kousneš do něho, jasné?“
„Proč?“ nechápala zelenovlasá.
„Budu ho potřebovat opravdu rychle probudit,“ vysvětlil jí.
Nakrčila nos. „Zase mě bude nesnášet. To ti teda pěkně děkuju!“
„Nebude tě vinit, máš mé slovo!“ zarazil ji loutkář. „A teď se postav sem!“

Sasorimu se vůbec nechtělo dělat něco takového, ale Hidan měl pravdu. Nakonec by se opravdu se svým parťákem mohli uchýlit k něčemu mnohem horšímu, a to by si neodpustil.
„Dobrá. Začneme.“
Jeho ruce se rozzářily, když se dotkl spánků nemocného, a přímo nad Uchihovou hlavou se zjevil pomalu se odvíjející film… jeho vzpomínky. Bloom to velmi udivilo, bělovlasý s maskovaným se čertili. Tohle skutečně vidět nepotřebovali.

Velká vana, do poloviny naplněná vodou a všude spoustu mydlin. Vysoká žena s temně černými vlasy se potýkala s vřískajícím chlapečkem, taktéž tmavovlasým.
„Ale mami, já nechci!“ bránil se hošík a v černých očích mu plály malé ohníčky, tak moc se zlobil.
„Žádné řeči, Itachi! I malý ninja musí mít čisté uši!“
Vzala ho za ruku a začala ho celého oplachovat vodou. Prskal a plival ji, až mu matka uštědřila docela malý výchovný pohlavek.
No fuj! A mně bude vyčítat, že jsem prase!“ zaškaredil se Hidan.
„Se vsadim, že tys byl jako mrně taky nemytej. Dyť mu nemůžou bejt víc jak čtyři,“ uchechtl se Kakuzu a bělovlasý ho za tu jízlivou poznámku praštil do zad.
„Přetoč to!“ vyjel na loutkáře.
„Mozek není přehrávač videa!“ poučil ho Sasori a dodal: „Musíš si počkat, až najdu v jeho mozku tu správnou chodbu.“
„Chodbu?“ podivil se ninja a sedl si.
„Chodbu, trasu, cestu, skulinu… najdi si pro to název a neruš.“
Bloom vyjekla, právě totiž zírala na další vzpomínku.
Malý Itachi, čerstvý student Akademie v Listové, házel kamínky na cestu. Byl navztekaný, jeho plány se hroutily. Jiný chlapec se nad ním sklonil. „Ta škola je otrava, co?“
Vzhlédl k němu. „A kdo ty jsi?“
Druhý chlapec mu podal ruku. „Shisui. Shisui Uchiha.“ Černovlasý hošík se upřímně podivil a jeho nový kamarád ihned pokračoval. „Ty jsi Itachi, že? Nebydlíte tak daleko od nás, náš dům je na opačné straně čtvrti. Tak co, chceš mě za kamaráda?“
Hochova tvář se rozzářila blaženým úsměvem.
Sasori se mračil, ale pídil se dál. Jeho společníci netrpělivě podupávali a zelená kráska se chichotala.
Itachi a Shisui se stali nerozlučnou dvojicí a jejich rodiny takové počínání jen schvalovaly. Ti dva se od sebe nehnuli na krok, ale jednoho dne mladší z Uchihů zjistil něco, co ho naprosto šokovalo.
„Shisui? Haló! Jsi tu někde?“
Černovlasý mladík se prodíral křovím a snažil se nevzbudit příliš mnoho pozornosti. Poslední dobou byl jeho klan pod drobnohledem vůdce vesnice a Rady. Žádná odpověď nepřicházela, přesto hledal dál. A nakonec ho našel!
Shisui se opíral o strom, u něho klečela pro Itachiho neznámá dívka a líbala ho. „Ehm, neruším tě?“
Druhý mladík zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, abys na to přišel takhle,“ zamumlal.
„Myslel jsem si, že mi věříš víc.“ Itachi ohrnul spodní ret.
„Omlouvám se, byla to klukovina. Itachi, tohle je Shinju. Květinko, on je můj velmi dobrý přítel, skoro bratr.“
Dívka se zatvářila nejistě, ale pak vykročila ke jmenovanému a podala mu ruku.
„Vítej!“ Stiskl jí ji.
„Řekl bych, že už jsme blízko,“ mínil Sasori, protože zlomyslné poznámky Hidana a Kakuzy už mu začínaly vadit.
Itachi si oprášil plášť. Nebylo tomu tak dávno, co ho přijali k Akatsuki. Ještě se nestačil seznámit se všemi, ale nějaké zkazky už pochytil. Právě teď čistil svou drahocennou zbraň. Tu katanu mu kdysi dávno daroval otec.
„Perný den, hochu?“ zasyčel ne úplně neznámý hlas.
„Nic neobvyklého.“
Několikrát s ní mávnul. Orochimaru se k němu přitočil. „Jsi silný bojovník, ale mohl bys být ještě lepším, dokonce nejlepším Shinobim na celém světě.“
„Krm těmi nesmysly jiné,“ zabručel mladík a obrátil se k němu zády.
Ninja, který snad ve všem připomínal hada, se ale tak snadno nevzdával. „Mohu ti to umožnit!“
Uchiha se ohlédl. „A co za to?“
„Moc, slávu, bohatství… jen se nech vést…“

Vzpomínka se rozplynula, ninjové šíleli vztekem. „A to je jako celý?“ rozčiloval se Hidan. „Pošoupni to ještě kousek.“
Sasori zavrtěl hlavou. „Už ne! Jestli ještě jednou podniknu exkurzi do jeho hlavy, nenávratně mu poškodím mozek. Takže stačí.“ Nevšímal si jejich vražedných pohledů.
Zelenovlasá se potutelně usmívala a pak se odvážila zeptat: „Kdo byl ten sympatický chlapík?“
Loutkář se na ni zaraženě podíval. Říci o jeho bývalém týmovém partnerovi, že je sympatický, znamenalo pro dotyčného rozsudek smrti.
„Orochimaru. Jeho jméno je zakázáno vyslovovat,“ vysvětlil jí. „A teď… mohl bych tě poprosit?“
Neochotně se naklonila nad muže v bezvědomí a zakousla se mu do ruky. Okamžik nato se probudil a strašlivě zařval.